Příliš drahý, neefektivní, zneužívaný: progresivní síly také stále častěji útočí na sociální politiku. Sociální stát je však základem demokracie. Příspěvek ekonoma a předsedy Německého institutu pro hospodářský výzkum (DIW) Marcela Fratzschera pro Zeit Online.
Veřejný diskurz o sociálním státu prošel v posledních dvou letech dramatickou změnou. Sociální stát je nyní zřídkakdy vnímán jako nedílná součást fungující demokracie a tržního hospodářství. Místo toho jsou náklady a organizace sociálního státu prezentovány jako jeden z hlavních ekonomických a politických problémů naší doby. Příjemci sociálních dávek – ať už nezaměstnaní nebo uprchlíci – jsou vykreslováni jako paraziti, kteří odmítají práci a žijí na úkor ostatních. Tvrdé škrty v sociálních dávkách jsou prezentovány jako jediný způsob, jak umožnit investice do budoucnosti a životaschopnosti naší ekonomiky.
Oxfam: bohatí bohatnou, zatímco chudí chudnou
Tento narativ je v rozporu s téměř všemi fakty. Navzdory mnoha příležitostem ke zlepšení je německý sociální stát efektivní a v mnoha ohledech se dnes v nouzi nachází méně lidí než před 15 nebo 30 lety. Sektor nízkých mezd se za posledních deset let výrazně zmenšil a míra nezaměstnanosti je nízká. Demografické stárnutí společnosti způsobuje, že téměř dvě třetiny sociálního rozpočtu jsou dnes vynakládány na stáří a zdraví, zatímco na dávky občanům a nezaměstnanost se vydává méně než pět procent. Nárůst sociálních výdajů tedy není způsoben údajnou leností nebo nedostatkem motivace lidí – jak někteří politici rádi tvrdí – ale především stárnutím německé společnosti.
Populismus v debatě o údajně nadměrném sociálním státu spočívá v záměrném rozeštvávání zranitelných skupin proti sobě. Polarizuje společnost a hrozí, že zemi přivede do poměrů podobných v USA. Tento populismus přispívá k politické patové situaci, která znemožňuje reformy a podkopává demokracii. Jediný kdo z toho těží je AfD.
Počet osob pobírajících podporu se snížil
V uplynulých dvou letech si někteří politici z demokratických stran nenechali ujít příležitost k útokům na systémy sociálního zabezpečení a hlasitě požadovali škrty. Generální tajemník CDU Carsten Linnemann nedávno prohlásil, že by měly být zrušeny občanské dávky (tzv. Bürgergeld, pozn. PQ). Politici CDU/CSU a FDP považují zvýšení občanských dávek z 501 na 563 eur za nespravedlivé a příliš drahé. Někteří dokonce chtějí zavést povinnost pracovat. A dokonce i spolková vláda vedená SPD v médiích oznamuje, že by se měly výrazně zpřísnit sankce vůči těm, kteří pracovat odmítají – s plným vědomím toho, že se to dotkne jen velmi málo příjemců a sotva to přinese nějaké úspory. Dělají tak ze všech příjemců občanských dávek podezřelé. Přitom Spolkový ústavní soud rozhodl, že systematické snižování občanských dávek není ani právně možné.
Bohatí by snadno naplnili státní rozpočet
Skutečnost je taková, že počet osob, které pobírají občanské dávky, se za posledních deset let snížil o více než milion. Třetinu z 5,4 milionu příjemců dávek tvoří děti a více než dva miliony příjemců jsou pro trh práce nedostupné ze zdravotních nebo rodinných důvodů, což znamená, že pouze 1,7 milionu lidí je v zásadě schopno pracovat. Ukazuje to pohled do minulosti: V roce 2005 bylo v Německu více než pět milionů nezaměstnaných, a proto byla skupina příjemců srovnatelných sociálních dávek mnohem větší.
Populistická debata se vede i o přistěhovalectví
Ve veřejném diskurzu se politikům demokratických stran a dalším silám podařilo postavit imigraci do pozice ústředního politického a sociálního problému naší doby. Se značným úspěchem: podle průzkumů téměř v žádné jiné západní zemi nepovažuje migraci za problém tolik lidí jako v Německu. Uprchlíci jsou znovu a znovu konfrontováni s obviněními politiků, že jsou sociálně zvýhodňováni a přednostně získávají zdravotní úkony, zatímco Němci na ně musí čekat.
Populismem této debaty se dokonce nechal nakazit i spolkový kancléř a vyzval k rozsáhlému vyhošťování lidí hledajících ochranu. Omezuje se pomoc uprchlíkům a přístup k občanským dávkám má být přiznán až po 30 měsících. Rekordně rychle se zavádí platební karta pro uprchlíky, takže nebudou moci převést rodině v zahraničí ani euro z finanční podpory, která činí něco málo přes 400 eur měsíčně.
Psychologie bohatství a vliv peněz na duševní zdraví
Příklad Dánska ukazuje, že snižování sociálních dávek je spíše kontraproduktivní. Opatření sice výrazně nesnižují imigraci, ale ztěžují integraci na trhu práce a do společnosti, zvyšují kriminalitu spojenou s chudobou a zhoršují možnosti vzdělávání dětí uprchlíků. V dlouhodobém horizontu tedy takové škrty vytvářejí podmínky pro ještě vyšší sociální výdaje.
Proč se nikdo nedrží faktů?
Seznam populistických argumentů proti sociálnímu státu je dlouhý: základní ochranu dětí v boji proti dětské chudobě odmítá nejen opozice, ale i koaliční svobodní demokraté z FDP. Tvrdí, že je příliš drahá a že by rodiče měli místo toho pracovat. Trauma z chudoby upírá postiženým dětem mnoho příležitostí a z dlouhodobého hlediska žene další lidi do závislosti na sociálních dávkách. V konečném důsledku to tedy zvyšuje náklady společnosti.
Zákonné důchody jsou stále více podrobovány revizi a požaduje se jejich snížení. Přitom se nebere v úvahu, že mnoho důchodců je již nyní ohroženo chudobou. A německá vláda porušuje svůj slib ohledně výdajů na ochranu klimatu, které mají poskytnout finanční úlevu zejména lidem s nízkými příjmy.
I progresivní síly se vyjadřují populisticky
Na tomto diskurzu není překvapivé ani tak to, že tvrzení jsou zjevně nepravdivá a lze je většinou velmi snadno vyvrátit. Mnohem překvapivější je, že na populistickou vlnu naskakují i politické progresivní síly a veřejnost. Spolková vláda se stále více podléhá populismu, ať už jde o občanské dávky, uprchlíky nebo pomoc mladým lidem a nízkopříjmovým skupinám.
Nerovnost ve vzdělání je naprogramovaná
Kde jsou hlasy, které se postaví populistům a tento populismus rozkryjí? Fakta jsou na první pohled zřejmá: Německo má silný sociální stát, jehož zátěž se v posledních letech v mnoha ohledech snížila. Ano, sociální stát musí být efektivnější, cílenější, aktivnější a preventivnější. Ale je a zůstává důležitým a účinným nástrojem, který lidem umožňuje účast ve společnosti a příležitosti.
Laureát Nobelovy ceny Angus Deaton nedávno napsal: „the deepest forms of inequality are these sort of personal inequalities where not everyone is given equal value as a human being“ (nejhlubšími formami nerovnosti je ten typ osobní nerovnosti, kdy ne každý má stejnou lidskou hodnotu). Namísto podkopávání a vyhlašování bankrotu systému bychom se měli zaměřit na to, jak sociální stát posílit, aby nabízel větší spoluúčast ve společnosti a více šancí, aby byla opět více respektována lidská důstojnost každého jednotlivce.
Marcel Fratzscher je známým německým ekonomem. Od roku 2013 vede Německý institut pro hospodářský výzkum (DIW) a je profesorem makroekonomie na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Předtím byl od roku 2008 vedoucím oddělení analýzy mezinárodní politiky v Evropské centrální bance (ECB) ve Frankfurtu nad Mohanem. V roce 2007 obdržel Fratzscher cenu Kiel Institute Excellence Award in Global Economic Affairs za výzkum globálních vazeb mezi finančními trhy a měnovou politikou a cenu CEPR 2007 za nejlepší výzkumný článek centrální banky za práci o bublinách na finančních trzích a globální nerovnováze. V žebříčku ekonomů německého ekonomického magazínu Handelsblatt 2011, který od roku 2007 hodnotí výzkumný výkon přibližně 1500 ekonomů na základě kvality jejich publikací, se umístil na čtvrtém místě. V roce 2016 se umístil v první desítce žebříčku nejvlivnějších ekonomů Německa, který sestavuje deník Frankfurter Allgemeine Zeitung. Marcel Fratzscher je také častým hostem německých médií, kde komentuje ekonomická a hospodářská témata.
