Většině lidí je jasné, že změna klimatu zásadně změní svět, který známe. Přesto stále děláme příliš málo pro to, abychom ničivý skleníkový efekt alespoň omezili. Na vině je efekt kognitivní disonance.
Výzkum klimatu dnes s jistotou potvrzuje, že člověk má na klimatické jevy značný vliv, a jasně říká, že současné rychlé globální změny klimatu, které můžeme nesporně pozorovat, nelze vysvětlit čistě přírodními procesy. Na tom se shoduje 99 % vědců – konsenzus, který vznikl během několika desetiletí intenzivní výzkumné práce s desítkami tisíc publikací ve vědeckých časopisech (dle metastudie fyzika Jamese Powella, který vyhodnotil 11.602 studií o klimatu, to již v r. 2019 bylo 100 % vědců, více v článku Vědci, dramaturgové klimatické změny; pozn. PQ). Se stejnou jistotou s jakou dnes víme, že dvě plus dvě jsou čtyři a že Země je kulatá, můžeme tvrdit, že člověk má na klima rozhodující vliv.
Toto jsou nejnebezpečnější body zvratu klimatu
Poslední věta samozřejmě nevylučuje možnost, že existují lidé, kteří pochybují o matematice jako celku, a také připouští, že dnes existuje asi 3500 lidí, kteří se hlásí ke „Flat Earth Society“ a jsou přesvědčeni o ploché Zemi. Na tomto místě se musíme pousmát, neboť se jedná o zcela zjevný nesmysl. Smích je však osvobozující a naštěstí takto uvažuje jen mizivé procento lidí. Kdybychom všichni procházeli světem jako blázni zcela odtržení od reality, lidstvo by již dávno vymřelo. Přirozený výběr je mocným korektivem, pokud špatně odhadnete realitu.
Změna klimatu a kouřící lékaři
Ale vysmějeme se stejně někomu, kdo pochybuje o tom, že za klimatické změny je rozhodující měrou zodpovědný člověk? Vůbec ne! Téma klimatických změn je na veřejnosti – a dokonce i v některých vládách – diskutováno poměrně kontroverzně. Proč se často neřídíme jasnými vědeckými důkazy? Co nás opravňuje otevřeně pochybovat o klimatických výzkumech navzdory jejich nezpochybnitelné kvalitě a často bez vlastních znalostí fyziky? Souvisí to s kognitivní disonancí.
Klimatická krize: kopeme si vlastní hrob
Kognice jsou poznatky jedince o realitě poté, co zpracoval dojmy, které získal z našeho vnímání reality. Protože je jich však mnoho, mohou si vzájemně odporovat, a pak v nás vzniká tzv. disonance, tedy stav napětí. Ten pociťujeme jako nepříliš příjemný, ale snášíme ho, protože rozporuplným poznatkům nakonec přikládáme různou váhu, abychom před sebou i druhými mohli zdůvodnit své činy a postoje.
Tyto úvahy se mohou v různých okamžicích v závislosti na kontextu nebo na lidech, kteří nás v danou chvíli obklopují, lišit. Známým příkladem kognitivní disonance je specialista na plicní choroby, který je zároveň řetězovým kuřákem. Ten by vlastně vůbec neměl existovat, má totiž má kladný vztah ke kouření, i když moc dobře ví, že je škodlivé. Aby kognitivní disonanci udržel na uzdě, bude možná selektivně poukazovat na bývalého kancléře Helmuta Schmidta, který se dožil vysokého věku, přestože byl silným kuřákem. Může také některé studie odmítnout jako nepříliš věrohodné nebo je zcela vytěsnit, jen aby si nakonec s nepříliš špatným svědomím mohl zapálit – a zároveň od toho své pacienty důrazně odrazoval.
Co považuji za dobré, nemohu zároveň považovat za špatné
Přenesme tento koncept na výzkum klimatu. Pokud někdo souhlasí s jeho výsledky, automaticky souhlasí s tvrzením, že nekontrolovaný hospodářský růst, jehož důsledkem je bezuzdné vykořisťování přírody, vede k nebezpečným životním podmínkám. Sir Nicholas Stern, britský ekonom a hlavní ekonom Světové banky v letech 2000-2003, to v roce 2007 vyjádřil jasně: „Klimatické změny jsou důsledkem největšího selhání trhu, jaké kdy svět zažil“.
Právě tento hospodářský růst spolu s technologickým pokrokem nám však od konce války umožnil dosáhnout značného blahobytu. To, že dnes žijeme tak, jak žijeme, se většině lidí líbí. A nyní: podívejte se na obě tvrzení současně. Cítíte to? To je ona kognitivní disonance. To, co považuji za dobré, nemohu zároveň považovat za špatné. Abychom se co nejvíce přiblížili konsonanci, tedy vnitřní rovnováze, mohu nyní
- buď klasifikovat výsledky výzkumu klimatu jako zvláště významné
- nebo o nich pochybovat.
V obou případech získá jedna z protichůdných kognicí převahu a stav vnitřního napětí povolí.
Každý, kdo bere výzkum klimatu vážně, musí změnit své chování
Pokud považujete výsledky výzkumu klimatu za správné, automaticky to znamená, že musíte změnit svůj postoj ke klimatickým změnám a životnímu prostředí, a tím i své chování. Pokud je naopak odmítnete – což je tím snazší, čím méně toho o fyzikálních procesech v atmosféře víte – nemusíte udělat ani jedno, ani druhé.
Stručně řečeno: v závislosti na váze je výsledkem buď důsledná, a tedy pracná změna chování, nebo možnost neochvějně pokračovat ve starých návycích. Druhá možnost – zvyk je železná košile – je o poznání snazší. Abychom se rozhodli pro první, namáhavější variantu, musíme být buď skutečně přesvědčeni o jejím obsahu, nebo cítit konkrétní ohrožení.
Sven Plöger je jedním z nejznámějších německých odborníků na počasí. Ve své knize „Zieht euch warm an, es wird heiß!“ (Teple se oblečte, bude horko!) meteorolog vysvětluje, jak funguje klimatický systém, jak můžeme čelit hlasu skeptiků a proč je současná krize zároveň příležitostí k nastavení kurzu do budoucnosti. Plöger vystudoval meteorologii na Univerzitě v Kolíne nad Rýnem. Od roku 1991 se zabýval tropickou meteorologií, v červenci 1996 pak začal pracovat pro švýcarskou společnost Meteomedia, která poskytuje předpovědi počasí. V říjnu 1996 poskytl první živé rozhovory v rozhlase a 2. března 1999 poprvé moderoval pořad Počasí (Das Wetter) na prvním německém televizním programu ARD. V současné době uvádí několik rozhlasových a televizních pořadů o počasí, přednáší a aktivně se věnuje výcviku pilotů. Plöger je autorem několika knih literatury faktu o počasí a klimatu. V březnu 2010 obdržel na kongresu o extrémním počasí v Bremerhavenu cenu za nejlepšího moderátora počasí v Německu.
