Klimatická krize, pandemie koronaviru, energetická krize a s ní spojený rozvoj obnovitelných zdrojů energie: společnost před sebou má na cestě k udržitelnějšímu světu velké úkoly. V podcastu magazínu Utopia rozebírali možné cesty s politickou ekonomkou a spoluzakladatelkou organizace Scientists4Future Prof. Dr. Majou Göpelovou.
Jak by mohla vypadat budoucnost? Co musíme jako společnost udělat, abychom dobře přečkali krize a nadále zachovali naši planetu jako místo, kde stojí za to žít? Existují cesty k udržitelné budoucnosti, které fungují, a pokud ano, kudy vedou? A co se stane, když zaujmeme odmítavé stanovisko a nebudeme dělat nic?
Utopia.de: Zážitky z dětství nás často dlouhodobě formují. Pamatuji si, když jsem jako dítě žil v době katastrofy v Černobylu, nechápal jsem, proč se nesmí ven. Protože nebezpečí nebylo vidět.
Maja Göpelová: To je přesně ten typ tragédie, na které neustále narážíme v souvislosti s mnoha environmentálními problémy. V případě změny klimatu je zcela jasné, že CO2 není rovněž vidět. Jsou to pak měřené veličiny, které vyhodnocují počítače, a ty nám říkají, abychom si dávali pozor, protože se něco mění – jde právě také o tuto decentralizaci.
Buď to společně zvládneme, nebo poneseme následky všichni, ale někteří mnohem více než ostatní. Co to udělá a jak jsme ochotni změnit své chování? S touto výzvou se ostatně setkáváme naprosto všude.
Utopia.de: A velmi rychle se opět setkáme s tím, k čemu došlo, když přestaneme dělat věci jako během pandemie koronaviru. Žádné létání, žádné cestování lodí. Napadají mě například záběry z Benátek. Za krátkou dobu jsme zažili obrovskou změnu. Nyní opět můžeme jezdit autem, cestovat, létat. A přesto nám pandemie ukázala, že je možné něco změnit, změnit věci k lepšímu – a to v relativně krátkém čase.
Maja Göpelová: Pro mě je to také jedno z nejdůležitějších poselství. Protože ti, kteří pochopili, jaký je skutečný rozsah ekologické krize, mají pochopitelně velké obavy o budoucnost. A jak nyní ukázal jeden z předních klimatologů Michael Mann v nedávno zveřejněné studii: pokud se dokážeme změnit, pak bude efekt nápravy nejspíš rychlejší, než jsme původně předpokládali.
Všechny předpovědi vědců se totiž vždy ukázaly jako příliš konzervativní, což možná souvisí i s politickým vlivem na závěrečné zprávy. Nakonec však vždy dochází ke změně klimatu rychleji, než původně uváděly modely.
Hartmut Rosa: „Stvořili jsme systém, který lze udržet už jen růstem“
A nyní se zdá, že podobně rychlá může být i regenerace. A to nejen v souvislosti s CO2, ale také při pozorování návratu populací nebo přírody, která opět ovládne svůj prostor.
Myslím si, že toto je ústřední poselství, abychom nepropadli pocitu, že už je příliš pozdě. Je vůbec fascinující, jak rychle se tato malomyslnost stala součástí obecného diskurzu. Nejdřív nebylo tak zle a najednou už bylo příliš pozdě. Jako by ve změně klimatu mohlo vůbec být na něco pozdě. Jako by změna klimatu šla „zapnout“ nebo „vypnout“, což je samozřejmě čirý nesmysl. Ale bez ohledu na to je vše, co děláme, součástí budoucnosti. A čím rychleji tento trend přetavíme ve změnu k pozitivnímu, tím lépe pro nás.
Pokud to pochopíme, můžeme toho mnoho dokázat.
Utopia.de: Někdy máme pocit, že pokud říkáme, že ještě není příliš pozdě, zbývá ještě trochu času a nemusíme tedy spěchat. Ale když se řekne, dobře, teď už je pozdě, mnozí získají pocit „no, teď už je to jedno“.
Maja Göpelová: Sweet spot je přesně uprostřed. Pokud pochopíme skutečnou naléhavost, můžeme dokázat spoustu věcí.
Utopia.de: Cestování často souvisí s profesním životem. V soukromé sféře se můžete sami rozhodnout, jak a zda chceme žít udržitelněji. Jak důležitá je pro vás udržitelnost v každodenním životě?
Maja Göpelová: Snažím se dělat, co je v mých silách. V rámci projektu Scientists4Future jsme měli tyto čtyři „F“. „Fliegen“ (létání), „Fleisch“ (maso), „Fummel“ (oblečení) a „Finanzen“ (finance). Tedy oblasti, ve kterých svými spotřebitelskými rozhodnutími skutečně něco důležitého ovlivňujeme. Kde se mění představy o mobilitě, kde se mění představy o výživě a samozřejmě otázky týkající se oblečení. Jak se tyto produkty vlastně vyrábějí, jak často je používáme, zda je vůbec používáme, nebo jsou tak levné, že je prostě vyhodíme?
Ulrike Herrmannová: „Potřebujeme zelené smršťování“
A v podstatě máme dvě nebo tři další oblasti, které jsou pro mě důležité. Jednou z nich je „Fläche“ (plocha), tedy otázka obytného prostoru, která je hodně důležitá. V současné době se hodně zabývám stavebnictvím a sociální problémy vidím i z druhé strany. Je tu tlak na to, že se prostor stal tak drahým. Jednak pro lidi, kteří by rádi bydleli, ale samozřejmě také pro lidi, kteří chtějí provozovat zemědělství. Protože je samozřejmě jasné, že se plocha nezvětšuje.
Dnes názorně vidíme, jak to přirozeně přitahuje peníze a přináší zaručený výnos, protože lidé prostor potřebují. Myslím, že za A) mluvit o tom, aby i ostatní získali svůj prostor, a za B) co je to vůbec za politickou zakázku, to jsou ona další dvě „F“ – tedy „Funken“ (vysílání) a ukázat vlajku („Flagge“). „Vysílání“ provozujete i zde v Utopii. Není to snadné, jde o proces hledání, jednotlivci toho zde sami moc nenapraví a je tedy třeba, aby se ze strukturálních změn, z udržitelného života, stal defaultní stav, aby se stal normálem. Místo toho, abychom plavali proti proudu a platili stále více. Zasazovat se o to a jednat v duchu tvůrčího optimismu, ale také s tolerancí k nejednoznačnosti při jednání s lidmi, kteří možná ještě nejsou tak přesvědčeni, nebo tam, kde narazíme na regresi.
A také jsem si nedávno odnesla určitou toleranci k neúspěchu. Měla jsem dojem, že jsme konečně něco dokázali. Zpoplatnění CO2 byla jednou z oblastí, kde jsem měla opravdu pocit, že všichni se nyní všichni vlivní ekonomové skutečně shodli na tom, že čím vyšší je cena CO2, tím lepšího dosáhneme efektu a můžeme dokonce platit více na obyvatele.
My však stále trváme na tom, aby tyto vratky na obyvatele nebyly politicky realizovány. V těchto chvílích pak přichází na řadu tolerance a poslední důležité „F“ (Flagge), tedy „ukázání vlajky“. Požadujeme, aby dotyční přiznali své skutečné politické cíle, abychom stanovili něco jako ústavní závazky a mezinárodní smlouvy aby měly vymahatelný a závazný účinek, a ne, že když se mi určitá záležitost v mém volebním obvodě momentálně nehodí do krámu, tak zrovna není důležitá.
Celý podcast s Majou Göpelovou o nutné ekologické transformaci vzhledem k rychlým globálním klimatickým změnám si můžete poslechnout (v němčině) na stránkách Utopia.de.
Maja Göpelová (osobní stránky) je německá ekonomka, transformační vědkyně, odbornice na udržitelnost a socioložka se zaměřením na transdisciplinární myšlení. V roce 2016 vydala knihu The Great Mindshift, která vychází z výzkumu systémových transformací, politické ekonomie a řízení změn a zaměřuje se na návrhy na změnu mindsetu a kompetencí, které formují technické, ekonomické a sociální instituce. Göpelová byla a nebo je mimo jiné generální tajemnicí německého Poradního sboru pro globální změny (WBGU), členkou Rady pro bioekonomiku německé spolkové vlády, Mezinárodního římského klubu, Světové rady budoucnosti, poradního sboru Bartlett School of Environment, Energy and Resources (BSEER) na University College London, jakož i ZOE Institute for Sustainable Economies. Od r. 2019 je čestnou profesorkou na Leuphanské univerzitě v Lüneburgu. V témže roce představila spolu s dalšími vědci iniciativu Scientists for Future (Vědci pro budoucnost), založenou na podporu studentských protestů Fridays for Future. V únoru 2020 vydala knihu literatury faktu Unsere Welt neu denken. Eine Einladung („Chápat svět nově – pozvánka“, Ullstein Verlag), která se dostala na třetí místo výročního žebříčku bestsellerů magazínu Spiegel a byla na něm i v roce 2021. V žebříčku ekonomů Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) se v roce 2021 umístila na 17. místě. Na Twitteru je Maja Göpelová aktivní pod účtem „beyond_ideology„.
