Berlín argumentuje spalovacími motory a topnými systémy. Brusel naopak s obavami vzhlíží k Americe. Má se EU v oblasti ochrany klimatu vydat po nových stezkách?
Ať už se jedná o koronakrizi, ruský útok na Ukrajinu nebo energetickou krizi, nic zatím nedokázalo Evropskou unii odklonit od jejího kurzu v oblasti klimatické politiky. Fond na obnovu po pandemii koronaviru dala do služeb „green dealu„, na který je vyhrazeno 37 % prostředků. Ani nárůst cen energií po skončení koronakrize a po ruské invazi klimatický balíček EU, který Komise představila v létě 2021, nezbrzdil.
EU dosáhla dohody v rekordně krátkém čase. Rozšíření obnovitelných zdrojů energie a energetické účinnosti již není jen nástrojem ochrany klimatu, ale také prostředkem k odpoutání EU od Ruska – i když EU krátkodobě zhorší svou klimatickou bilanci tím, že bude dovážet více zkapalněného zemního plynu (LNG) a využívat více energie z uhlí.
Diskuse o klimatické politice EU tak byla vlastně z velké části završena. Přesto se najednou opět rozhořela ostrá debata o tom, jaký nástroj je nejvhodnější k zajištění klimatické neutrality Evropské unie, která je plánována na rok 2050. Jsou to zákazy, nebo – jak propagují nejen svobodní liberálové z německé FDP – cena CO2? Nebo musí změnu podpořit stát prostřednictvím dotací?
Sporné zákazy a konkurence v USA
Důvody pro oživení debaty jsou dva: americký zákon o snižování inflace (IRA) a řada zákazů a vládních požadavků, které mnoho lidí rozčilují: například zákaz aut se spalovacími motory, možný zákaz vytápění plynem a olejem a plánovaná eurounijní povinnost o sanaci starých budov.
I když debata o zákazech má větší ohlas v médiích, větší bolesti hlavy působí evropským politikům IRA. Je to proto, že USA se svým balíčkem v hodnotě 369 miliard dolarů, který má podpořit energetickou transformaci a umístění důležitých továren za tímto účelem, prosazují zásadně odlišný přístup než EU.
Z pohledu Bruselu je německý spor o to, zda klima lépe chrání zákazy, nebo cena CO2, pouze obrannou akcí. EU už dávno, tedy na konci roku 2022, odpověděla dohodou o klimatickém balíčku, i když na formální přijetí – viz např. zákaz spalovacích aut – se stále čeká.
Klimatické cíle jsou evropskými cíli. To je, i když se na to v Německu často zapomíná, zásadní věc. Klimatické cíle jsou cíli EU. Důležité proto je, zda Unie jako celek snižuje emise CO2. Pokud Německo povede a stanoví ambicióznější národní cíle, na celkové bilanci to nic nezmění.
Vliv obchodování s emisemi
Evropský klimatický balíček se zaměřuje na stanovení ceny emisí CO2 prostřednictvím obchodování s emisemi. Od roku 2005 se obchodování s emisemi vztahuje na emise výrobců elektřiny a velkých průmyslových podniků. Později byla přidána i část emisí z letecké dopravy. Tento systém má dvě výhody. Zaprvé: omezuje emise cíleně.
Množství emisních povolenek bude postupně snižováno tak, aby EU do roku 2030 snížila emise nejprve o 55 % a do roku 2050 na nulu. Zadruhé: cena CO2, kterou musí účastníci za své emisní povolenky zaplatit, je motivuje ke snižování emisí, například investicemi do nových technologií nebo do energeticky úsporných opatření – zejména proto, že cena roste tím více, čím je množství emisních povolenek vzácnější.
Stát se může držet zpátky a nechat dotčené subjekty, aby vyřešily, jak chtějí emise snížit. To je technologicky neutrální. Především je však tato cesta mnohem účinnější než to, aby stát ukládal podrobné specifikace. Zaprvé: podniky obvykle lépe vědí, jak a kde mohou CO2 ušetřit. Zadruhé: kreativita účastníků trhu při hledání řešení je větší než kreativita politiků.
Obchodování s emisemi se osvědčilo. Emise v příslušných odvětvích spolehlivě klesly. Proto se také Evropský parlament a Rada ministrů v prosinci dohodly na rozšíření obchodování. V budoucnu budou za své emise platit také malé podniky, lodní doprava, spalovny odpadů, silniční doprava a budovy. To znamená, že v EU bude platit cena za čtyři pětiny emisí CO2 namísto dosavadních dvou pětin.
Rozšíření obchodování s emisemi na budovy a silniční dopravu bylo kontroverzní. Velká část Evropského parlamentu, především Zelení a sociální demokraté, ale také země jako Francie, se proti němu dlouho stavěly. Argumentovaly především tím, že sociálně slabé domácnosti nemají prostředky na to, aby na vysoké ceny CO2 reagovaly instalací nových topných systémů nebo nákupem elektromobilů. Právě zde má pomoci klimatický sociální fond dotovaný celkem 87,7 miliardami eur.
Kromě toho bude od roku 2027 obchodování s emisemi pro budovy a silniční dopravu zpočátku probíhat odděleně od stávajícího obchodování s emisemi. Zahájení bude odloženo o jeden rok, pokud budou ceny energie v roce 2026 vyšší než na jaře 2022. Kromě toho bude cena do roku 2030 omezena na 45 eur za tunu CO2. To je méně než polovina ceny, kterou by pak měl platit průmysl. To odpovídá příplatku ve výši 9 centů na litr benzinu a 11 centů na litr nafty.
Návrh FDP vyšel naprázdno
Pro Německo rozhodnutí Evropské unie znamená, že musí v roce 2027 převést své stávající vnitrostátní obchodování s emisemi pro budovy a dopravu na evropské obchodování. Když tedy FDP nyní opakovaně navrhuje upustit od zákazu spalovacích aut a topení olejem a místo toho zpřísnit cenu CO2 pro topení a auta, střílí tím obrazně řečeno do prázdna.
Německo by mohlo do roku 2027 své ceny za CO2 zvýšit. Poté by však bylo vázáno požadavky EU, včetně cenového stropu ve výši 45 eur, za předpokladu, že se Německo nebude chtít jednou provždy dostat na politickou vedlejší kolej zrušením dohody trialogu.
Cenový strop a další omezení oslabují cenové signály. Obchodování s emisemi pro budovy a silniční dopravu je pouze opatrným začátkem tvorby cen CO2 v tomto odvětví. Evropská unie proto potřebuje k dosažení svých cílů v oblasti klimatu i další nástroje. I nezávisle na tom se však Evropská komise nikdy zcela nezavázala k tomu, že se bude plně spoléhat na cenu CO2 jako nástroj ochrany klimatu.
Pro mnohé v Bruselu bylo rozhodnutí pro obchodování s emisemi otázkou zdravého rozumu. V hloubi duše jsou mnozí v Komisi stále přesvědčeni, že vědí lépe než účastníci obchodování s emisemi, jak může EU nejlépe dosáhnout svých klimatických cílů.
Jinak by Evropská komise nenavrhla zákaz spalovacích automobilů, povinnosti renovace budov a mnoho dalších podrobných pravidel klimatického balíčku. Nejenže se tak stal nesmírně složitým a pro laiky stěží srozumitelným, což ztížilo otevřenou politickou diskusi. Navíc vzhledem k tomu, že jednotlivé právní předpisy EU musely být vzájemně přesně sladěny, tj. vše souvisí se vším, je celá struktura vyvedena z rovnováhy, pokud se otočí jedním šroubkem – jako tomu nyní bylo v případě zákazu spalovacích vozidel.
Zatímco evropský klimatický balíček je založen na principu „zákazů nebo cen CO2„, americká vláda zaujala zcela odlišný přístup. Zákon o snižování inflace sází v oblasti ochrany klimatu na „podporu místo poptávky“. Namísto stanovení ceny emisí CO2 nebo zákazů technologií poškozujících klima podporuje IRA nákup elektromobilů, rozšíření zelené energie a zavádění ekologických technologií prostřednictvím daňových úlev.
Aktivní průmyslová politika má snížit náklady na energetickou transformaci a učinit ji tak atraktivní pro všechny. Namísto toho, aby byl průmysl nucen chránit klima prostřednictvím vyšších nákladů, měl by být motivován k ochraně klimatu prostřednictvím nebyrokratických a snadno vypočitatelných daňových úlev.
Americká vláda tak činí v neposlední řadě proto, že ví, že cenu CO2 nemůže politicky prosadit na federální úrovni. Rovněž uznává nevýhodu, kterou tento přístup ve srovnání s obchodováním s emisemi má: stejně jako zákazy se spoléhá na to, že stát bude nejlépe vědět, které technologie jsou „dobré“. Americký způsob je tedy méně efektivní. Hrozí nebezpečí promrhání obrovských částek státní podpory.
Ne že by EU dosud nepodporovala továrny na baterie a další ekologické technologie. V rámci takzvaných důležitých projektů společného evropského zájmu (IPCEI) uvolnila 18 miliard eur z veřejných zdrojů na baterie, polovodiče a vodík. Schvalování těchto IPCEI programů však zatím často trvá příliš dlouho. Oproti tomu daňové úlevy Američanů nabývají účinnosti okamžitě a nejsou nijak omezeny. Teoreticky je v USA k dispozici neomezené množství finančních prostředků.
Průmysl otevřeně vyhrožuje, že se přestěhuje do USA. Komise mezitím shromáždila celý seznam údajně hrozících přesunů výroby. Pracuje proto na tom, aby následovala příkladu USA a soubor nástrojů EU rozšířila.
Změnou pravidel státní podpory platnou až do roku 2025 umožnila státům téměř neomezeně dotovat umístění továren na baterie, tepelná čerpadla a další ekologické technologie, a to i prostřednictvím daňových úlev, které jsou oblíbené v USA. Dále chce do léta navrhnout „Evropský fond suverenity“, který by poskytoval peníze – podrobnosti však zatím ještě nejsou jasné.
Pokud tedy šéfové států a vlád EU na summitu v Bruselu, který začíná tento čtvrtek, ještě nepostaví proti, stane se otázka podpory či poptávky brzy otázkou obojího.
