Válka na Ukrajině zuří již 60 dní. V Německu se diskuse točí kolem dodávek těžkých zbraní. Není ale na čase začít si klást úplně jiné otázky? Komentář Volkera Königkrämera pro německý časopis Stern.
Bývalá německá kancléřka Angela Merkelová prý vždy přemýšlela o složitých otázkách od konce. Bez ohledu na to, jak kdo hodnotí roli Merkelové v politice vůči Rusku a Ukrajině v posledních letech a desetiletích, možná je v 60. den ruské invaze na čase analyzovat válku na Ukrajině metodou Merkelové.
V posledních dnech se debata hekticky točí kolem jedné jediné otázky: mělo by NATO, a zejména Německo, dodávat do válečné zóny těžké zbraně? Kancléř Olaf Scholz byl kritizován za svůj váhavý postoj, ale především za svůj roztěkaný styl komunikace. Je pravda, že Scholz ve Spolkovém sněmu vyhlásil obrat a nabídl miliardy na modernizaci churavějících německých ozbrojených sil. V následujících dnech se však kancléř odmlčel. Navíc, protože ostatní země NATO nejen jasněji komunikovaly, ale také rychleji a pragmatičtěji jednaly, vznikl dojem, že Německo je – stejně jako dříve v případě Nord Streamu 2 a otázky embarga plynu – vnímáno jako brzda, jako země, která staví vlastní ekonomické zájmy nad osud Ukrajiny.
Ruská opozice sází na Putinův pád v důsledku vnitřních sporů
Nakonec je však otázka „těžké zbraně ano, či ne“ pouhým mezikrokem. Nemělo by „myšlení od konce“ ve skutečnosti vést ke kladení úplně jiných otázek? Například následujících:
- Co je cílem veškerého úsilí NATO?
- Jak by měla tato válka skončit?
- Co má přednost: rychlé příměří, nebo vítězství Ukrajiny ve válce?
- Co může Putina přimět k jednání?
- A v neposlední řadě: jak by vůbec měla vypadat budoucí politika vůči Rusku?
Předevčírem na ZDF – nejprve v pořadu Maybrit Illnerové a později u Markuse Lanze – se účastníci diskuse pokusili alespoň částečně na tyto otázky najít odpověď. Obě talkshow však znovu ukázaly, jak složitý tento proces je. Příkladem byl střet mezi Erichem Vadem, brigádním generálem ve výslužbě, bývalým členem Spolkové bezpečnostní rady a dlouholetým poradcem Angely Merkelové, a německo-ukrajinskou publicistkou Marinou Weisbandovou u Maybrit Illnerové. „Vadí mi, když politici Zelených prezentují vojenské řešení jako ultimativní cíl,“ řekl Vad. „To je přece šílené!“
Co je cílem: vítězství Ukrajiny, nebo rychlé příměří?
Pro něj je daleko důležitější dosáhnout rychlého příměří a nevyhlašovat vítězství Ukrajiny jako cíl války. Weisbandová s tím ostře nesouhlasila. V jejích očích by ukrajinské vítězství znamenalo zatlačení Ruska zpět za ukrajinské hranice a ukončení vraždění a znásilňování civilistů. A proto je samozřejmě legitimním cílem všech západních snah ukrajinské vítězství.
Oba postoje jsou pochopitelné. Připomínají známé politické dilema: Co je žádoucí? Co je dosažitelné? Morálka versus reálpolitika.
Podobně je na tom i otázka, jak přimět Vladimíra Putina zasednout k jednacímu stolu. Pouze porážka Ruska by Putina přiměla zahájit jednání, řekl poslanec CDU Roderich Kiesewetter u Illnerové. „Jaderná válka je pravděpodobnější, pokud Ukrajině nepomůžeme.“ „Rusko je jaderná velmoc, takže musíme být opatrní, pokud jde o dodávky zbraní a válečnou rétoriku“, oponoval Vad.“ O to víc, když na druhé straně stojí barbar jako Putin, který se nakonec o mezinárodní právo nestará, dodal Sigmar Gabriel (od prosince 2013 do března 2018 vicekancléř Spolkové republiky Německo, pozn. PQ).
U Markuse Lanze to byla bývalá politička Zelených Marieluise Becková, která se s odkazem na smrt lidí v Charkově a Mariupolu vehementně a pochopitelně přimlouvala za dodávky německých tanků na Ukrajinu. Na pomoc přišel vojenský expert a podcaster magazínu Stern Carlo Masala. Nestačí tam jen postavit tanky. „Pak spadne pás. Kde je nový pás? Kde je technik, který ho dokáže opět nevléknout?“ nastínil Masala přístup skeptiků k dodávkám zbraní. Na druhou stranu ale existuje i argument: „Vyškolte ty lidi. A vrhněte je do boje. Pokud to pomůže na čtrnáct dní, tak to pomůže, o logistický řetězec se můžeme postarat později.“
Dilema je opět i zde: Co je správné? Co je špatné?
Žádné snadné odpovědi v dohledu
Oba diskuzní pořady opět jednou ukázaly, že „myslet od konce“ znamená také připustit, že odpovědi jsou neuspokojivé. Nebo že jednoduché odpovědi neexistují. Rychlé příměří, které rychle ukončí umírání, vede k zatuchlému pocitu, že Putinovi jeho nájezd na Krym, Mariupol a Donbas projde. Zatlačení Ruska zpět celou silou NATO s sebou na druhou stranu nese nebezpečí, že vůdce Kremlu zahnaný do kouta odhodí všechny civilizační zábrany a vystupňuje válku jadernými zbraněmi.
Se Scholzem, Macronem, Bidenem a spol. by si člověk v tuto chvíli opravdu nechtěl vyměnit místo, ale pár vět nad rámec scénářů apokalypsy by bylo na místě. Například Olaf Scholz by snad mohl vysvětlit, co to v jeho očích znamená: „Putin nesmí vyhrát!“. Jak to chce udělat? Na bojišti? Při vyjednávání? A co to vlastně znamená: vítězství? Zpět za staré hranice? Z Mariupolu, Krymu, Donbasu?
To vše jsou ještě mnohem složitější otázky než dilema ohledně těžkých zbraní.
