Jak přesně vypadá hospodářský pokrok? Ortodoxní odpověď zní, že čím větší ekonomika, tím lépe. Tato myšlenka se však stále více rozpadá pod poznáním, že s omezenými zdroji nemůže ekonomika růst neomezeně.
Konference Addicted to Growth, která se začátkem října 2014 konala v australském Sydney, se zabývala otázkou, jak překonat ekonomiku růstu (growth economy) a přejít k ekonomice „ustáleného stavu“ (steady-state economy). Co je ekologická ekonomika? Proč je žádoucí nebo nezbytná? A jak by se v ní žilo?
Globální problém
Dříve jsme žili na planetě, která byla relativně liduprázdná, dnes je přelidněná a stále více lidí spotřebovává stále více zdrojů. K udržení stávající ekonomiky do budoucna bychom potřebovali jeden a půl Země. Každým rokem, po který tento ekologický dluh pokračuje, jsou podkopávány základy naší existence i existence ostatních živočišných druhů.
Zároveň na světě žije velké množství lidí, jejichž spotřeba je podle všech humánních měřítek nedostatečná, a humanitární úkol odstranit celosvětovou chudobu pravděpodobně ještě dále zvýší zátěž ekosystémů. Počet obyvatel v tomto století dosáhne 11 miliard. Přesto se nejbohatší státy stále snaží o neomezený růst svých ekonomik.
Stejně jako had požírající svůj vlastní ocas trpí naše civilizace zaměřená na růst iluzí, že růst nemá žádné environmentální limity. Přehodnocení růstu ve věku limitů se však nelze vyhnout. Jedinou otázkou je, zda to učiníme vědomě nebo to skončí katastrofou.
Přechod k ustálenému stavu ekonomiky
Myšlenka stabilní ekonomiky nám nabízí alternativu. Tento termín je však poněkud zavádějící, protože naznačuje, že stačí udržet velikost stávající ekonomiky a přestat usilovat o další růst.
Vzhledem k rozsahu překračování ekologických limitů – a s ohledem na to, že nejchudší země stále potřebují určitý prostor pro rozvoj svých ekonomik a umožnění nejchudším miliardám dosáhnout důstojné úrovně existence – však bude přechod vyžadovat, aby nejbohatší země radikálně snížily své nároky na zdroje a energii.
Toto poznání vedlo k volání po ekonomickém „snížení“ (degrowt). Na rozdíl od recese znamená degrowth fázi plánovaného a spravedlivého hospodářského poklesu v nejbohatších zemích, která nakonec dosáhne stabilního stavu, jenž bude fungovat v rámci biofyzikálních limitů Země.
Jaká jsou nebezpečí neustále se zahřívající planety?
V této chvíli budou mainstreamoví ekonomové obviňovat zastánce degrowthu z nepochopení potenciálu technologií, trhů a zvýšení efektivity, který umožňuje „oddělit“ hospodářský růst od dopadu na životní prostředí. V tomto případě se však o žádné nedorozumění nejedná. Každý ví, že bychom mohli vyrábět a spotřebovávat efektivněji než dnes. Problém je v tom, že efektivita bez střídmosti není k ničemu.
Navzdory desetiletím mimořádného technologického pokroku a obrovskému zlepšení účinnosti se nároky světové ekonomiky na energii a zdroje stále zvyšují. Důvodem je skutečnost, že v ekonomice orientované na růst se zvýšení efektivity zpravidla investuje do větší spotřeby a růstu, nikoli do snižování dopadů.
To je rozhodující a zásadní chyba růstové ekonomie: falešný předpoklad, že všechny ekonomiky na světě mohou nadále růst a zároveň radikálně snížit dopad na životní prostředí na udržitelnou úroveň. Požadovaný rozsah oddělení je prostě příliš velký. Zatímco se neúspěšně snažíme vybudovat „zelený“ kapitalismus, vidíme, jak tvář Gaii mizí.
Právě životní styl, který byl kdysi považován za definici úspěchu, se nyní ukazuje jako naše největší chyba. Pokus o univerzalizaci blahobytu by byl katastrofální. V žádném případě není možné, aby dnešních 7,2 miliardy lidí žilo západním způsobem života, natož aby jich v budoucnu mohlo žít 11 miliard. Skutečný pokrok nyní leží mimo růst. Kosmetické úpravy kapitalismu to nezachrání.
Potřebujeme alternativu.
Dost pro každého a navždy
Když člověk poprvé uslyší volání po degrowthu, snadno ho napadne, že tato nová ekonomická vize musí znamenat strádání a nedostatek, že znamená návrat do doby kamenné, smíření se se stagnující kulturou nebo odpor k pokroku. Není tomu tak.
Ustálený stav ekonomiky by nás osvobodil od břemene honby za materiálním nadbytkem. Tolik věcí prostě nepotřebujeme – rozhodně ne na úkor zdraví planety, sociální spravedlnosti a osobního blahobytu. Konzumerismus je hrubým selháním představivosti, vysilující závislostí, která degraduje přírodu a neuspokojuje ani univerzální lidskou touhu po smyslu.
Degrowth by naopak znamenal přijetí tzv. „jednodušší cesty“ – vyrábět a spotřebovávat méně.
Proč zavírají byznysmeni oči před „klimatickými alarmisty“?
Byl by to způsob života založený na skromných materiálních a energetických potřebách, ale přesto bohatý v jiných dimenzích – život v šetrné hojnosti. Jde o to vytvořit ekonomiku založenou na dostatku, vědět, kolik stačí k dobrému životu, a zjistit, že dostatek je hojnost.
Důsledky stabilního stavu a dostatečnosti jsou pro životní styl mnohem radikálnější než „lehce zelené“ formy udržitelné spotřeby, o kterých se dnes hojně diskutuje. Zhasínání světel, kratší sprchování a recyklace jsou nezbytnou součástí toho, co od nás bude udržitelnost vyžadovat, ale tato opatření zdaleka nestačí.
To však neznamená, že musíme žít život plný bolestných obětí a strádání. Většinu našich základních potřeb můžeme uspokojit poměrně jednoduchými a nenáročnými způsoby, a přitom si zachovat vysokou kvalitu života.
Jak by vypadal život v ustálené společnosti?
Stabilní společnost bude usilovat o co největší a nejvhodnější lokalizaci našich ekonomik. To pomůže snížit uhlíkově náročný globální obchod a zároveň by se zvýšila odolnost vůči nejisté a neklidné budoucnosti.
Prostřednictvím forem přímé nebo participativní demokracie bychom uspořádali naše hospodářství tak, aby byly uspokojeny základní potřeby všech lidí, a pak bychom přesměrovali naši energii od ekonomické expanze. Jednalo by se o relativně nízkoenergetický způsob života, který by byl založen především na systémech obnovitelné energie.
Obnovitelná energie nemůže udržet energeticky náročnou globální společnost přesycených spotřebitelů. Společnost založená na nulovém růstu přijímá nutnost „energetického snížení“ a mění naši energetickou krizi v příležitost k civilizační obnově.
Měli bychom tendenci zkrátit pracovní dobu ve formální ekonomice výměnou za více domácí výroby a volného času. Měli bychom menší příjem, ale větší svobodu. V naší jednoduchosti bychom tedy byli bohatí.
Kdekoli to bude možné, si budeme pěstovat vlastní biopotraviny, zalévat zahrady ze zásobníků na vodu a proměňovat své čtvrti v „poživatelnou krajinu“, jako to udělali Kubánci v Havaně. Jak s potěšením prohlašuje můj přítel Adam Grubb, měli bychom „jíst předměstí“ a zároveň doplnit městské zemědělství potravinami z místních farmářských trhů.
Nemusíme ani kupovat tolik nového oblečení. Opravujme nebo vyměňujme oblečení, které máme, nakupujme z druhé ruky nebo si vyrábějme vlastní. V degrowth společnosti by módní a marketingový průmysl rychle zanikl. Vznikla by nová estetika dostatečnosti, v níž bychom kreativně znovu používali a upravovali obrovské stávající zásoby oblečení a materiálů a zkoumali způsoby výroby nového oblečení cestou s menšími dopady.
Stali bychom se radikálními recyklátory a odborníky na kutilství. Částečně by k tomu vedla skutečnost, že bychom jednoduše žili v době relativního nedostatku a snížených příjmů.
Lidé však považují tvůrčí projekty za naplňující a výzva vybudovat nový svět na místě starého slibuje, že bude nesmírně smysluplná, i když s sebou ponese i období zkoušek. Zdánlivý nedostatek zboží lze také výrazně snížit rozšířením ekonomiky sdílení, která by naše komunity také obohatila.
Velké divadlo světa a nutnost nového příběhu – historik Philipp Blom říká, že „v sázce je všechno“.
Jednou možná budeme bydlet v domech z tvárnic, které si sami postavíme, ale v příštích několika kritických desetiletích bude většina z nás žít v rámci již existující špatně navržené městské infrastruktury. Těžko ji celou zbouráme a začneme znovu. Místo toho musíme „modernizovat předměstí“, jak tvrdí přední permakulturalista David Holmgren. To by znamenalo udělat vše pro to, aby naše domy byly energeticky úspornější, produktivnější a pravděpodobně i hustěji obydlené.
Nejedná se o ekologickou budoucnost, kterou nám ukazují lesklé designové časopisy se „zelenými domy“ za miliony dolarů, které jsou neúměrně drahé.
Ustálená ekonomika nabízí skromnější – a řekl bych, že realističtější – vizi udržitelné budoucnosti.
Uskutečnění změny
K přechodu od růstu k ustálené ekonomice může dojít různými způsoby. Povaha této alternativní vize však naznačuje, že změny budou muset být řízeny „zdola nahoru“, a nikoli vnucovány „shora dolů“.
To, co jsem popsala výše, zdůrazňuje několik osobních a domácích aspektů degrowth společnosti založené na dostatku (mnohem podrobněji zde a zde, anglicky). Hnutí „přechodová města“ (transition towns) mezitím ukazuje, jak se do této myšlenky mohou zapojit celé komunity.
Je však nezbytné si uvědomit sociální a strukturální omezení, která v současné době mnohem více ztěžují přijetí udržitelného životního stylu. Například je těžké jezdit méně autem, pokud neexistují bezpečné cyklostezky a dobrá veřejná doprava; je těžké najít rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem, pokud nás přístup k základnímu bydlení zatěžuje nadměrným dluhem; a je těžké si znovu představit dobrý život, pokud jsme neustále bombardováni reklamami, které zdůrazňují, že „hezké věci“ jsou klíčem ke štěstí.
Opatření na osobní úrovni a na úrovni domácností sama o sobě nikdy nebudou stačit k dosažení stabilního stavu ekonomiky. Musíme vytvořit nové postkapitalistické struktury a systémy, které budou podporovat jednodušší způsob života, a nikoli jej brzdit. Tyto širší změny se však nikdy neobjeví, dokud nebudeme mít kulturu, která je bude vyžadovat. Revoluce, kterou potřebujeme, je tedy především revolucí vědomí.
Nepředkládám tyto myšlenky s iluzí, že budou snadno přijaty. Je zřejmé, že je ideologie růstu v naší společnosti i mimo ni pevně zakořeněná. Spíše se domnívám, že je ekologická ekonomie nejucelenějším rámcem pro pochopení globálních potíží a jediným žádoucím východiskem z nich.
Alternativou je, že se pod falešnou zástavou „zeleného růstu“ ukonzumujeme k smrti, což příliš moudré ekonomické řešení vskutku nepředstavuje.
Dr. Samuel Alexander přednáší na Úřadu pro environmentální programy na Melbournské univerzitě a vede kurz s názvem „Konzumerismus a ekonomika růstu“. Je také výzkumným pracovníkem Melbournského institutu pro udržitelnou společnost (Melbourne Sustainable Society Institute) a spoluředitelem Simplicity Institute. Alexander vydal 13 knih, včetně „Degrowth in the Suburbs: A Radical Urban Imaginary“ (spoluautor Brendan Gleeson) a „Carbon Civilisation and the Energy Descent Future“ (spoluautor Josh Floyd). Většinu jeho prací najdete na jeho webových stránkách.
