Pokud se Země bude nadále ohřívat, liberální společnosti budou ohroženy. K jejich záchraně je třeba změnit chápání demokracie. To ovšem nemá nic společného s „ekodiktaturou“.
Jednoho dne se v nevýrazné místnosti berlínského okresního soudu ve čtvrti Tiergarten odehrála pozoruhodná slovní výměna s jedním soudcem. Obžalovaným byl Henning Jeschke, klimatický aktivista a spoluzakladatel „Poslední generace„. Vysvětlil, proč jednal tak, jak jednal. V tomto případě: blokování silnic, posprejování kancléřského úřadu. Soudce řekl: „Působí to dojmem, že chcete nastolit ekologickou diktaturu.“ Opět zaznělo ono slovo, které deformuje tolik debat.
Pojem „ekodiktatura“ (v české prostředí jsou někdy též používány výrazy jako „ekologická diktatura“, „eko-diktatura“ nebo „ekofašismus“, pozn. PQ) udělal úžasnou kariéru. Přitom takový systém nikdy neexistoval, nebyl dokonce ani teoreticky navržen. Pokud je známo, žádná politická skupina se k němu nehlásí. A přesto se tomuto termínu podařilo proniknout do hlav tolika lidí.
Politolog Reinhard Steurer: „Skuteční klimatičtí chaoti nesedí na ulicích“ (VIDEO)
Zkresluje pohled na realitu a přispívá k tomu, že i demokratické myšlenky čelí podezření z diktatury: ústavní změny, nové právní principy, dokonce i zákazy, kvóty, daňové reformy.
Cokoli, co se nesmíří s pomalostí klimatické politiky, je hned odsouzeno jako autoritářské. Jako by mezi ochranou klimatu a demokracií existoval rozpor. Ve skutečnosti je tomu přesně naopak.
Demokracie bude zachována pouze tehdy, pokud ubráníme klima. A na druhou stranu: klima lze chránit pouze demokraticky. Demokracie v dobách klimatické krize však musí umět vypadat jinak než před ní. Beztak bude vše vypadat jinak.
Než k tomu ale bude moci dojít, musíme se zbavit tohoto manipulativního pojmu: takže ne, ekodiktatura není řešení. V klimatické krizi je ohrožena právě svoboda a diktatura by tuto svobodu, kterou je třeba chránit, zničila. Také teoreticky i prakticky však lze ukázat, že myšlenka ekologické diktatury je absurdní.
Z osvoboditele utlačovatelem
Paul Kagame byl kdysi rwandským hrdinou. Jako mladý muž vybudoval v exilu ze sousední Ugandě milici. Když radikální Hutuové ve Rwandě v roce 1994 zahájili genocidu Tutsiů, byly to právě Kagameho jednotky, které ukončily statisíce vražd, zatímco mezinárodní společenství jen bezmocně přihlíželo. Kagame se později stal prezidentem. Poté se z osvoboditele stal utlačovatel. Dnes, o dvacet let později, je Rwanda zcela autoritářským státem.
Vedro? Promluvme si o skutečných extremistech!
Revolucionář opojený mocí je archetypem politické vlády. Za myšlenkou ekodiktatury se tedy v prvé řadě skrývá naprosté nepochopení toho, jak autoritářské systémy fungují.
Každý, kdo chce podlehnout vábení autoritářských sirén, si přece musí ekodiktaturu představit tak, že lze neomezenou vládu nasměrovat účelově. Malé skupině lidí je dána moc a ta ji pak nekompromisně využívá k tomu, aby čelila klimatické krizi.
Na této představě je téměř vše nejasné a absurdní: kdo by tato skupina měla být? Jak by se dostala k moci? Jaké prostředky by měla nasadit, aby nebyly produkovány skleníkové plyny? Mučení a vraždění za svobodu?
I kdyby společnost s něčím takovým souhlasila, její svobodní a rovnoprávní členové by se ve stejném okamžiku stali poddanými. Vydali by se napospas v aktu zoufalství a v témže okamžiku by ztratili jakoukoliv schopnost jednat.
Ochrana klimatu a demokracie nejdou pro mnoho lidí dohromady. Někteří se domnívají, že boj proti klimatické krizi postupuje příliš pomalu, zatímco jiní se cítí ohroženi údajnou ekologickou diktaturou. Novinář časopisu Spiegel Jonas Schaible tyto falešné rozpory objasňuje ve své knize „Demokracie v ohni: Proč si svobodu zachováme jen tehdy, když zachráníme klima – a naopak“. Ukazuje, že klima a demokracie jsou vzájemně propojené: demokracie existuje pouze na obyvatelné planetě – a klima lze zachránit pouze demokratickými prostředky. To však vyžaduje přehodnocení: demokracie může existovat pouze jako klimatická demokracie. Schaible poskytuje nový pohled na politiku v době klimatické krize a nastiňuje vizi budoucnosti, v níž se svoboda a ochrana klimatu vzájemně posilují.Demokratie im Feuer: Warum wir die Freiheit nur bewahren, wenn wir das Klima retten – und umgekehrt, 305 stran, Deutsche Verlags-Anstalt, 2023.
Z toho vyplývá, že demokracie mají téměř ve všech otázkách ohledně životního prostředí lepší výsledky než diktatury, rozhodně alespoň nejsou horší. Všechny země stále ještě dělají pro ochranu klimatu příliš málo. Studie zatím nejsou příliš jednoznačné, ale vše nasvědčuje tomu, že fungující demokracie si vedou o něco méně špatně než diktatury a v žádném případě ne hůře.
Nestojíme tedy před volbou, zda chránit klima pomalu v demokracii, nebo rychle v diktatuře. Místo toho stojíme před volbou, zda budeme pokračovat v nevyhnutelné cestě směrem ke katastrofě jako doposud – nebo budeme utvářet naše demokracie tak, aby klima chránily. Zatím se jim to bohužel moc nedaří.
K tomuto úkolu je třeba přistupovat s potřebnou vážností. Samozřejmě, že demokracie mohou být při snaze o svou záchranu zničeny, a to dokonce velmi snadno. Toto nebezpečí však lze extrémně minimalizovat, pokud budou dodrženy určité zásady. Nejdůležitějšími požadavky na opatření k vyloučení autoritářského převratu jsou:
Musí být vhodné pro zpomalení klimatické krize. Nesmí pomáhat pouze určité skupině, jedné jediné politické straně nebo úřadující vládě. Nesmí systematicky vylučovat určité skupiny z uplatňování vlivu. Nesmí ovlivňovat svobodné, tajné volby s možností změny moci. Ve své podstatě musí být revidovatelné.
Hlavní demokratická svoboda spočívá ve výměně vlády mocných. Spočívá však také v možnosti utvářet metapravidla politického soužití: volební zákon; vzájemné působení institucí, politických sil; kompetencí, které každá z těchto složek má. Ty se smí měnit, ale zároveň nejsou imunní vůči opětovným změnám.
Globální oteplování je největším nebezpečím
Dokud to tak zůstane, je systém, který učiní ochranu klimatu nevyhnutelnou, zcela odlišný od diktatury. A alternativa, nekontrolované globální oteplování, by byla mnohem větším nebezpečím, nebezpečím, které již nelze kontrolovat.
Rozdíl mezi klimatem a počasím
Tímto způsobem se lze vypořádat i se zpočátku iritujícím tvrzením, že o ochraně klimatu od nynějška již nelze vyjednávat. Ačkoliv v demokracii musí být vyjednavatelné všechno, neboť vychází z jednoduché zásady: každý hlas má stejnou váhu. A pak se mezi svobodnými a rovnými lidmi diskutuje o tom, co je správné a co by se mělo udělat.
To bude platit i nadále. Mezitím však ale také víme, že správný postup v otázkách klimatu existuje.
Ve světě, který bude o dva, tři nebo čtyři stupně teplejší než současný, zavládne na mnoha místech nedostatek vody, nebude úroda, vzduch bude smrtelně horký a vlhký. Hospodářství bude trpět, stovky milionů lidí budou muset uprchnout, technické a sociální systémy selžou. Očekávání budou zklamána a identity zničeny. Vzroste sociální napětí, frustrace a hněv, pravděpodobné budou mezinárodní i občanské války.
Kromě naděje nic nenasvědčuje tomu, že by tak křehká entita, jakou je liberální demokracie, mohla za těchto okolností dále existovat. A pokud náhodou ano, skutečnou svobodu pohltí permanentní boj s nepřízní osudu.
Klimatická krize tak ohrožuje samotnou možnost existence liberálních demokracií, a proto musí politické úsilí směřovat k tomu, aby se ochrana klimatu stala nevyhnutelnou.
O zadlužení nelze jednat
Pro omezování zadlužení existuje v teorii i praxi demokracií mnoho příkladů. Například německá dluhová brzda nesmírně omezuje možnost politického jednání. Jde o princip, který je zakotven v ústavním právu: o výši státního dluhu nelze vyjednávat.
Odůvodnění je poněkud chabé. Ekonomové se v žádném případě neshodnou na tom, zda existuje hranice, po jejímž překročení se státní dluh stává neudržitelným. Nebo dokonce, zda má nad určitou úroveň negativní dopad na růst. Na druhou stranu jsou důsledky nedozírné. Pokud se stát téměř nemůže zadlužovat, musí nutně zvýšit své příjmy. Nebo musí šetřit jinde. V klidných dobách se to dá dobře zvládnout dobrým plánováním a jasným stanovením priorit. Klidné časy však panují jen velmi zřídka.
Dluhová brzda je nicméně stále populární. Jasná většina obyvatelstva ji stále podporuje.
Šoková terapie centrálních bank
Masivní omezení působnosti demokraticky volených vlád zřejmě mnoha lidem nevadí. I když je takový přínos kontroverzní. Když jde o peníze, máme na to dokonce samostatné nezávislé instituce.
Ekonom a politolog Reinhard Loske „Růst je pozitivní. Pokud se díváte jen jedním okem“
Paul Volcker nastoupil do funkce předsedy amerického Federálního rezervního systému v roce 1979 s jasným požadavkem: chtěl, aby mu bylo umožněno bojovat s inflací všemi dostupnými prostředky. Udělal to tak důkladně, že to, co následovalo, je dnes známo jako Volckerův šok.
Zvyšoval úrokové sazby, až základní sazba dosáhla 20 %. Ekonomika se podle plánu zhroutila. Továrny se zavíraly, podniky krachovaly, lidé přicházeli o práci a kupní sílu. Inflace klesla. Byla to záměrná hospodářská krize, kterou nezpůsobil zvolený parlament nebo prezident, ale hlavní centrální bankéř.
Tato skutečnost neměla za následek trvalou sebereflexi. Nezávislé centrální banky, do jejichž činnosti nemohou volení zástupci zasahovat, jsou dokonce v Německu a dalších zemích považovány za znak zdravé demokracie.
Existují precedenty demokratického sebeomezování politického rozhodování. A existuje teoretický vzor.
Demokracie musí být obranyschopná
Karl Loewenstein se již v roce 1937, kdy napsal esej „Militantní demokracie a základní práva“, nacházel v exilu v USA, kam uprchl z Německa. V textu se zabýval otázkou, jak by se demokracie měla vypořádat s těmi, kdo usilují o její zrušení, s fašisty: „Je-li demokracie přesvědčena, že ještě nedošla ke svému konci, musí na svém vlastním terénu bojovat proti technice, která slouží pouze výkonu moci. Demokracie se musí stát militantní.“
V Německu byl z těchto myšlenek odvozen koncept obranyschopné demokracie (wehrhafte Demokratie). Základní práva mohou být omezena, sdružení a dokonce i strany mohou být zakázány, pokud slouží k ničení demokracie.
Obranyschopná demokracie
Základní myšlenky politického konceptu „obranyschopné demokracie“ pocházejí od učenců Karla Loewensteina a Karla Mannheima, kteří žili v exilu v době národního socialismu. Loewenstein v roce 1937 na pozadí svých zkušeností s nacionálním socialismem vypracoval model „bojovné demokracie“. Myšlenky Karla Mannheima o „plánované demokracii“ vycházely především z jeho ideově-kritických prací a analýz krizí moderní masové demokracie.
Wikipedia
To, že demokracie nikdy neexistuje bez omezení, je tedy velmi starý poznatek a běžná praxe. I když je hrozba jiná a nástroje nelze jednoduše převzít, rozšíření těchto úvah je zřejmé: pokud je demokracie přesvědčena, že ještě nedosáhla svého konce, musí se stát obranyschopnou klimatickou demokracií.
Pokud tedy dojdeme ke zjištění, že i demokracie jsou příliš pomalé v ochraně klimatu, že ekologie již nemůže být chápana jako pouze jedna z možností a že bychom měli zvážit i jiné řídící nástroje nebo postupy – pak se stále ještě pohybujeme v rámci toho, co je běžně považováno a také praktikováno jako demokratické. To, že něco představuje změnu, ještě neznamená, že je to autoritářské.
Stojíme na mezníku dějin civilizace a nejsme pro tento úkol vybaveni lépe než lidé v jiných dobách. Nejsme vyvolení, nejsme moudřejší ani požehnanější, jsme jen vrženi do éry, která se chýlí ke konci. Jak řekl Thomas Paine, jeden ze zakladatelů Spojených států, kdy výsledek nakonec demokratické revoluce nebyl ještě znám: „These are the times that try men’s souls (Toto jsou časy, které zkoušejí lidské duše).“
Je přece jasné, jak se s tímto úkolem můžeme vypořádat. Jedině demokraticky, ve svobodných společnostech. A jedině tak, že přizpůsobíme veškeré myšlení této neustále se měnící době, včetně myšlení politického.
Nový předseda IPCC varuje před nečinností
Aby mohla existovat demokracie a lidé mohli nadále společně hledat odpověď na otázku, jak chtějí žít. Aby svoboda měla vůbec šanci.
Poznámka redakce magazínu Spiegel: jedná se o zkrácenou ukázku z knihy „Demokracie v ohni. Proč si svobodu zachováme jen tehdy, když zachráníme klima – a naopak.“ Odvození toho, proč jsou liberální demokracie v klimatické krizi obzvláště ohroženy, proč nemohou zůstat v současné podobě a které myšlenky již byly ozkoušeny, najdete v knize.
Německý novinář Jonas Schaible je redaktorem berlínské redakce magazínu Spiegel. Vystudoval politologii a mediální studia v Tübingenu a Berlíně a novinářské vzdělání získal na škole Henriho Nannena. Zabývá se mimo jiné tématy klimatické krizi a politických systému. Za svůj text „Každý, kdo mluví o ekodiktatuře, nepochopil problém“ napsaný pro T-Online (Wer von Ökodiktatur spricht, hat das Problem nicht verstanden) získal „Německou reportérskou cenu“ za nejlepší esej roku 2020.
