Google, Amazon a spol. objevují projekt Nesmrtelnost. Stejně jako to udělala skupina sovětských myslitelů téměř před 100 lety. Spisy těchto komunistických filosofů a utopie kapitalismu Silicon Valley k sobě mají překvapivě blízko. Prozrazují mnohé o naší ochotě vyměnit svobodu za spásu.
Kalifornie roku 2018: Jeden a půl litru krevní plazmy podané během dvou dnů za pouhých 8 000 $. Právě to před nedávnou dobou nabízel start-up Ambrosia svým bohatým zákazníkům ze Silicon Valley. Ambrosia je „jídlo bohů“ z řecké mytologie. Její účinek: nesmrtelnost. Na lidi starší 35 let působí čerstvá krev, která pochází z lidí mladších 25 let, doslova jako fontána mládí – to alespoň slibují podnikatelé. Důvodem je princip parabiózy, tj. splynutí dvou organismů, který zvyšuje vitalitu. Nejnovější pokusy na myších skutečně přinesly ohromující výsledky. Těla starších hlodavců se zregenerovala přidáním krve mladších hlodavců: Svalová hmota opět narostla, slinivka se obnovila a zvýšila se výkonnost mozku. Dosud však neexistují klinické důkazy, že se tento efekt projevuje i u lidí. To však na atraktivitě nabídky společnosti Ambrosia nikterak neubírá. Podle zpráv z médií má tento start-up, o který již projevil velký zájem investor Facebooku Peter Thiel, více než 600 zákazníků. Kapitalismus ze Silicon Valley pronikl až do nitra těla.
Od světla osvícenství k temnotě dezinformací
Moskva roku 1928: Alexandr Bogdanov je na vrcholu své kariéry. Již ve svém románu „Rudá hvězda“ z roku 1908 tento lékař, filozof a spisovatel snil o revolučním zvýšení vitality prostřednictvím „vzájemné transfuze krve dvou lidských bytostí“ a nyní se domníval, že je svému cíli blíže než kdykoli předtím. Dlouhou dobu na tomto poli prováděl pokusy a poslední dva roky dokonce pracoval v Ústavu pro krevní transfuzi, který sám založil. Výsledky považuje za slibné. Ve svém textu „Bitva o vitalitu“ Bogdanov referuje o padesátiletém revolucionáři, kterému byla podána krev dvacetiletého mladíka. Tomu se zvýšila pracovní schopnost, zlepšil se mu zrak a dokonce ustoupilo i chrápání. Pro Bogdanova, bývalého Leninova souputníka a průkopníka bolševismu, je vyhlídka na skutečné prodloužení života jen prvním krokem. Jako člen tehdejší vlivné skupiny sovětských intelektuálů, kteří se nazývali imortalisté a biokosmisté, měl za konečný cíl radikálně přehodnotit Marxe a Engelse. Komunismus se musí hluboce zapsat do lidského těla. A k tomu je zapotřebí především jedna věc: věčný život.
Paradoxní paralely
Zcela odlišné doby, místa a systémy, ale stejné fantazie, stejné metody. Zdá se, že zde existuje paradoxní paralela mezi futuristickým myšlením mladého Sovětského svazu a diskurzem Silicon Valley. A čím blíže se na ni díváte, tím je jasnější. Dalo by se dokonce říci, že ducha kalifornského technologického kapitalismu lze plně pochopit pouze tehdy, čtete-li ho na pozadí jeho komunistického protějšku. „Údolí budoucnosti“ si možná stále spojujeme s chytrými telefony, softwarem nebo sociálními sítěmi, ale v jeho jádru jde už dávno o něco jiného, většího. Silicon Valley se stále více stává rozsáhlou biotechnologickou laboratoří. Ambrosia proto není ojedinělým případem, ale spíše exemplárním: téměř naskrz prodrátovaní technologičtí průkopníci, napumpovaní chia semínky a doplňky stravy, objevili v posledních letech společnost nesmrtelnosti.
Longtermismus: oblíbená ideologie mocných
Peter Thiel se dlouhodobě zajímá o transhumanistické projekty a investuje do společností působících v oblasti boje proti stárnutí. Již v roce 2009 také v eseji pro libertariánský think tank Cato Institute poznamenal, že odmítá „ideologii nevyhnutelnosti smrti“. Šéf Amazonu Jeff Bezos zase investoval peníze do společnosti Unity Biotechnology, startupu, který pracuje na oddálení stárnutí buněk. Larry Ellison, spoluzakladatel softwarového gigantu Oracle, věnoval na výzkum stárnutí 370 milionů dolarů, protože fakt smrti považuje za „nepředstavitelný“. Společnost Google, jejíž spoluzakladatel Sergey Brin také sní o odstranění smrti, sama v roce 2013 získala miliardu dolarů na založení Calico, institutu pro výzkum prodlužování života. Bill Maris, bývalý generální ředitel Google Ventures, shrnul jeho cíl stručně: „Jde o budoucnost jako ze Star Treku, v níž nikdo neumírá na nemoci, kterým lze předcházet, v níž je život spravedlivý.“
Imortalisté a biokosmisté také touží po spravedlivém životě. Sice pod jinou, konkrétně komunistickou záštitou. Tato volná skupina intelektuálů (jejichž původní texty vyšly v němčině v roce 2005 ve svazku „Nové lidstvo“ (v něm. originále Die neue Menschheit; pozn. PQ), který vydali Boris Groys a Michael Hagemeister v nakladatelství Suhrkamp) měla zpočátku jedno společné: inspirovala se dílem Nikolaje Fjodorova. Tento myslitel, který zemřel v roce 1903 a živil se především jako učitel na základní škole a knihovník, rozvinul na konci 19. století svou „filosofii společného jednání“. Zpočátku našla jen omezené rozšíření, ale měla několik vybraných stoupenců, včetně Fjodora Dostojevského a Lva Nikolajeviče Tolstého. Podle Fjodorova musí lidstvo podniknout kolektivní technologické úsilí, aby dostalo přírodu pod úplnou kontrolu. To pro něj znamená především: smrt musí být zrušena. A co víc: všichni ti, kteří již zemřeli v boji proti kapitálu, by měli být vzkříšeni. Věčný život jako akt odškodnění.
Futurističtí konzervativci
Boris Groys proto shrnuje Fjodorovovu pozici takto: konvenční socialismus také funguje „jako vykořisťování mrtvých ve prospěch živých – a jako vykořisťování dnes žijících ve prospěch později žijících“. Skutečná revoluce se proto neobejde bez radikální politiky biopolitické reparace. „Dokonalý socialismus se musí etablovat nejen v prostoru, ale i v čase, a to tak, že pomocí technických prostředků promění čas ve věčnost.“ Fjodorovův požadavek tedy směřuje ke zrušení posledního velkého soukromého vlastnictví: životního času. To následně přivádí jeho myšlení k paradoxu. Fjodorov hlásá futuristický pokrok, ale s cílem nastolit jakýsi hyperkonzervatismus. Konec dějin, který má vést ke zlatému věku nesmrtelnosti, proměňuje společnost v muzeum.
Plán superbohatých: útěk před zkázou, kterou sami způsobili
To druhé, jak vysvětluje Fjodorov ve svém posmrtně vydaném textu „Muzeum, jeho smysl a účel“, se jako instituce vymyká „kupecké, brutálně utilitární době“, protože uchovává to, co je minulostí a již není užitečné. Věci v něm mají nekonečnou existenci. Stát budoucnosti bude proto spravedlivý pouze tehdy, pokud využije technologie k muzealizaci sebe sama, tj. pokud se stane živým státním archivem nesmrtelných. Tímto Fjodorov řeší slepou skvrnu socialismu, na kterou upozornil již Arnold Ruge v roce 1841. Spisovatel, který kdysi s Marxem vydával „Deutsch-Französische Jahrbücher“, se znepokojením konstatoval, že Marx a jeho spolubojovníci „si dali do znaku ateismus a smrtelnost. Boha, náboženství a nesmrtelnost zavrhli a vyhlásili filosofickou republiku (…)“.
Fjodorov svou ideou lidského muzea čelí této teologické prázdnotě materialistickou metafyzikou. Člověk jako nesmrtelný exponát vítězství nad přírodou. Jakkoli se tato myšlenka může zdát podivná, není divu, že po Říjnové revoluci padla mezi vědci a intelektuály na úrodnou půdu. Zejména mezi těmi, kteří později vešli ve známost jako imortalisté a biokosmisté. Kromě již zmíněného Bogdanova patřil mezi jejich představitele i raketový vědec Konstantin Ciolkovskij, jehož podobizna se v roce 1987 dostala nejen na jednorublovou minci, ale byl po něm pojmenován i kráter na Měsíci. Také básník Alexandr Svjatogor, filozof Valerian Muravjev a psychiatr Aron Salkind.
Vykoupení z průměrnosti?
Další rozvíjení Fjodorovova filozofického odkazu se jim zdálo přitažlivé ze dvou důvodů. Zaprvé, ačkoli mnozí z imortalistů a biokosmistů četli Marxe a někdy dokonce i Nietzscheho, s Fjodorovem měli nyní po ruce filozofa, který pro ně nepředstavoval Západem importované, ale skutečně ruské myšlení. Za druhé, jeho „filozofie společného jednání“ také dokonale zapadala do ducha doby. Koneckonců se ukázalo, že je mimořádně kompatibilní s oněmi sekularizovanými fantaziemi o vykoupení, které byly nařízeny shora, například v podobě koncepce „nového člověka“. Prostřednictvím „psychofyzického sebevzdělávání“, prohlašoval například Lev Trockij, se měl proletář budoucnosti stát „všestranně rozvinutou osobností“, takže průměrný soudruh se mohl brzy „povznést na úroveň Aristotela, Goetha a Marxe“. Zatímco sny o biopolitické optimalizaci byly ve 20. letech minulého století hluboce zakořeněny v kolektivní představivosti, mnohým současníkům se zdálo téměř nevyhnutelné, že homo sovieticus se bude muset stát nejen intelektuálně vyšším, ale také nesmrtelným.
Tažení tech-miliardářů proti „woke“ je ve skutečnosti namířeno proti zaměstnancům
Kromě toho Fjodorovovy myšlenky sloužily také jako vítaná legitimizace důsledného materialismu, protože vyhlídka na věčný život by brzy učinila křesťanskou spásu zastaralou. Boha, který kdysi spasil duši, nyní nahradila sovětská moc, která zaručuje technicky stvořenou věčnost těla. Je však samozřejmé, že tento dar nesmrtelnosti vyžadoval úplné podřízení jednotlivce státnímu mocenskému aparátu. V komunistickém muzeu člověka by nakonec přijetí do nebe regulovala strana. Ústřední výbor by se stal posledním soudcem.
Představitelé sovětského futurismu však formulovali Fjodorovovu filozofii různým způsobem a stanovili si rozličné priority. Bogdanov se svými experimentálními transfúzemi soustředil na nesmrtelnost a chtěl přitom nastolit „fyziologický kolektivismus“. Jeho myšlenka spočívala v tom, že kdyby si každý soudruh vyměnil každý rok asi 80 % své krve, přeneslo by to komunismus nejen do jeho hlavy, ale i do jeho kapilár. Vzniklo by tak doslova lidové tělo, jakýsi sovětský metaorganismus. Na pozadí těchto utopických plánů se zdá být téměř ironické, že čtyřiapadesátiletý Bogdanov v dubnu 1928 nečekaně zemřel na následky jednoho ze svých četných samoexperimentů, protože si vstříkl krev studenta trpícího malárií a tuberkulózou.
Osvobození duší
Konstantin Ciolkovskij se jako raketový vědec zaměřil na biokosmismus, tj. meziplanetární kolonizaci vesmíru. Především proto, že pokud by lidstvo mělo být schopno stvořit věčný život a vzkřísit mrtvé, potřebovalo by jistě více prostoru, než nabízí Země. Ciolkovskij však také posunul biopolitiku radikálně dál. Budoucí nadčlověk by měl v ideálním případě zcela odhodit svou křehkou tělesnost a stát se jakousi vysoce koncentrovanou energií ve vesmíru. V tomto budoucím „zářivém lidství“ by se pak duše kolektivně uvolňovaly do vesmíru.
Trumpovi miliardáři sní o pravicové technologické diktatuře
Jakkoli to zní obskurně, o to více překvapí podobnost mezi radikálně optimistickou vírou v pokrok sovětských utopistů a Silicon Valley. Tyto podobnosti se v žádném případě neomezují jen na bezpodmínečnou vůli ke zrychlení, téměř evangelickou afirmaci technologie a heroizaci práce, která se v kalifornském kapitalismu opakuje jako „super-achiever“ a „multi-tasker“ mantra, ale také na konkrétní, biotechnologické úrovni. Bogdanovův sen o upírském zvyšování vitality se dnes odráží ve start-upech, jako je Ambrosia. Kryokonzervace, tj. zmrazování mrtvých za účelem pozdějšího oživení, kterou v USA nabízí například Alcor Life Extension Foundation, není ničím jiným než odlehčenou verzí Fjodorovova lidského muzea. A i Ciolkovského biokosmické vize nyní nacházejí své dvojníky. Zatímco Elon Musk chce se svou společností Space X kolonizovat Mars, šéf vývoje Googlu Ray Kurzweil a známý badatel v oblasti umělé inteligence Eliezer Yudkowsky zkoumají uvolňování duší, neboť jsou pevně přesvědčeni, že lidské vědomí, které je v současnosti stále uzavřeno v organické kleci našich mozků, lze v nepříliš vzdálené budoucnosti přenést na umělé nosiče.
Lze namítnout, že tyto podobnosti představují jen povrchní fenomény, ale rozdíly mezi sovětským futurismem a duchem Silicon Valley jsou přitom mnohem hlubší. A to je samozřejmě pravda: z ideologického hlediska mají komunistický utopismus, který usiloval o totální kolektivismus, a kalifornský technologický kapitalismus, jemuž jde především o zvyšování zisků firem, na první pohled jen málo společného. Zatímco u jedněch je v centru pozornosti stát, u druhých je to trh. Podobně ruští imortalisté a biokosmisté byli intelektuální avantgardou, kterou nakonec následoval zbytek sovětských občanů, zatímco digitální podnikatelé tvoří miliardářskou a zároveň úzce uzavřenou elitu, kde je vylepšování těla vnímáno jako individuální sebeoptimalizace, kterou si v první řadě musíte moci dovolit.
Základní souvislosti mezi nimi jsou však silnější, než se zdá při povrchním zkoumání. Google, Facebook, Apple a jim podobné koncerny skutečně sdílejí odpor sovětských intelektuálů k volnému trhu. Ačkoli pod jinou záštitou, oba usilují o monopoly, o nedělitelnou moc, a proto není v žádném případě paradoxní, ale naopak téměř logické, že Peter Thiel kdysi poznamenal, že „kapitalismus a konkurence jsou ve skutečnosti téměř neslučitelné“. Nebo jednodušeji řečeno: Google, Facebook a Amazon obzvlášť dobře pochopily, že kapitalistům jde o akumulaci kapitálu, nikoli o konkurenci.
Rozdíl mezi avantgardou a elitou se také ukazuje jako iluzorní. I když podnikatelé v Silicon Valley tvoří elitu, která se zpočátku stará o svou vlastní dlouhověkost, obvykle se považují za avantgardu, za průkopníky technologického zdokonalování světa, z něhož nakonec budou mít prospěch všichni. Prodloužení života jako nový trickle-down efekt. Oproti tomu sovětský futurismus sice fungoval jako avantgarda, jako biotechnologický předvoj dělnické třídy, ale ve své konkrétní formulaci se rychle stal elitním projektem. Jak píše Michael Hagemeister ve svazku „Nové lidstvo“, brzy se ukázalo, „že vzkříšení a neomezený život nebyly určeny pro všechny, ale byly vyhrazeny elitě – ‚velkým osobnostem‘, socialistickým mučedníkům, ‚rudým hrdinům‘ a ‚vítězům dějin‘ – zatímco historicky méněcenní, vykořisťovatelé a ‚nepřátelé lidu‘ se stali ne-osobnostmi, které měly beze stopy zmizet“.
Psychologie bohatství a vliv peněz na duševní zdraví
Jestliže se dnešní technologičtí průkopníci a sovětští futuristé projevují jako protitržní kříženci avantgardy a elity, rozhodující podobnost nakonec spočívá v tom, že jejich sen o totální imunologii, jakkoli odlišně motivovaný, se řídí podobnou logikou. Konkrétně jde o službu a protislužbu, o utopii a podmanění. V obou případech jde o big data projekty, které za účelem zlepšení lidí vyžadují totální kontrolu nad každou jejich buňkou. Jde o jakýsi ideologický obchod: výměna svobody za nekonečno, ztráta autonomie za fantazii o vykoupení. Proto je osvobození od diktatury přírody vždy spojeno s dobrovolným podvolením. Ve chvíli, kdy je smrt redefinována z metafyzického na technologický problém, se totiž odevzdání se do rukou biovlády jeví jako zcela racionální, dokonce spásný akt.
Tento projekt u sovětských utopistů ztroskotal. V neposlední řadě proto, že nebyli schopni technologicky splnit to, co slibovali. Jejich výzkum byl proto Stalinem stále častěji označován za pseudovědu a nemálo z nich zmizelo počátkem 30. let v lágrech. Pouze Konstantin Ciolkovskij později dosáhl slávy jako „otec ruských kosmických letů“. Uvidíme, jakých skutečných úspěchů dosáhne Silicon Valley v boji proti smrti. Technologické společnosti již mohou počítat s dobrovolným podrobením, které se prohlubuje s každým balíčkem dat z iPhonu, facebookového profilu nebo fitness trackeru. Na oplátku každý uživatel v Silicon Valley dostává to, co se na politicky unaveném Západě sotva kdy vytvoří: radikální vyprávění o pokroku.
