Seyla Benhabibová nedávno ve své děkovné řeči při přebírání Adornovy ceny zdůraznila jeho koncept „ne-identity“ jako antiautoritářské síly. V rozhovoru filosofka vysvětluje, jak přesně lze Adorna využít proti posunu doprava.
Philosophie Magazin: Paní Benhabibová, ve svém projevu při přebírání Adornovy ceny jste minulý měsíc zdůraznila politický potenciál filosofie Theodora W. Adorna. To je v rozporu s recepcí Adornova myšlení, která ho nejen považuje za extrémně podmíněné mnoha předpoklady, ale především za příliš abstraktní, estetické a pesimistické pro politiku orientovanou na budoucnost.
Seyla Benhabibová: Adorno je jedním z klasiků německé filosofie. Jeho spisy nejsou skutečně snadno přístupné. Jejich pochopení vyžaduje určitou disciplínu a také určitou předchozí znalost německé filosofické tradice. Sbírka aforismů Minima Moralia nebo jeho rozhlasové přednášky jsou však publikace, které jsou přístupnější než jeho stěžejní díla, jako je Negativní dialektika nebo Dialektika osvícenství. Pokud Adorna nečtete, přicházíte o kus intelektuálního světa.
Předstíraná suverenita národních států
PhilMag: Ve svém projevu jste se odvolávala především na Adornovu koncepci „ne-identického“. Do jaké míry nám tento koncept pomáhá porozumět stále autoritářštějšímu světu?
Benhabibová: Tento koncept mě fascinuje už dlouho. Adorno jej chápe jako část subjektu, kterou nelze ovládnout a kontrolovat. Ne-identické je tedy něco, co vždy zůstává, jak říká spolu s Edmundem Husserlem, „neodvoditelná danost“. Já interpretuji ne-identické jako něco antiautoritativního, protože nesplývá s tím, co nazývám falešnými univerzáliemi. Tím mám na mysli kategorie jako „národ“, „lid“, „soudruzi“ nebo „naše strana“, jak je lze v současnosti nalézt především v pravicovém a levicovém populismu. Trvání na ne-identičnosti v sobě nese potenciál odporu, protože se pak rozdílnost neztrácí v těchto zdánlivých pojmech. V tom vidím politický moment. Umožňuje nám to silněji se zaměřit na schopnost odporu jednotlivce.
PhilMag: Ve své přednášce jste spojila kritiku „falešných univerzálií“ s Adornovou teorií autoritářské struktury osobnosti. Podle ní takoví lidé reagují na výskyt ne-identického silným odporem. Adorno například kdysi popsal antisemitismus jako „nenávist k ne-identickému“.
Benhabibová: Když Adorno a Max Horkheimer v Dialektice osvícenství analyzují současný antisemitismus, používají psychoanalytické kategorie. Antisemitismus chápou jako odmítání ne-identity, které vychází především z projekce vlastních tužeb. V představách jsou Židé vnímáni jako skupina, která představuje to, co by člověk ve skutečnosti chtěl mít sám a co mu proto závidí, ale nerad to pojmenovává jako vlastní touhu: například moc nebo peníze. Směs projekce, fantazie, paranoie a strachu lze nalézt také ve strukturách předsudků a odporu vůči jiným skupinám. Ale i mimo rozbor antisemitismu a autoritářské osobnosti si myslím, že ne-identita je velmi bohatý pojem. Pomáhá také na abstraktnější, epistemologické úrovni, například při kritické reflexi současných politických debat.
PhilMag: Mohla byste to vysvětlit podrobněji?
Benhabibová: Vzhledem k tomu, že mnohé debaty jsou v současnosti vedeny velmi identitárním způsobem, často postrádám to, co Immanuel Kant nazýval „rozšířeným způsobem myšlení“. To se týká schopnosti a také morální povinnosti umět si představit úhel pohledu a perspektivu druhých. To nutně neznamená se empaticky vcítit do pohledu druhého, přijmout ho nebo s ním dokonce souhlasit. „Rozšířený způsob myšlení“ znamená, jak říká Kant, ptát se druhé osoby, ‚zda se mohu ucházet o její souhlas‘. Což zahrnuje moment úcty a respektu. Cílem není konsensus, ale porozumění. To má také procedurální aspekt. Identitářská a autoritářská politika se svými „falešnými univerzáliemi“ naopak argumentují ve prospěch obětování ne-identického. To stojí v cestě procesu porozumění. Když například slyším Donalda Trumpa nebo AfD, jak brojí proti migrantům jako „zločincům“, uvědomuji si, že v jejich projekci musí být vždy nepřítel. Jejich politika je normativně založena na dichotomii nepřítel/přítel, která je pěstována a ontologizována. Na strukturální, abstraktnější úrovni je i zde nepřítelem ne-identita.
PhilMag: Dalším ústředním nepřítelem identitárních populistů je kosmopolitismus: například v podobě zlověstné „globalistické elity“ nebo v podobě politické činnosti nevládních organizací, které se zasazují za práva uprchlíků. Ve svém filosofickém díle se vyslovujete pro „kosmopolitismus bez iluzí“. Co přesně tím myslíte?
Benhabibová: Kosmopolitismus je často ztotožňován s častým létáním a neoliberalismem. Tato levicově populistická redukce kosmopolitismu obsahuje nebezpečný prvek antiuniverzalismu, který odmítám. Kosmopolitismus je původně myšlenka pocházející ze starořecké filosofie, která prošla fantastickou proměnou v době osvícenství, kdy Kant formuloval svou myšlenku „světového občanství“. Kosmopolitismus samozřejmě nelze obhajovat bez kritiky a souvislostí. Pro mě však Kantova myšlenka světového občanství a kosmopolitní tradice osvícenství stále skrývá obrovský emancipační potenciál. Tímto potenciálem je myšlenka lidstva, které se učí žít společně ve světě, jenž funguje podle zákonů a pravidel, a ne podle válek a drancování; lidstva, které se může těšit z pohostinnosti druhých, ačkoli pohostinnost může zahrnovat i nesnášenlivost. Setkání s druhými není nikdy snadné a bezproblémové. Má náš protějšek skutečně mírumilovné úmysly, nebo se za jeho snahou setkat se se mnou nebo mě navštívit něco skrývá? Jinakost druhých nás může provokovat a vyvolávat v nás pocit nejistoty. Tato nejistota je také součástí zkušenosti kosmopolitismu.
PhilMag: … a může také vést k revizi nebo rozšíření jeho teorie. Ve své poslední knize Kosmopolitismus v proměně (Kosmopolitismus im Wandel) jste právě toto učinila: s přístupy k postkoloniální kritice a klimatické katastrofě jste se zabývala dvěma ústředními tématy současných politických debat, která doposud téměř nebyla součástí debaty o teorii kosmopolitismu.
Benhabibová: Mým cílem je ukázat, že postkoloniální kritiku lze brát vážně. Je přece zřejmé, že idea univerzalismu ve zkušenosti západní modernity šla ruku v ruce s rasismem, sexismem a dalšími formami diskriminace lidí, kteří nebyli považováni za dostatečně „civilizované“. Není však třeba přímo vystupovat proti kosmopolitismu jako takovému. Právě naopak. Existují fascinující práce nedávných postkoloniálních badatelů, například o regionálním kosmopolitismu v Karibiku na počátku 20. století nebo o přístupech ke kosmopolitismu v konfucianismu či islámu. Tyto perspektivy neodmítají univerzalismus, ale zasazují se o rozšíření pohledu na místní v širším kontextu a o možnost spolupráce. Aspekt spolupráce je důležitý i pro úvahy o tom, jak se mění pojetí kosmu ve světle klimatické katastrofy. Již Kant měl pojetí světa jako zeměkoule; jako zeměkoule, na níž se nemůžeme donekonečna rozpínat, protože dříve či později narazíme na jiné lidi, s nimiž budeme muset tuto zeměkouli sdílet v kooperaci. Dnes však musíme zeměkouli navíc umístit do vesmíru. Právě to dělají zajímaví myslitelé antropocénu.
Vlk bez roucha beránčího: co se stalo s Jordanem Petersonem?
PhilMag: Do jaké míry lze tuto perspektivu uvést do souladu s Adornovým materialismem?
Benhabibová: Mám na mysli především Adornovu větu o „promýšlení přírody v subjektu“. Jeho kritika představy přírody jako mrtvého objektu je mnohovrstevnatá. „Přírodopis“ pro něj v žádném případě není historií přírody, jak ji čteme v učebnicích geologie nebo zeměpisu. Jak píše, jde spíše o otázku „vnitřního složení přírodních momentů a historických momentů v dějinách samotných“. To přesně odpovídá tomu, co dnes nazýváme antropocén. Antropocén označuje epochu ve vývoji Země, v níž kumulativní zásahy člověka do přírodních dějů zásadně změnily budoucnost planety. Adorno svým pojetím „přírodních dějin“, v nichž se prolínají lidské dějiny a dějiny Země, tyto perspektivy už předjímá.
Seyla Benhabibová je emeritní profesorkou politologie a filozofie na Yaleově univerzitě. Je známá svými příspěvky ke kritické teorii a lidským právům a publikuje rozsáhlé práce o otázkách, jako je multikulturalismus, migrace a demokracie. Mezi její významná díla patří The Rights of Others a Critique, Norm, and Utopia. Benhabibová obdržela řadu mezinárodních ocenění, včetně cen Ernsta Blocha a Leopolda Lucase, a je držitelkou čestných titulů mnoha institucí po celém světě. Je členkou Americké akademie umění a věd.
