Kdo chce totální vítězství, toho čeká pouze totální prohra. Zdá se, že ruský diktátor na tuto lekci z historie zapomněl. Jde ve stopách Napoleona a Hitlera a opakuje osudovou chybu, kterou už udělal jeden řecký vojevůdce. Podnětný názor Dirka Schümera pro deník Die Welt.
Co je horší než prohra? Vítězství! V univerzitním městě Siegen v jižním Vestfálsku tento bonmot nikoho k úsměvu nepřiměje; pro dějiny vojenských konfliktů je tato slovní hříčka nesmírně užitečná. Vždyť ve světových dějinách existuje mnoho příkladů, kdy se vítězství ve válce změnilo v porážku v míru. A naopak: z poražených na bitevním poli se později stali vítězové.
V současné válce o Ukrajinu, která se změnit v dlouhodobý boj mezi agresory a obránci, se zásadní otázky odsouvají na druhou kolej: Jak to skončí? Jaký triumf – ve srovnání se současným stavem – je pro Rusy a Ukrajince ještě možný? A byla by výhra horší než prohra, zejména pro agresora Putina?
Kniha „Vom Kriege“ („O válce“, pozn. PQ), jak napovídá její název, na tyto otázky odpovídá. Strategická škola pruského důstojníka Carla von Clausewitze je jednou z celosvětově nejznámějších knih v německém jazyce a dodnes se studuje na amerických seminářích managementu i v čínské armádě, byť v Moskvě ji nyní zřejmě nečetli dost důkladně.
Clausewitz totiž při vší péči o válečné řemeslo myslel na svůj předmět od konce: každá válka musí směřovat ke svému vlastnímu závěru, musí mít strategický cíl, jinak se stává nesmyslným masakrem: „Válka je nástrojem politiky, musí nutně nést její charakter, musí měřit jejím měřítkem; vedení války je tedy ve svých hlavních obrysech samotnou politikou, která vyměnila pero za meč, ale nepřestala proto myslet podle svých vlastních zákonů“.
Kontrola nad válkou
Ale co když se politika staví nad zákon? Tragédie nedávných německých dějin spočívá také v tom, že navzdory nesmyslnému a bezúčelnému pustošení země v letech 1618-1648 politika dvakrát po sobě ztratila veškerou kontrolu nad válkou. Clausewitzovo varování našlo vnímavé uši až u kancléře Otto von Bismarcka, který každou válku definoval nikoliv podle toho, jak do ní vstoupit, ale jak se z ní dostat zase ven. Jemu se to podařilo.
V první a druhé světové válce to však byli cyničtí pruští vojenští velitelé nebo válkou posedlý diktátor Hitler, kdo definoval megalomanské válečné cíle mimo jakoukoli politickou realitu, a tím určil „vítězný mír“ – iluzorní heslo před rokem 1918 – od samého začátku určené k porážce. Kdyby Německo vyhrálo své poslední dvě války a německé drancování, vraždění a přesídlování by vedlo k jakémusi koloniálnímu míru z doby kamenné, jeho vlastní civilizace a morálka by byly zničeny ještě komplexněji než v případě porážky. Němci totálně prohráli, protože chtěli totálně vyhrát.
Z německého pohledu je paradoxní, že Hitler kategoricky vyloučil jakákoli mírová jednání, natož kapitulaci. Timothy Snyder a Joachim Fest přesně analyzovali, že Hitlerův mozek neuvažoval strategicky, ale cynicky na sebe poštvával válčící strany, stejně jako pitbuly v psích zápasech: ať je slabší roztrhán. To bylo ve finále také vepsáno do Hitlerovy závěti. Přesto po vojenských vítězstvích, solidními aliancemi s fašistickými režimy v polovině Evropy, gigantických územních ziscích při současném vyhlazení milionů židovských a slovanských obětí války měl dobrou vyjednávací pozice pro výhodný mír až do roku 1943 nebo ještě déle. Pro Ludendorffa, při uvědomění si vlastního selhání roku 1917, to mimochodem platilo také.
Gerárd Roland: „Tato válka je začátkem konce“
Války, jejichž cílem není vyjednat mír, dokonce ani logisticky proveditelný územní zisk, nýbrž pouze podrobení nebo zničení protivníka, sice zavánějí Attilou nebo Čingischánem, přesto ale v žádném případě nevyšly z módy. Jakými poddanými by býval vládce Slobodan Milošević začlenil a osídlil Kosovo, které vylidnil válkou, ke svému Velkému Srbsku? V roce 1992 byla pro Titovo padlé impérium stejně mizivá politická vůle jako demografická nabídka. Rovněž na Ukrajině, kterou v roce 1943 dobyl Wehrmacht, nikdy neexistovali „germánští“ osadníci.
Nebezpečná pomsta
Skutečnost, že neexistuje žádná politická realita a žádný demografický tlak, který by podporoval sen o jeho zastaralém (a mimochodem vždy bídném a nešťastném) sovětském impériu, činí Putinovu vendetu tak nebezpečnou: jeho plán pro Ukrajinu vychází z ruského imperialismu 19. století a sovětské propagandy „černozemě“, kterou sovětský holodomor předtím vylidnil masovým vražděním. Z tohoto důvodu není pod záštitou Moskvy v dohledu žádný – právě u ruských agresorů – uskutečnitelný mírový plán 21. století, dokonce ani zisk, který by se dal spočítat v penězích nebo půdě.
Bylo to s americkou invazí do Iráku na počátku tohoto tisíciletí, podporovanou evropskou aliancí, o mnoho jiné? Přestože se Američanům pod vedením značně dezorientovaného vrchního velitele George W. Bushe podařilo sesadit a odstranit krvavého diktátora Saddáma Husajna, mír na druhém konci světa se nepodařilo vybojovat, přestože to stálo zničující náklady.
Ruská opozice sází na Putinův pád v důsledku vnitřních sporů
Domnělé vítězství svobody na území, které je stále obklopeno národy plnými násilnických vládců, přineslo světu rozkvět islámského terorismu, vraždící soldatesky a pro osvobozené často i status quo ante. Clausewitz by nad touto strategií války jako pomsty jen kroutil hlavou.
Pyrrhova vítězství
V běžném jazyce je škodlivý triumf pojmenován po řeckém hegemonovi Pyrrhovi, který v letech 280 a 279 př. n. l. dvakrát porazil Římany v jižní Itálii, ale ztratil při tom tolik vojáků a prostředků, že Plútarchos mohl do úst vojevůdce vložit bonmot: „Ještě jedno takové vítězství a jsme ztraceni.“ Ze strategického hlediska Pyrrhos selhal kvůli prostému, ale opakovaně podceňovanému faktu, že izolovaná armáda daleko od své domovské základny se může jen stěží zásobovat, stěží regenerovat a nakonec se nemůže udržet – bez ohledu na to, co se děje na bojišti.
Podobných předstíraných vítězství bez ohledu na územní zisky, natož na mír, dosáhli vyděděnci Gótové v pozdní Římské říši v 5. století, dobrodružní Švédové v Německu za třicetileté války, a dokonce i Napoleonovi Francouzi při svém tažení proti hořící Moskvě v roce 1812. Lev Tolstoj nazval svůj epochální román na toto téma „Vojna a mír“ ne bezdůvodně, protože zatímco Francouzi pod Napoleonovým vedením vedli v Rusku válku, byli to nakonec pouze Rusové, kdo vyhráli mír.
Dnes není ruská invazní armáda ve válce na Ukrajině v žádném případě odříznuta od svého zásobovacího týlu. Jak prostřednictvím Krymu, tak Donbasu je válečná zóna spojena s Ruskem, takže zde lze nejspíše zamýšlené územní zisky vnímat na způsob koloniální války, jakou Rusko tradičně často vedlo za cara a později s Rudou armádou. Tímto způsobem byly do ruské říše začleněny například Kavkaz, Krym a pobaltské státy.
Michail Chodorkovskij: „Rychle se blížíme k Putinovu konci“
Z hlediska vítězného míru však Putin rozpoutal obrovské pyrrhovské tažení. Popírá existenci ukrajinského národa – který je však v odporu proti němu silnější než kdykoliv předtím. Evropu považuje za zženštilý, bezbranný konstrukt – a poprvé od roku 1989 NATO a EU opět sjednotil. Oživuje mýtus o hrdinně bojující Rudé armádě (což platilo pouze v boji proti Hitlerovi, který se s ní ovšem předtím spojil) – a sám se před světem znemožňuje loupeživou koloniální armádou.
Ačkoli výsledek ani délka trvání této strašlivé (a jak už to tak bývá, strašlivě nesmyslné) války jsou zatím otevřené, objevuje se stále více paralel s imperiálním snem postimperiálního diktátora Miloševiče, který svou srbskou agresí pomohl vytvořit státy jako znepřátelené Chorvatsko, spojence Černou Horu a nakonec zákonem ignorované Kosovo. Mýtické Velké Srbsko se tak ocitlo v izolaci a hospodářsky se vrátilo o desítky let zpět. Namísto vítězného osídlení historicky nárokovaného území došlo pod agresorem k vlnám emigrace, stejně jako ještě dlouho poté. A Miloševič skončil ve vězení, což pro Putina zcela určitě nebude představovat mírovou variantou.
Clausewitz, který považoval válku za umění, tedy měl pravdu. Tažení bez politicko-ekonomické perspektivy, ale pouze s ideologickými cíli, nemohou být pokračováním reálpolitiky, ať už se opírají o mýty jako Hunové, císař Barbarossa, bitva na Kosově poli nebo sovětský antifašismus.
Každý mír je projektem pro budoucnost. Kdo však vede válku s vlastní minulostí, může nakonec vyjednávat jen s duchy a mír prohraje. A to je ve skutečnosti horší než zvítězit.
Všechny články o ruské válce proti Ukrajině najdete ve zvláštní rubrice.
