Již 200 let víme, že skleníkový efekt je důležitým faktorem ovlivňujícím teplotu Země. A přesto si USA v roce 2024 zvolí prezidenta, který popírá fakta o změně klimatu, která byla nade vší pochybnost prokázána. A také mnoho dalších politiků klimatickou krizi popírá nebo bagatelizuje. Jak k tomu mohlo dojít? Příspěvek klimatologa Stefana Rahmstorfa.
Typické předvolební vystoupení Donalda Trumpa znělo jako to, které se odehrálo na začátku listopadu ve Wisconsinu:
„Dříve se tomu říkalo globální oteplování, ale to se neosvědčilo, protože ve skutečnosti dochází k ochlazování. Naším největším problémem je jaderné oteplování. Pořád se mluví o tom, že oceán stoupne o osminu palce (tj. 3 mm) za 500 let, koho to má sakra zajímat?“
Nejhloupější klimatická debata všech dob
Smích v publiku. Proč se ale někdo směje, když prezidentský kandidát mluví naprosté nesmysly? Trump nás, klimatické vědce, nazývá „idioty“, kteří „nemají ponětí“.
To už je ztráta reality a popírání vědy v pokročilém stádiu. Trvalý růst globálních teplot je prostě měřitelný fakt, stejně jako vzestupný trend hladiny světových moří, která již nyní stoupá o více než 4 mm ročně a čím více se otepluje, tím se zrychluje – do roku 2100 dosáhneme v závislosti na emisích vzestupu o půl metru až metr, což bude mít za následek obrovský nárůst problémů s bouřkovými vlnami pro mnoho pobřežních měst a hrozící potopení nízko položených ostrovních států. Trumpovo heslo „drill, baby, drill“ ve prospěch další těžby ropy lze z hlediska nezodpovědnosti jen stěží překonat.
Příčiny a důsledky globálního oteplování jsou rovněž známy a vědecky prokázány již mnoho desetiletí. Již v roce 1824 popsal francouzský matematik a fyzik Joseph Fourier ve své slavné eseji o teplotě naší Země, jak vzduch propouští sluneční paprsky, ale brání neviditelnému vyzařování tepla ze Země:
„Teplota se může zvýšit vlivem atmosféry, protože přicházející světelné teplo naráží při průchodu vzduchem na menší odpor než nesvětelné teplo, které se pohybuje opačným směrem ven.“
Eunice Footeová a John Tyndall zjistili příčinu této „rezistence“ až o tři desetiletí později pomocí laboratorních pokusů: Tyndall zjistil, že se ve vzduchu nachází vodní pára a oxid uhličitý, které zachycují tepelné záření, a způsobují tak skleníkový efekt. Tyndall v roce 1859 napsal:
„Atmosféra tak umožňuje slunečnímu teplu pronikat dovnitř, ale brání jeho odchodu, což způsobuje, že se teplo hromadí na povrchu planety.“
Švédský nositel Nobelovy ceny Svante Arrhenius v roce 1896 poprvé vypočítal, do jaké míry se toto teplo zvýší, pokud se skleníkový efekt zesílí zvýšením množství oxidu uhličitého v ovzduší, a v roce 1906 to zpřesnil: dospěl ke globálnímu oteplení o 4 °C v důsledku zdvojnásobení množství CO2.
Odkud pochází obrovská energie změny klimatu
Dnes je radiační bilance naší Země podrobně známa a je neustále měřena pomocí satelitů a globální měřicí sítě na zemském povrchu – takže nade vší pochybnost víme, odkud pochází obrovská tepelná energie, která stále více ohřívá naši planetu. Víme také, že přibližně sto procent současného globálního oteplování od 19. století způsobil člověk – přírodní faktory, jako jsou sopečné erupce nebo kolísání sluneční aktivity, přispěly k dosavadnímu globálnímu oteplení o 1,3 stupně maximálně plus minus 0,1 stupně. A také víme, že tři čtvrtiny historického nárůstu CO2 v ovzduší o dobrých 50 % (z 280 na 424 ppm) bylo způsobeno spalováním fosilních paliv a čtvrtina odlesňováním. V současné době se spotřeba fosilní energie podílí na dalším nárůstu CO2 až z 90 %. Velká část tohoto CO2 zůstane v ovzduší po tisíce let a změní klima – před tím také naléhavě varuje Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC). (Věděli jste to?)
Nejenže byl globální nárůst teploty správně předpovězen o desítky let dříve, než se projevil v naměřených datech (mimochodem také vědci z ropné společnosti Exxon), ale také mnohé jeho důsledky: rostoucí vlny veder, sucha, lesní požáry, extrémní srážky a silnější tropické cyklóny. S těmito důsledky se nyní setkáváme ve zprávách téměř každý týden, někdy dokonce denně. Výzkum klimatu prošel zkouškou, zda vývoj správně předpověděl – a pokud se vůbec mýlil, tak v tom, že některé důsledky byly zpočátku podceněny, například rychlost zvyšování hladiny moří, kterou musel Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) několikrát revidovat směrem nahoru.
Varování vědecké komunity a generálního tajemníka OSN jsou stále naléhavější; prakticky již není možné udržet hranici 1,5 stupně, která byla dohodnuta v Pařížské klimatické dohodě. Zabránit katastrofě pro lidstvo nyní znamená závod s časem. Ale i v Německu získávají stále větší podporu strany jako AfD a BSW, které problém jednoduše popírají. A dokonce i kandidát CDU/CSU na kancléře Friedrich Merz fabuluje, že máme ještě deset let na to, abychom nastavili výhybky ochrany klimatu.
Jak je možné, že mnozí lidé zjištěná fakta nejen potlačují, ale dokonce je aktivně popírají? A také bojují proti možným řešením problému?
Ano, jsou to nepříjemné skutečnosti. Vyvolávají nepříjemné pocity, a protože je lidé rádi potlačují, vzniká poptávka po uklidňujících pohádkách. A existuje také nabídka věrohodně znějícího popírání skutečnosti: od lobbistických skupin z odvětví fosilních paliv, ropy a plynu a jejich think-tanků. Po desetiletí bylo nejoblíbenějším argumentem tvrzení, že klima se vždy měnilo – aniž by lidé chápali, co z toho logicky vyplývá: totiž jak citlivě klima reaguje na poruchy radiační rovnováhy (např. na známé cykly oběhu Země) a že tak bude přirozeně reagovat i na poruchy, které nyní způsobujeme. Často se používají zfalšované grafy, např. na datech z grónského ledovce, aby se předstíralo, že současná změna klimatu je malá – ve skutečnosti jsme již stabilní klima holocénu nechali za sebou.
A ano, žurnalistika často selhává, jak naštěstí dokázal vysvětlit mediální vědec Bernhard Pörksen v Spiegelu právě na příkladu magazínu Der Spiegel. Taková sebekritika ze strany médií je velmi vítaná. V mezinárodním měřítku v popírání vědy o klimatu po desetiletí vyniká mediální impérium NewsCorp Ruperta Murdocha (Fox News, Wall Street Journal, The Times a mnoho dalších), v Německu jsou to média skupiny Springer. Částečně proto, že je vlastní investoři, kteří vydělávají na ropě, plynu nebo uhlí, nebo proto, že se hlásí k neoliberální ideologii a jsou proti jakékoli státní regulaci.
Politolog: „Skuteční klimatičtí chaoti nesedí na ulicích“
Dnes tu však máme další problém, který se stále podceňuje: sociální média v rukou superbohatých vlastníků s neprůhlednými algoritmy, které rozhodují o tom, jaké informace uvidíme a jaké ne. Mnoho Trumpových voličů uvěřilo lži, že Biden a Harrisová odklonili prostředky na pomoc obětem hurikánu Helene a přelili je imigrantům. Ale jen málo Trumpových voličů vědělo, že globální oteplování způsobené emisemi z fosilních paliv způsobuje, že extrémní deště jako Helene jsou stále častější a stále silnější.
Britská novinářka Carole Cadwalladr, která mj. odhalila skandál kolem Cambridge Analytica, vystihla problém drastickými slovy. Hovoří o informačním chaosu, v němž pravda ustupuje do pozadí a s ní i důkazy, žurnalistika a věda. Z věku osvícenství sklouzáváme do klamavé bažiny fake-news, dezinformací a mikrotargetingu. Brodíme se páchnoucími informačními splašky a Trump je sice zárodkem patogenu, ale hlubším problémem za tím vším jsou informační kanály.
Stefan Rahmstorf vystudoval fyziku a fyzikální oceánografii. V roce 1990 získal doktorát na novozélandské Victoria University of Wellington a v roce 1998 se habilitoval na univerzitě v německém Kielu. Od roku 1996 pracuje v Postupimském institutu pro výzkum vlivu klimatu (PIK). Je jedním z nejcitovanějších vědců ve svém oboru na světě a je také považován za jednoho z předních německých výzkumníků klimatu. V roce 2007 byl jedním z hlavních autorů čtvrté hodnotící zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC). Stephan Rahmstorf je autorem a spoluautorem desítek článků a knih, pravidelně píše sloupek pro magazín Spiegel Online, v němž se obecně srozumitelnou formou věnuje tématům souvisejícím s klimatickou krizí. Za svou práci proti globálnímu oteplování a vědeckou činnost získal několik ocenění.
