Dnes bude ve Stockholmu předána Peteru Handkemu Nobelova cena za literaturu. Debata kolem tohoto vyznamenání ukazuje, jak snadno sklouzávají ke spikleneckým teoriím i ty části společnosti, které se považují za osvícené a otevřené. Komentář pro FAZ napsal Reinhard Veser.
Letošní nositel Nobelovy ceny za literaturu Peter Handke není jediným spisovatelem, který uctívá masové vrahy, bagatelizuje jejich činy, nebo jejich jednání popírá či ospravedlňuje. Všech krvavých událostí 20. století se v předních řadách účastnili i literáti. Významní spisovatelé glorifikovali rudý teror a oslavovali Stalina po ruské revoluci, propagovali fašismus a psali antisemitské pamflety. Pluli přitom s proudem: extrémně pravicová i levicová hnutí oslovila v první polovině 20. století široké masy. Z dnešního pohledu groteskní a nepřijatelná tvrzení tehdy ještě splňovala normu.
Handkeho, často mylně jako „prosrbské“ označované vystupování ve prospěch srbských válečných zločinců, však z tohoto vzorce vyčnívá. Vystupuje jako jednotlivec, jeho názory nejsou mimo Srbsko téměř nikde akceptovány. I většina jeho zastánců se od Handkeho stanovisek k válce v Jugoslávii distancuje.
Přesto vypovídají některé proslovy vyřčené na Handkeho obranu o naší době více, než by nám bylo milé. Ve sporu, který se kolem Handkeho rozpoutal po říjnovém oznámení stockholmské poroty o udělení Nobelovy ceny, jde i o něco jiného než o pouhou bludnou cestu jednoho spisovatele.
„Důsledný a radikální“
Debata je znepokojivá, protože ukazuje, jak snadno sklouzávají ke zkreslování a spikleneckým teoriím i ty části společnosti, které se považují za osvícené a otevřené. Ukazuje, jak rychle mohou být pohrdavé poznámky povýšeny na diskuzní názory; jak bezmyšlenkovitě jsou nacionalistické myšlenky přijímány za legitimní, pokud je pronese někdo jiný než obvyklý podezřelý. Při Handkeho obraně proti jeho kritikům se dokonce levicoví intelektuálové, byť jistě nechtěně, dostávají do překvapivé metodické blízkosti k lidem, se kterými by jinak nechtěli mít nic společného.
Příznačné je prohlášení, které na Handkeho obranu v polovině listopadu zveřejnili rakouští spisovatelé a literární vědci. V něm je oslavován jako „důsledný a radikální“ obránce „vůči němu a všem jiným spisovatelům kladeným očekáváním“. Prostřednictvím „protihandkeovské propagandy“ je údajně vyvíjen „mocenský nárok vůči veškerým pokusům o nezávislé názorové projevy“. V těchto formulacích dochází k obsahovému propojení slovníku levicového diskurzu s nářkem pravicových populistů, kteří za každým keřem vidí ideovou policii a tuší spiknutí temných sil, snažících se je umlčet.
„Nezávislých názorových projevů“ kvality Handkeho vyjádření o válkách v Jugoslávii je v oběhu mnoho: například o začátku Druhé světové války, kdy byl údajně Hitler nucen zasáhnout v Polsku, aby zabránil zvěrstvům, páchaným na Němcích; nebo o útocích 11. září 2001, které nespáchali islamističtí teroristé, ale CIA (nebo Židé). Seznam podobně směšných příkladů by mohl být libovolně dlouhý, až po teorii, že migrační vlna r. 2015 byla organizována evropskou mocenskou elitou za účelem výměny populace kontinentu.
Obrana zkreslování
Už když vyšel začátkem r. 1996 v deníku Süddeutsche Zeitung Handkeův cestopis „Spravedlnost pro Srbsko“, byla dostatečně známa fakta o válce v Bosně a Hercegovině, která Handke zpochybňoval. Systematické etnické čistky páchané srbskými milicemi začaly již začátkem války v r. 1992, masakr ve Srebrenici v červenci 1995 už byl jen jejím krutým vyvrcholením. Tyto zločiny byly stejně dobře zdokumentovány, jako zodpovědnost srbského vůdce Slobodana Miloševiće za eskalaci násilí, které na rozdíl od Handkeho tvrzení, vypuklo dlouho před zásahem Západu.
Od té doby je násilí v Jugoslávii – také díky soudnímu přezkoumání Tribunálem OSN v Haagu – tak dobře zpracováno, že neskýtá žádný prostor pro pochybnosti pro to, co se tehdy odehrálo. Handke se však o skutečnost stejně nezajímá. Ve „Spravedlnosti pro Srbsko“ líčí setkání se Srbem, hovořícím o vině vlastního vedení. Handke poznamenává, že to vůbec nechce poslouchat. Když se Handke kriticky zabývá jednotlivými válečnými událostmi, nejde mu o skutečné vědění. Vydává pouze nepřímá prohlášení, což je klasická technika, kterou odpradávna používají konspirační teoretikové a historičtí revizionisté všech barev, aby zpochybnili očividná fakta a tak přesvědčili své publikum.
V souvislosti s nástupem pravicově populistických a pravicově extremistických sil v Evropě, kampaní zastánců brexitu, úspěchem Donalda Trumpa a ruskou propagandou v ukrajinské válce vyšlo bezpočet důvtipných analýz o všech druzích zkreslování, falšování a popírání skutečnosti. Ty se, spolu s národoveckou ideologií, táhnou jako červená niť Handkeho texty k Jugoslávii. Vynikajícím příkladem jsou dva svazky o ukrajinském konfliktu, které vydalo nakladatelství Suhrkamp. To však stejnému vydavateli nezabránilo ve zveřejněném „stanovisku“ bránit zkreslování historie svého autora Handkeho jeho vlastními metodami.
