Západní Němci málokdy reagovali tak hystericky, jako když byly zavedeny povinné bezpečnostní pásy. V roce 1975 si miliony lidí odmítaly zapnout pás, který jim mohl zachránit život. Muži se báli o svou svobodu, ženy o svá ňadra – bizarní náboženská válka nakonec rozdělila celou zemi.
Na semaforech v mnoha západoněmeckých městech se v prvním lednovém týdnu roku 1976 odehrávaly groteskní scény. Usadili se tam televizní reportéři a během červené strkali do aut své směrové mikrofony. „Jaké to je s pásem?“ ptali se. Nebo: „Proč jezdíte stále napřipoután?“ Podle toho, zda se jednalo o vzorného nebo rebelujícího občana.
V roce 1975 se Spolková republika Německo rozpadla právě na tyto dva tábory; po celý rok zemi rozděloval hluboký ideologický rozkol. A to vše kvůli jednomu prozaickému politickému rozhodnutí: Bonn nařídil, že od 1. ledna 1976 budou na předních sedadlech osobních automobilů povinné bezpečnostní pásy. To, o čem dnes nikdo nepřemýšlí, protože používání bezpečnostních pásů se stalo automatickým, vyvolalo v polovině 70. let minulého století vlnu pobouření.
Ale co přesně měli Němci proti bezpečnostním pásům? Velká většina dokonce připouštěla, že bezpečnostní pásy mohou pomoci. 90 % z nich je považovalo za „nezbytný, protože smysluplný aktivní bezpečnostní systém“, jak vyplývá z průzkumu, který si tehdy nechala zpracovat Spolková republika. Dvě třetiny dotázaných neměly nic proti povinné instalaci bezpečnostních pásů. Ale připoutat se? Ne, díky! Přestože v roce 1972 bylo již 36 % všech automobilů vybaveno tímto bezpečnostním prvkem, v městském provozu jej používalo pouze 5 % řidičů. Na dálnicích to bylo přece jen 15 %, ale vzhledem k vyšším rychlostem se stále jednalo o příliš nízký počet.
Agrese proti bezpečnostním pásům
V roce 1974 zadalo Spolkové ministerstvo dopravy psychologickou studii, která měla zjistit příčiny vysokého počtu odmítačů bezpečnostních pásů. I psychologové z institutu, který studii prováděl, byli překvapeni, jak hluboce je v mnoha lidech zakořeněn odpor k povinnosti se připoutat. Někteří respondenti odmítli odpovídat, jiní dokonce tazatele slovně napadli. Psychologové zaznamenali „silné latentní napětí, nevyřešené konflikty, afektivní fixaci a připravenost k bojovým konfrontacím“.
Dále uváděli, že „bezpečnostní pás primárně asociuje nebezpečí nehody a její následky a až sekundárně jeho skutečnou technickou funkcí, totiž s ochranou před tímto nebezpečím“. To je také důvod, proč je klíčové slovo ‚připoutat‘ dostává „psychologicky do úzkých. Na jedné straně si uvědomují, že s bezpečnostními pásy je jízda bezpečnější, ale na druhé straně v nich bezpečnostní pásy vyvolávají strach, kterému se chtějí vyhnout.“
Psychiatrička Heidi Kastnerová: „Hloupost zažívá v koronakrizi konjunkturu“
Přitom bylo již na začátku roku 1971 dávno jasné, že s bezpečností silničního provozu v Německu není něco v pořádku. Statistici v tomto roce zaznamenali 21 332 úmrtí na silnicích, což bylo více než kdykoli předtím. Celé drama se vyjeví až při srovnání. V roce 2010 zemřelo v Německu při dopravních nehodách necelých 4 000 lidí, přičemž počet vozidel je mezitím přibližně třikrát vyšší a počet obyvatel za tu dobu stoupl o 20 milionů.
Laxní předpisy z Bonnu
Politici zareagovali: rychlost na venkovských silnicích byla omezena na maximálně 100 km/h, zlepšila se záchranná péče nasazením vrtulníků a limit alkoholu v krvi byl stanoven na 0,8 promile. Měl-li se však počet úmrtí na silnicích výrazně snížit, bylo třeba přijmout tvrdší opatření – a to v pravém slova smyslu. Jenže právě s tím měli politici problém.
Pravdou je, že bezpečnostní pásy byly mezi dopravními experty a vědci zabývajícími se výzkumem nehod dlouho považovány za vysoce účinné bezpečnostní opatření. Řada zemí proto výrobcům automobilů nařídila, aby pásy povinně montovali. Od začátku roku 1970 už bez nich z výrobní linky nesjížděly už ani trabanty a wartburgy. NDR byla jednou z prvních zemí, kde byla instalace bezpečnostních pásů povinná. Pouze v Bonnu se obávali bouře rozhořčení občanů a médií.
Teprve od počátku roku 1974 musely být nové osobní automobily povinně vybaveny bezpečnostními pásy a 1. ledna 1976 bylo konečně zavedeno povinné používání bezpečnostních pásů. Nerespektování zákona však zpočátku nebylo trestáno pokutou. Právníci tomu říkají „lex imperfecta“, řidiči „plácáním“. Především proto, že zákonodárce ponechal možnost postihu pokutou otevřenou, pokud se lidé budou ustavičně odmítat připoutat.
Bezpečnost se prodává špatně
Mnohé řidiče od použití bezpečnostních pásů odradil především strach, že budou k autu pevně připoutáni. Objevily se hororové příběhy. Člověk by mohl po nehodě uhořet ve voze nebo se utopit ve vodě, protože by se nedokázal osvobodit. V té době byl málokdo přístupný racionálním argumentům.
Odborníci upozorňovali, že se jen zřídka podaří dostat se z hořícího havarovaného vozidla pokud člověk nebyl připoután. A skutečnost, že auta skončí pod vodou, je tak vzácná, že se ani statisticky nezaznamenává. Tyto argumenty však obavy nerozptýlily. V prosinci 1975 jim SPIEGEL dokonce věnoval titulní článek „Připoutáni k automobilu“ (Gefesselt ans Auto).
Za vzpourou mnoha občanů však stály i jiné psychologické motivy. Automobil byl považován za ztělesnění modernosti, za symbol svobody a potěšení. Mnozí vytěsnili skutečnost, že řízení auta je také nebezpečné. Vzhledem k tomu, že si řidiči při připoutávání alespoň podvědomě uvědomovali nebezpečí, které jim v automobilu hrozí, na bezpečnostní pásy často „zapomínali“. To byl další důvod, proč se mnoho výrobců dlouho vyhýbalo jejich instalaci. To je dnes jen stěží představitelné: ještě v roce 1970 šéf VW Kurt Lotz v jednom rozhovoru řekl: „Bezpečnost se špatně prodává.“
„Bezpečnostní pás v řidičích vyvolává silné latentní napětí, nevyřešené konflikty, afektivní fixaci a připravenost k bojovým konfrontacím. Primárně totiž asociuje nebezpečí nehody a její následky a až sekundárně jeho skutečnou technickou funkcí, totiž s ochranu před tímto nebezpečím. Klíčové slovo ‚připoutat‘ je dostává psychologicky do úzkých. Na jedné straně si automobilisté uvědomují, že s bezpečnostními pásy je jízda bezpečnější, ale na druhé straně v nich připoutání vyvolá strach, kterému se chtějí vyhnout.“
Z psychologické studie o odporu k používání bezpečnostních pásů v Německu z r. 1974
Ovce proti egoistům
V Německu tehdy zuřila nelítostná náboženská válka – se všemi sociálními důsledky. Uživatelé bezpečnostních pásů byli považováni za ustrašené a malomyslné ovce. Navíc se o těch, kteří používali bezpečnostní pásy, říkalo, že svým misionářským zápalem otravují okolí. Zpočátku se poměrně hodně řidičů nepřipoutávalo právě proto, že se chtěli vyhnout uštěpačným nesouhlasným poznámkám. Naopak přesvědčení uživatelé bezpečnostních pásů obviňovali odpůrce z nezodpovědnosti, arogance a egoismu – a občas dokonce požadovali zákaz řízení pro ty, kdo bezpečnostní pásy odmítají.
Spor zaměstnal dokonce i právníky. Má stát právo odepřít občanovi možnost rozhodovat si o svém těle? Proč si stát vybral právě bezpečnostní pásy, když každý může kouřit podle libosti nebo se upít k smrti? Nemá snad každý právo ukončit svůj život tím, že proletí předním sklem svého vlastního vozu?
A skutečně, některá soudní rozhodnutí zpočátku podporovala odpůrce bezpečnostních pásů. Rozhodnutí pojišťoven, které chtěly snížit odškodnění obětem nehod, které sice nezavinily, ale neměly zapnuté bezpečnostní pásy, byla zrušena. Některé soudy zpočátku pochybovaly o tom, zda je bezpečnostní pás ve všech případech užitečný. Většina z nich uváděla případy, kdy bezpečnostní pás během nehody bránil řidičům v instinktivním uhnutí ze sedadla vozu. Protože k takovým nehodám, i když velmi vzácně, docházelo, právníci požadovali, aby si každý mohl zvolit, zda se rozhodne připoutat.
Plochá prsa kvůli bezpečnostním pásům?
Kromě odmítavého postoje mnoha občanů to byly právě tyto právní obavy, které Bonn zpočátku přiměly upustit od uložení pokuty. Místo toho se doufalo v účinky masivní reklamní kampaně a že řidiči časem výhody pochopí. Již v roce 1974 se snažily plakáty a reklamy západním Němcům přiblížit používání bezpečnostních pásů. Cirkus Krone dokonce natočil televizní pořad pro ARD: „S pásem a bez vlajky“ (Mit Gurt und ohne Fahne). Moderátorem byl Frank Elstner, který tehdy stál na začátku své hvězdné televizní kariéry. Jen v roce 1974 bylo do reklamy na pásy investováno osm milionů západních marek.
Samotné marketingové akce však měly za následek pouze nepatrný nárůst míry používání bezpečnostních pásů. Teprve samotná nepopulární povinnost se voze připoutávat vedla od roku 1976 k nárůstu. Protože však policie nesměla ukládat pokuty, vývoj brzy opět stagnoval. Ještě v roce 1979 téměř polovina řidičů v městském provozu nepoužívala bezpečnostní pásy. Protože stále existovalo tvrdé jádro odpíračů, byly nakonec v roce 1984 zavedeny pokuty. Kdo se nepřipoutal, zaplatil 40 marek (dnes je to 30 €, pozn. PQ).
To bylo již příliš i pro ty, kteří pásy dlouhodobě odmítali. Počet uživatelů bezpečnostních pásů rychle rostl. Dnes je to 95 %. Pásy mají v automobilech již dávno pověst bezpečnostního prvku číslo jedna – stejně tak v myslích lidí.
Jak absurdní celá debata byla, lze asi nejlépe posoudit podle toho, že se tehdy reportéři na semaforech vyptávali řidiček s výrazným poprsím na jejich pohodu. A skutečně, někteří se nechali unést a vyjádřili obavy z negativních účinků na tvar a objem poprsí, které by mohl způsobit – bezpečnostní pás!
