Jak mohou protestní hnutí přežít současnou dobu temna? Autorka berlínského deníku TAZ Friederike Gräffová chtěla na tuto otázku najít odpověď – a uvědomila si, že součástí omylu je už samotná otázka.
Nedávno jsem se zúčastnila soudního procesu s členem Poslední generace. Štíhlý mladý muž kolem pětadvaceti let, solární inženýr. Soudili ho za postříkání Hamburské univerzity barvou a v první řadě soudu seděla školní třída. V posledním procesu proti členům Poslední generace, kterého jsem se zúčastnila, měli oba obžalovaní projevy, v nichž vášnivě vysvětlovali, proč je boj proti klimatické katastrofě tak naléhavý.
Takže teď tam seděla školní třída – jaké to publikum – a obžalovaný neřekl nic. Nic, kromě toho, že odešel z Poslední generace a teď plánuje s dalšími odpadlíky farmu na dožití jatečních zvířat.
Později na chodbě před soudní síní solární konstruktér řekl, že už vyzkoušel všechno: dary, demonstrace, blokády. Marně, řekl: cíl 1,5 stupně nebyl přesto dodržen. „Už nemám žádnou naději,“ konstatuje a nezdá se, že jde o člověka, který by snadno propadal patosu. Ožil jen na krátký okamžik, když přišla řeč na lidi, s nimiž spojil síly, a na vepře, který se málem stal prvním obyvatelem útulku, ale nakonec musel být převezen jinam.
Solární inženýr působil na chodbě jako zhasnuté světlo a stal se tak výchozím bodem pro mou otázku: Jak snášejí protestní hnutí období temna? Jak se aktivisté motivují, když ráno ve zprávách slyší, že klima není tématem žádné volební kampaně, a večer před spaním vidí záběry nejnovějších lesních požárů? Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že právě tyto otázky jsou jádrem problému.
Pokud chcete vytrvat, musíte se připravit.
Aktivisté předvídají, že nastanou obtížné fáze. Například v případě Poslední generace jsou již předznamenány na webových stránkách v části Hodnoty, bod šest: „Navzájem sdílíme své vlastní limity, například když už nemůžeme plnit své úkoly.“ Od protestů sami neočekávají růžovou zahradu.
Pro lidi, kteří se cítí přetížení nebo vyhořelí, existují nejrůznější služby, ať už v organizaci Psychologové pro budoucnost (Psychologists for Future) nebo v organizaci Podpora aktivní občanské společnosti (Rückendeckung für eine aktive Zivilgesellschaft). Jedním z možných důvodů pro poradenství tam je „pocit beznaděje“. To, co je zahrnuto v teorii, však může v praxi stále chybět.
Radikalismus protestním hnutím neškodí
Telefonát s Manon Gerhardtovou, mluvčí organizace Extinction Rebellion v Berlíně. Gerhardtová, violistka na plný úvazek v berlínské Německé opeře, pracuje v tiskovém oddělení již tři roky. Podílí se na plánování akcí a vede také tvůrčí dílny, na kterých rozvíjí nové nápady na akce. Pokud pošlete e-mail na tiskovou adresu, zpočátku se nic neděje. Gerhardtová je nyní jedinou členem tiskového týmu. „Stává se, že se mi stýská po odchozích,“ říká Manon Gerhardtová. „Fluktuace je těžká.“ Je také naštvaná, zklamaná? „Ne, spíše to vyvolává otázku: mám to tu ještě ráda?“
Před třemi lety se na tuto otázku nikdo neptal, setkání praskala ve švech. Už tehdy se aktivisté hned od začátku snažili dát celé věci kontinuitu. Scházeli se osobně, popíjeli čaj a chodili na pivo, aby se vytvořily reálné vazby. Všechno dělali správně.
Lidé z Extinction Rebellion si do DNA hnutí vepsali, že chtějí jiný, ohleduplný přístup nejen ke klimatu, ale i k sobě navzájem. Vytvořili struktury na podporu vyčerpaných členů. Ale, jak říká Gerhardt, v současné době prostě není dost lidí, kteří by tyto struktury naplnili.
K vyčerpání se přidává pocit selhání. „Doslova ničeho jsme nedosáhli,“ říká Gerhardtová. „Žádný z našich požadavků nebyl splněn a od války na Ukrajině se o klimatu nikdo nebaví.“ Poslouchám ji a říkám si, jak zní vyčerpání, když ne takhle? Ale ona zní jako něco jiného. Jako pátý stupeň Akčního plánu (Movement Action Plan) hnutí Billa Moyera, pro znalé MAP.
Pocit bezmoci je nevyhnutelný
Bill Moyer byl americký aktivista za občanská práva, který se angažoval vlastně ve všem: v boji proti rasistické bytové politice (Chicago Open Housing Movement), v kampani za chudé (Poor People’s Campaign), v americkém indiánském hnutí (American Indian Movement) i v protestech proti válce ve Vietnamu. V roce 1978 měl Moyer promluvit na konferenci protijaderných aktivistů a očekával, že budou na svůj úspěch hrdí. Koneckonců se jim podařilo vytvořit celonárodní odpor proti mocnému jadernému průmyslu.
Odborník na demokracii a protesty o Poslední generaci
Místo toho v předvečer jeho projevu aktivisté hovořili o tom, že ničeho nedosáhli, o svém vyčerpání a pochybnostech, zda se jim podaří zmobilizovat dostatek lidí. Moyer tomu nemohl uvěřit a zůstal celou noc vzhůru a psal svůj Akční plán hnutí. Jde o povzbuzení, uklidnění a plán v jednom.
Vejde se na list papíru A4 a na první pohled vypadá jako karta pacienta s grafem teplot. Moyer rozděluje vývoj sociálních hnutí do osmi fází, počínaje „Normálním životem“ a konče poslední fází „Pokračování boje“. Sedmé stadium je „Úspěch“, ale ještě zajímavější je stadium páté: „Rozpoznání krize bezmoci“. Podle Moyera jeden až dva roky po nadějném začátku ztrácejí aktivisté víru, že se jim vůbec podaří uspět. „Inevitably“, píše, tedy nevyhnutelně.
Jeho popis zní, jako by naslouchal Manon Gerhardtové: „Předpokládají, že ti, kdo jsou u moci, jsou příliš silní a že jejich hnutí selhalo,“ popisuje. Ironií osudu je, že právě v tomto okamžiku již začala šestá fáze, tedy většinová veřejná podpora cílů aktivistů.
Média si dělají starosti – právem?
V novinách občas čtete články, které se s lítostí ptají, zda Fridays for Future opět najdou energii. Autoři hovoří s aktivisty, kteří v hnutí byli už v roce 2019, a ptají se, jak je možné, že tehdy přišlo na demonstraci 100 000 lidí a dnes ani ne 18 000. V září 2013 vyšel v americkém časopise The Nation článek o newyorském hnutí Occupy, který byl rovněž labutí písní.
Hnutí Occupy bylo protestním hnutím proti moci bank a vystupovalo s tvrzením, že zastupují 99 % obyvatel, kteří nejsou superbohatí. „Konec hnutí Occupy“ zní název onoho článku a v podtitulu se autor Nathan Schneider ptá: ‚Bylo to opravdu zbytečné?‘.
Setkává se s mladou ženou, která kdysi stála v čele hnutí a nyní založila společnost, v níž mladí lidé z chudých částí New Yorku rozvážejí kompost. Zároveň si dělá kurz, aby mohla kontrolovat energetickou účinnost budov, a rovněž stavební kurz. Schneider je jí očividně ohromen, popisuje její zápal, který se ještě rozzáří, když Schneider přejde k vyčerpávajícím schůzím rozpadajícího se hnutí Occupy.
Čím méně se toho hýbe, tím více superhrdinských vlastností musí mít ti, kteří vůbec něco dělají. Protože musí zachraňovat svět za ty, na které toho už je moc.
Píše, že se hnutí nepodařilo odstranit rozpory mezi jeho členy. Nathan Schneider také zmiňuje model pátého stadia Akčního plánu Billa Moyera a označuje jej za mechanistický a vyhlídku na páté stadium za zlověstné proroctví.
Superbohatství je nebezpečné: ekonomové požadují jeho omezení
Při podrobnějším zkoumání MAP se objevuje několik bodů, které vyvolávají více otázek, než naznačuje přehledný diagram. Co říkat aktivistům v pátém stadiu? Jsou jejich pochybnosti vedlejším efektem jejich úspěchu, nebo spíše příznakem jejich neúspěchu? A o dvě úrovně dále vyvstává další otázka: Kdy je hnutí úspěšné? Bylo hnutí Occupy neúspěšné, protože finanční trhy zůstaly stejné, nebo je současný požadavek, aby bohatí zaplatili svůj podíl na klimatické krizi, myšlenkou, kterou pomohli nastartovat?
Jedna strategie: předávání štafety
Volám feministické filmařce Helke Sanderové. Sanderová se proslavila svým projevem na konferenci delegátů Socialistického svazu německých studentů v roce 1968, v němž vyzvala ke spravedlivému rozdělení výchovy dětí a domácích prací. Delegáti považovali za zbytečné o tom vůbec diskutovat, načež jiná žena hodila na tabuli rajčata. Rozruch vedl k tomu, že ještě téhož večera vznikly nezávislé ženské spolky. Helke Sanderové, ikoně nového ženského hnutí, je dnes 87 let a, to prozradím předem, náročné na tomto rozhovoru bylo, že s některými mými otázkami si absolutně nevěděla rady.
„Jak jste reagovaly na krizová období?“ ptám se. „Nikdy jsme neměly krizi,“ odpovídá Helke Sanderová. „Vždycky jsme šly dál a dál.“ Loď potopena, pomyslím si. Z tohoto telefonátu si žádnou strategii vytrvalosti neodnesu. Ani se neptám na Moyerův model. Určitě by jí připadalo absurdní zakreslovat do grafu něco tak různorodého, jako je povstání žen. „Tehdy jsme ani nevěděly, že už před námi existovala jiná ženská hnutí,“ říká Sanderová. „Sufražetky jsme znaly pouze jako hysterky, které mlátily muže deštníky.“
Popisuje, jak objevovala nový svět. Ženské hnutí z roku 1848, které požadovalo vzdělání dívek a o kterém dnes už nikdo nemluví. Francouzku Olympe de Gouges, která požadovala práva žen jako součást všeobecných lidských práv a zemřela na gilotině v roce 1793. Nové ženské hnutí se s nimi propojilo díky objevům svých předchůdkyň. Zařazení se do tradice je přece jen nějakou další strategií, pomyslím si. Pokračovat v předávání štafety, i když mezi jednotlivými předáními někdy uplyne spousta času.
Krize se nám vždy zdají být větší
Helke Sanderová vypráví o tom, jak spolu s učitelkami mateřských škol svolala dlouho připravovanou stávku, která měla na jeden den ochromit Berlín, protože rodiče, ale především matky dětí, chtěli zůstat doma. Plán měl širokou podporu a zpočátku ho podpořily i odbory, ale pak byl sabotován. Jak se s tímto neúspěchem vypořádaly? „Pokračovaly jsme dál,“ odpoví stroze Sanderová. Navíc kvůli zpackané stávce odhalily, že v Berlíně je příliš málo školek.
Pokud vytěsňujete změnu klimatu, přečtěte si tento článek
Byly vyčerpané? „Takovou kategorii jsme neznaly,“ odpovídá Sanderová ještě lakoničtěji. Zní to nezábavně, ale tak to nebylo. Tomu odporuje už házení rajčat. Zábava, podívaná nebo prostě dělat něco s nasazením – tyto principy provázely už akce sufražetek, jejichž nechutná karikatura dodnes přežívá. Tento princip žije dál i v Gorleben Trecku – protestním pochodu proti jaderné energii z roku 1979 – a ve Svobodné republice Wendland s jejím pasovým systémem, v jedovatě barevných fontánách Extinction Rebellion a v piknicích Parents for Future v ulicích měst.
Helke Sanderová není jediná, kdo si neví rady s mou otázkou ohledně krizí občanských hnutí. Asi jsem si měla předem uvědomit, že pro mnoho aktivistů to není označení, pod kterým by právě teď viděli svou práci. Krátký výčet těch, kteří odmítají krizi: Annika Kruse z Fridays for Future. „V roce 2019 bylo více pozornosti, někteří lidé odešli během koronavirové krize. Ale nyní přicházejí noví. A my oslovujeme stále širší okruh lidí.“
Nebo policista, člen organizace Parents for Future: „Nevidím žádnou krizi. Loni jsme měli síťová setkání s 24 skupinami a všechny stále existují. Ve strojovně to ale vře.“ A Lea Dohmová, psycholožka Německé aliance pro změnu klimatu a zdraví: „Oblast klimatu je velmi dynamická. Mnozí se nyní velmi soustředí na volby do Bundestagu, je tam velké nasazení.“
Je možné, že všudypřítomný diskurz multikrize, vyčerpání a nadměrných požadavků klade na přítomnost aktivistů stále vyšší nároky? Nebo jinak řečeno: Čím méně se toho hýbe, tím více superhrdinských vlastností musí mít ti, kteří vůbec něco dělají. Protože musí zachraňovat svět jménem těch, na které toho už je příliš. A když ochromení, kterým už chybí síly demonstrovat, vidí prořídlé řady na stávce za klima, úzkostlivě se ptají, zda aktivistům nedochází dech. Neslyší totiž zvuky ze strojovny.
Několik málo nebo mnoho? Na tom nezáleží, hlavní je odhodlanost
Ať už šlo o zrušení otroctví, volební právo žen nebo konec apartheidu, je jasné, že mnohá politická hnutí byla v minulosti úspěšná. A na cestě k tomuto úspěchu se musela vypořádat s neúspěchy. Copak o tom neexistuje žádný výzkum, ptám se sama sebe. „Výzkum protestů se rád vrhá na ty, které právě probíhají,“ říká Simon Teune z Institutu pro výzkum protestů a hnutí v Berlíně.
Když chodí po ulicích málo lidí, protest se stává neviditelným. Přesto se odehrává, jen ne ve světle reflektorů. „Ve výzkumech je mezera,“ říká Ilse Lenzová, socioložka, která se zabývá výzkumem ženského hnutí. „Výzkum sociálních hnutí je malá disciplína, ale význam této problematiky je čím dál jasnější.“
Když chodí po ulicích málo lidí, protest se stává neviditelným. Přesto se koná, jen ne ve světle reflektorů.
Chvíli přemýšlí, ale pak ji přece jen napadne rozsáhlejší dílo k tématu vytrvalosti a výdrže: „Přežití za stagnace“ (Survival in the doldrums) a v podtitulu: Americké hnutí za práva žen od roku 1945 do 60. let 20. století. Napsaly ji americké socioložky Verta Taylorová a Leila Ruppová a otázky, kterými se nejvíce zabývají, jsou komunita a angažovanost. „Oddanost je klíčová pro přežití jakékoli skupiny, zejména pokud se jí nedaří dosáhnout svých cílů,“ píší.
Lenzová cituje z rozhovoru se sufražetkou a mírovou aktivistkou Mabel Vernonovou, která se jako téměř devadesátiletá ohlédla za svou sítí spolubojovnic: „Měli jsme velmi aktivní a obětavé lidi. Bylo úplně jedno, jestli nás bylo hodně nebo málo.“
Zachrání klima sociální body zvratu?
Tato myšlenka se znovu objeví v pozdějším výzkumu protestních hnutí. Spoléhat se pouze na masové demonstrace, píše americká politoložka Erica Chenowethová, je špatná strategie. Ale co když těch několik málo, kteří jsou na rozdíl od jednodenních demonstrantů vždy na místě, na chvíli ztratí dech?
Wolfgang Ehmke je mluvčím občanské iniciativy Lüchow-Dannenberg. Napsal knihu s názvem „Zázrak v Gorlebenu“, což je poněkud zavádějící, protože vyřazení jaderných elektráren za zázrak vůbec nepovažuje. Považuje ho za tvrdou práci. Když mu naslouchám, nedovedu si představit, že se také nedíval na stupňovitý model Billa Moyera.
Pro Ehmkeho byla doba po velkých demonstracích v Brokdorfu nejhorším obdobím, protože jaderná elektrárna se přesto stavěla. „Byli jsme zmateni, že 100 000 lidí nestačilo na to, aby tyto projekty zastavili.“ A magazíny hnutí lamentovaly nad tím, že se odpor rozpadá. Někteří aktivisté byli příliš frustrovaní na to, aby pokračovali v plánování, blokování a demonstracích. Ve skutečnosti však již bylo dosaženo bodu zlomu v informovanosti veřejnosti. A trhliny najednou zaplnili noví lidé, například z církevních kruhů.
Otázkou je, co dělá zbytek
Simon Teune, výzkumník protestů na Freie Universität Berlin, říká, že skutečně překvapující není rozpad masových demonstrací. Ale to, že stále ještě existuje pevné jádro klimatického hnutí. Když se vyčerpané Manon Gerhardtové zeptáte, zda neuvažuje o tom, že by skončila, jen se zasměje: „Dokud neumřu, tak ne.“ Místo aby organizovala klimatický protest s dvěma tisíci lidmi, vede nyní kampaň s pětadvaceti věrnými a dává přednost pouličnímu divadlu, protože to usměrňuje frustraci.
Politolog: „Skuteční klimatičtí chaoti nesedí na ulicích“
Bývalý kolega Gerhardtové z tiskového týmu získal řidičský průkaz na autobus, aby mohl řídit Solibus. Helke Sanderová přemýšlí o tom, jak bez byrokratických překážek organizovat základní výživné na děti. Solární farmář staví chlév pro další prase, které se podaří zachránit před porážkou. Nikdo z nich nepotřebuje rady, jak vytrvat, prostě to dělají.
Na konci svého textu o další existenci Occupy Nathan Schneider píše, že otázka nezní, zda lidé z Occupy zůstanou, nebo ne. Otázkou je, co budou dělat ostatní. Nemusíme si dělat starosti s tím, zda klimatičtí aktivisté znají správné strategie, jak vytrvat. Otázkou je, jestli se konečně také zvedneme z diváckých lavic.
