Organizace Lékaři bez hranic obviňuje libyjskou vládu z nezákonných zásahů proti záchranářům ve Středozemním moři. Ta se snaží v mezinárodních vodách násilím zabránit záchranářským akcím. Šéf německých Lékařů bez hranic se obává, že „ve Středozemním moři zemře více lidí, protože tam bude méně lodí.“ Rozhovor pro Die Welt připravili Adrian Arab a Philip Kuhn. Přečtěte si na toto téma také předchozí rozhovor s tiskovým mluvčím organizace Sea Watch Rubenem Neugebauerem, který připravila rozhlasová stanice Deutschlandfunk.
DIE WELT: Pane Westerbarkey, vaše organizace o víkendu oznámila, že prozatím pozastaví záchranné akce své lodi Prudence ve Středozemním moři. Proč jste se tak rozhodli?
Volker Westerbarkey: V pátek oznámily libyjské úřady zřízení pátrací a záchranné zóny a omezily tak přístup lodí humanitárních organizací do mezinárodních vod před libyjským pobřežím.
Bezprostředně na to nás Řídící centrum záchranářských misí v Římě (MRCC) varovalo před bezpečnostními riziky, která z toho pro nás vyplývají. Po těchto dodatečných omezeních a s narůstající blokádou uprchlíků v Libyi jsme prozatím pátrací a záchranné akce naší lodi Prudence zastavili.
DIE WELT: V čem vězí problém?
Westerbarkey: Pokud se prohlášení libyjské vlády potvrdí a nařízení se převedou v praxi, vidíme 2 závažné důsledky: protože bude na místě méně lodí, zemře ve Středozemním moři více lidí a více lidí zůstane v Libyi uvězněno. Ti, kteří se neutopí v moři, budou odchyceni a dopraveni zpátky do Libye.
Při naší práci v Libyi vidíme, že to je místo bezpráví, svévolného zadržování a extrémního násilí. V rámci platného námořního práva zachraňujeme na moři lidi, utíkající před krutými podmínkami libyjské internace. Ilegálně nejednáme my, ale libyjská vláda, když našim spolupracovníkům vyhrožuje, že násilím zabrání záchranářským akcím v mezinárodních vodách.
DIE WELT: Stále více organizací podepsalo kodex chování (více v tomto rozhovoru), který italská pobřežní hlídka považuje za základ pro mise ve Středozemním moři. Kodex mimo jiné předpokládá, že na palubě záchranných lodí mohou být přítomni ozbrojení policisté. Vy jste tento kodex nepodepsali. Proč?
Westerbarkey: Kodex zmiňuje mnohé, co už je stejně právně závazné. To je v pořádku – ale v pořádku nejsou dodatečná omezení, která nám kodex ukládá. Zjevně tak má dojít k omezení kapacit neziskových organizací pro záchranu uprchlíků. Pokud bychom kodex podepsali, nesměli bychom například z menších lodí předávat žádné uprchlíky na větší, ačkoliv právě to námořní právo předpokládá.
Že bychom se na našich vlastních lodích měli nechávat kontrolovat ozbrojenými policisty, porušuje základní princip humanitární pomoci – totiž že pracujeme beze zbraní.
DIE WELT: To zní, jak by byl váš vztah k italským úřadům špatný.
Westerbarkey: Nejsme zajedno v otázce kodexu chování. Uznáváme ale skvělou práci, kterou Itálie vykonala a rozumíme tomu, že je frustrovaná. Spolupráce s úřady funguje. Na politické rovině to je samozřejmě složitější. Jedna země nemůže nést celou tíhu péče o uprchlíky.
Ke zprávám, že bylo zahájeno vyšetřování Lékařů bez hranic: příslušný státní zástupce nás o ničem takovém neinformoval, ačkoliv se s ním sami snažíme navázat kontakt.
DIE WELT: Častou výtkou také je, že převážením uprchlíků přes Středozemní moře podporujete obchod pašeráků lidí. Je dovoleno pomoct převaděčům, jedná-li se o otázky života a smrti?
Westerbarkey: S naprostou určitostí vylučuji, že naši spolupracovníci mají kontakty k převaděčům v Libyi. Tato obvinění jsou nepodložená a slouží pouze diskreditaci záchranných akcí. Pokud se potápí loď se 100 lidmi, jako člověk lékař myslím pouze na to, jak mohu jejich životy zachránit. Vše ostatní je v tuto chvíli vedlejší. Pokud zpochybníme tento princip, zpochybníme i naše hodnoty.
Šest nejčastějších námitek vůči práci Lékařů bez hranic ve Středozemním moři a odpovědi na ně (s českými titulky).
DIE WELT: Víte vůbec, jaký je osud uprchlíků, kteří jsou vráceni zpět do Libye?
Westerbarkey: Máme přístup do 10 internačních táborů v Libyi. Mluvíme tam s lidmi a vidíme, že se jedná o strašné tábory. Jejich stav je neudržitelný. Mnoho uprchlíků nám říkalo, že se už dvakrát pokoušeli dostat přes moře a opět tam skončili. V jiných táborech, do kterých přístup nemáme, panují podle zpráv, které se k nám dostávají, otrokářské podmínky.
DIE WELT: V následujících letech bude podle expertů problém migrace narůstat. Co s tolika lidmi, kteří přijdou z Afriky a skončí například v Německu, budeme dělat?
Westerbarkey: Samozřejmě víme, že mnoho lidí ze své vlasti neutíká jen před násilím a válkami. Nejpozději v Libyi ovšem mají reálný důvod k útěku, protože situace tam je opravdu nesnesitelná. V zásadě platí: nemusíme se dívat do budoucnosti, stačí pohled na současnost. Na celém světě je obrovský počet uprchlíků.
Většina z nich vůbec do Evropy nechce:jedná se o lidi, kteří utíkají v rámci Afriky. V r. 2016 přijala Uganda více uprchlíků, než celá Evropská unie. Pokud si v Evropě myslíme, že zažíváme velkou katastrofu, ignorujeme realitu těchto zemí.
DIE WELT: Které země bychom ještě měli mít na zřeteli, pokud máme na mysli velké uprchlické krize?
Westerbarkey: Například Eritreu. Jedná se o autokraticky vedenou zemi, ve které jsou lidé nuceni vstoupit do armády a kde nemohou vést svobodný život. Od eritrejských žen víme, že si před útěkem nechávají dát tříměsíční antikoncepční injekce, neboť vědí, že budou během útěku znásilňovány.
Kdo se za takových podmínek přesto odhodlá k útěku, ten to nedělá proto, aby si ekonomicky pomohl. Velmi málo se mluví i o situaci v Jižním Súdánu. Tam se nachází jeden milion uprchlíků. Pro tyto lidi nepřichází útěk do Evropy v úvahu, neboť k tomu nemají finanční prostředky. Utíkají pak uvnitř vlastní země, nebo maximálně do Etiopie.
DIE WELT: Stala se během posledních let vaše práce nebezpečnější?
Westerbarkey: Můžeme to tak říci. Jedna z našich klinik v Afghánistánu byla rozbombardována na prach. Při tom přišly o život tucty lidí. Naše zařízení jsou napadána, jedno jestli v Sýrii nebo v Afghánistánu.
To je jednou z našich největších výzev. Dříve se předpokládalo, že aspoň lidé v nemocnicích budou v bezpečí, tak jak to stanoví i mezinárodní právo. Tyto dohody ale už nemají ani cenu papíru, na kterém jsou vytištěny.
