Mír není přírodním stavem, napsal již v roce 1795 filosof Immanuel Kant ve svém pojednání „K věčnému míru“ a předjímal tak mnohé z toho, co nás dnes šokuje. Sloupek Theo Sommera pro týdeník Die Zeit.
Mír a prosperita jsou dvojím cílem každé politiky zaměřené na blahobyt lidí. Evropa se po tři čtvrtě století z velké části těšila z obojího. Nyní jsou však mír a prosperita v Evropě ohroženy. Útok Vladimíra Putina na Ukrajinu opět učinil z války prostředek výkonu moci. Tato válka by dokonce mohla vést ke konci globalizace – nebo přinejmenším k vážnému ohrožení ekonomiky v Evropě.
Obě události si vysloužily spoustu pozornosti v titulcích, článcích redakcí, podcastech a talk show. Diskuse o těchto složitých vzájemných vztazích vás však nutně neudělá moudřejšími. A na rovinu – zřejmě ani tím, čím bych mohl k tématu osobně přispět. Proto jsem se (opět) obrátil na traktát Immanuela Kanta „K věčnému míru“, text z roku 1795, v němž tento filosof vyjadřuje zásadnější myšlenky než všichni současní pisatelé a myslitelé.
Jedním z těchto základních principů bylo Kantovo zjištění, že mír není přírodní stav, ale musí být znovu a znovu nastolován. Možná bylo typicky evropskou iluzí považovat mír po 200 letech postupné pacifikace našeho kontinentu za normální; ve zbytku světa však o ozbrojené konflikty a občanské války nouze nebyla. A přesto se na tuto základní skutečnost pravděpodobně zapomnělo, stejně jako na Kantův výrok, že existují hlavy států, „které se nikdy nemohou nabažit války“. „Zlomyslnost lidské povahy“ zřetelně vidíme ve vztazích mezi národy.
Königsbergský vzdělanec charakterizoval Putinův archetyp překvapivě přesně – jako státníka, který věří, že nepodléhá žádným vnějším zákonům, a proto nenechává „prostředky k posílení své moci loupeží nebo dokonce nadvládou“ nevyužité. Kant také správně vyjmenoval Putinovy „nečestné lsti“: najímání vrahů, míchání jedů, podněcování zrady ve válčícím státě, zvyk „podsouvat zlé úmysly druhým“, dále „pekelná umění“, proradnost a „vyhlazovací válku“. Bod obratu v Berlíně, Bruselu a dalších evropských metropolích by filosofa zřejmě nepřekvapil.
Kant si však sotva dokázal představit, jak je ohrožen náš blahobyt, naše životní úroveň a naše budoucí ekonomické vyhlídky. „Je to obchodní duch,“ napsal před 227 lety, „který nemůže koexistovat s válkou a který dříve či později ovládne každý národ“. Kant předjímal globalizaci světové ekonomiky, která určovala vývoj v posledních padesáti letech: tak těsné propojení obchodních a investičních vztahů, že bezuzdné vedení politických konfliktů a ideologických antagonismů nepřipadá v úvahu, už jen z důvodu vlastního zájmu.
Závažný kus deglobalizace
Mezitím zažíváme pořádný kus deglobalizace. Celosvětová vzájemná hospodářská závislost, jíž vděčí stovky milionů lidí na celém světě za to, že se vymanily z chudoby a bídy, je autokratickými nacionalisty, ale i národně smýšlejícími demokraty viditelně omezována; vzájemná závislost je vnímána jako obtíž. V průběhu tohoto procesu se z konkurentů stávají soupeři, ba dokonce potenciální protivníci, z nichž každý žije ve své vlastní realitě a v různých světech.
Klimatické změny a pandemie koronaviru ovlivnily životy lidí dříve nepředstavitelným způsobem, změnily jejich způsob života a především jejich ekonomikou situaci. Putinova válka nyní posouvá budoucnost do temnoty nejistoty. Všechno je dražší: energie, pohonné hmoty, potraviny, obrana. A opět se staví zdi. Osobní kontakty vedoucích elit se drasticky snížily, ačkoli by byly naléhavější než kdykoli předtím. Mezinárodní právo však zůstává „slovem bez obsahu“, čehož litoval již Kant. A namísto „státní moudrosti“, které si tolik vážil, všude převládají „sofistiky a hadí obraty“, tedy politiky, kterými opovrhoval. Stále však platí jeho „zoufalý závěr“, že „lidstvo na tom nikdy nebude lépe, ba ani být nemůže“.
