Dospělí muži chtějí svá auta, neekologické topení a levné lety. Svou frustraci z měnícího se světa si vybíjejí na dětech, zasazujících se za ochranu životního prostředí. Sloupek Sibylle Bergové pro Spiegel Online.
Opět nastává čas mých kázání ke končícímu roku, která mnozí čtenáři očekávali s obavami: splním přísné nároky morálně nadřazené osobnosti? A tak dále.
Dobře, tak tedy začněme. V právě probíhající době největších evropských zimních depresí můžeme na každém rohu spatřit děti. Děti na plakátech, v reklamách, na internetu. Pokud se jedná o bílé děti, pak se smějí, jsou šťastné, hází kolem sebe hračkami. Černé děti prosí bývalé koloniální mocnosti, kterými byly africké země uvrženy do bídy, o kousek chleba. Dobrý německý chléb, však víte.
Další skvělou tradicí je ztížit dětem ve vlastní zemi cestu ke vzdělání. Šetří se, jako by neexistoval zítřek. Ano, žádný také nebude. Čínské děti jsou nejen nejlepší v průzkumech PISA, jsou navíc před ostatními o roky napřed. Tolik k budoucnosti. Současnost Evropy spočívá v mužích nadávajících dětem, zasazujících se za ochranu přírody. Třeba je to také cesta vedoucí k úspěchu. Ach jo.
Dospělí muži a jejich pocity. Tedy obzvlášť jejich pocity vůči dětem, a nemyslím tím dětskou pornografii nebo pedofilii. Ale pocity, které se už nějakou dobu hlásí o slovo na internetu a na automobilových samolepkách. Pocity, tlačící se na povrch z mužského nitra, tedy odtamtud, kde se krčí vlastní vnitřní dítě (sorry, to už jsem vždy chtěla napsat).
Mnozí politikové, kteří už nějaký čas pohrdají, nadávají, vyzývají k nenávisti proti hnutí Fridays for Future, mají sami děti. Přesto se jim nedaří kontrolovat své vlastní pocity, nebo si nedovedou představit, že by jejich dítě bylo vystaveno nenávisti mužů, jako jsou oni. Co by se stalo, kdyby jim vlastní dítě koukalo při sepisování nenávistného pamfletu přes rameno? „Otče, mám z tebe strach a dobrovolně odcházím do dětského domova“, řekla by malá Paula při balení dětského kufříku.
Od slov k útokům vede krátká cesta
Na tomto místě je legitimní si položit otázku, zda jsou slova předstupněm činů (to už jsem také vždy chtěla napsat). Jak je daleko od nenávistného příspěvku namířeného proti dětem, které mají tu drzost, že chtějí žít a to se stejnými privilegii jako jejich rodiče a prarodiče (rozuměj: blahobyt, čistá voda, spokojená zvířata, řeky a ledovce – ano, ledovce), až po činy? Zní to zcestně, ale zcestné to není.
Všichni víme, že od slov, která lidský dav využívá, aby se dostal do stavu opojení a sounáležitosti proti jinak smýšlejícím, vede k útokům jen velmi krátká cesta. Ano, ne všichni muži a ženy, kteří se vrhnou na mladého člověka, jsou náckové, třeba jsou jen trochu egoističtí. Jejich nelogické jednání možná popohání jen velký strach ze ztráty.
Chtějí si zachovat svá velká auta, neekologické topení, levné lety a levné maso, jednoduše: nechtějí žádnou změnu. Změny upozorňují jedince na vlastní pomíjivost, to je jasné. Nic netrvá věčně a tak dále. Třeba mají tyrani dětí jednoduše strach a to není nic, co by se nadalo objetím (alternativně objímací přikrývkou – ta skutečně existuje) vyléčit.
Pomáhají ale také rozhovory – a zde jsou opět žádáni mladí lidé. V klidu a mírně, jak se zkrátka s fobiky jedná, je třeba rodičům vysvětlit, co je to věda a neustále opakovat: „Ne, milí rodiče, pokud se budete jen trochu snažit, nebude to bolet.“ A také: „Ne, milí dospělí, političky a politikové, kteří vám ukazují, jak je snadné nenávidět děti, nechtějí, aby se vám dařilo lépe. Jde jim jen o to, aby jejich sponzoři nadále mohli zpracovávat ropu bez omezení, aby mohli těžit uhlí a hromadit peníze.“ A: „Ne, milí štváči, vy z toho opravdu nic mít nebudete.“ Nebo zkrátka: „Konečně se vzchopte a začněte se chovat slušně.“
Amen, Inshallah a tak dále.
