Co stojí za čirou nenávistí vůči klimatickým aktivistům? Jak má společenské vyloučení „Poslední generace“ potlačit vůli ke změně.
V minulosti se lidem, kteří měli výhrady proti Spolkové republice, doporučovalo, aby šli „na druhou stranu“. Nyní je i „druhá strana“ tady, ale ani tehdy nešlo o zeměpis, ale, jako v případě zacházení s Poslední generací, o sociální vyloučení. O slovní úlety nejde ani tehdy, když jsou klimatičtí aktivisté představiteli téměř všech stran střídavě označováni za „teroristy„, „Tálibán“ či „nacisty“ nebo k nim přirovnáváni představiteli téměř všech stran.
V automobilismu je spousta privilegií, lží a sebeklamu
Zviditelňuje se zde to, co si někteří už nemohou nechat pro sebe: začíná docházet k fyzickému násilí. Minulý týden rozzlobení občané tahali protestující ze silnice za vlasy, jeden přejel autem aktivistovi nohu, jiní výhrůžně túrovali motory. Došlo na strhávání transparentů, přilepené aktivisty přelili pitným jogurtem. V doprovodných slovních výpadech nebylo možné přehlédnout ozvěny projevů politiků.
O tom, zda tyto výbuchy násilí představují novou kvalitu, zda snížení prahu verbálního napadání vede přímo k násilnému jednání, se diskutuje už delší dobu. Nelze dokázat, že tomu tak je; nelze ani dokázat, že tomu tak není.
Radost z eskalace
V reakci na klimatické aktivisty je patrné oslabení koherenčních sil, sociální soudržnosti. Souběžně s tím se projevuje téměř radostná ochota tyto trhliny prohlubovat. Ti, kdo mluví o „klimatické RAF“ nebo o „Tálibánu“, prostě jen nemluví: tato rétorika chce říci, že protestující mají mlčet; libuje si v eskalaci. A zároveň zesměšňuje oběti RAF a ty, především ženy, které musí žít pod nadvládou Tálibánu.
Tento rétorický manévr je stejně neoriginální jako účinný. Něco se vsugerovává, jsou naznačovány závěry, aniž by se musely vyslovit – něco se v našich myslích vždy přilepí. Teroristé, myslí si všichni kromě teroristů, patří do vězení. Aby se tam dostali, existuje policie a trestní právo. Pokud toho nejsou schopni, co zbývá bezbrannému občanovi než se toho chopit sám?
Propaganda a dezinformace: „Všechno jsou lžimédia!“
Čím drastičtější je rétorická výzbroj, tím více se stírají hranice: mezi pochopitelným hněvem, bezdůvodným rozhořčením, písemnými urážkami až po výhrůžky smrtí, veřejnou vulgaritou, výhrůžkami násilím a násilným napadením. Není přitom důležité, zda to řečník myslí vážně či nikoliv; zkušenost ukazuje, co takové verbální akty mohou vyvolat.
Snižující se zábrany
Zajímavější než otázka viny je, proč jsou právě klimatičtí aktivisté cílem této agrese. Je pro rozzlobené občany neúnosné, aby jim bylo neustále připomínáno, že nejen politici, ale nakonec my všichni zaostáváme za tím to, co by se mělo udělat pro zastavení klimatických změn, které se týkají nás všech? Projikují do aktivistů svůj hněv z vlastní bezmoci? Každopádně to vypadá, že se staví do role obětí „teroru“, aby se sami mohli stát pachateli. „Teror“ spočívá v poškozování majetku a nátlaku a odpovídajícím způsobem je i soudy postihován.
„Náš čas se krátí a nikdo to nechápe“
Čirá nenávist, která vyzařuje z mnoha výroků a nyní i činů, se zdá být pokusem překonat bezpodmínečnost, s níž Poslední generace vystupuje už jen svým pojmenováním nebo vzpupnými muzejními akcemi – i když díky jejich požadavkům na omezení rychlosti, devítieurové jízdenky a požadavcích po „sociální radě“ se srovnání s teroristy zdá být naprosto směšné.
Nyní by se mělo diskutovat o prostředcích a cílech klimatických protestů – namísto snahy potlačit touhu po změně sociálním vyloučením aktivistů.
