Stále více lidí si uvědomuje, že ochrana klimatu nejde ruku v ruce s růstem. Jen málo z nich je však připraveno přijmout důsledky.
Během jednoho z rozhovorů o udržitelnosti s lidmi z byznysu a kultury jsem se zeptal jednoho milého pána, radícího firmám s ekologickými ambicemi, zda není třeba překonat dogma ekonomického růstu a vyvinout nové formy podnikání, abychom se s problémy vypořádali. Jeho odpověď zněla: „Ano a ano.“
Jeho afirmativní rozhodnost mě natolik překvapila, že jsem se zeptal, co tím myslí. Pro pořádek zopakoval: „Ano, musíme se odklonit od hospodářského růstu a ano, potřebujeme jinou ekonomiku.“ Za celou předchozí hodinu se však o této nutnosti nezmínil ani jednou.
Tento rozhovor se mi zdá být příznačný pro schizofrenii našich ekologických diskurzů. Stále více lidí pochopilo, že to takhle dál nejde, ale podstatně menší procento volá po zřejmém důsledku: zásadní transformaci. Namísto toho se nějak snaží vykroutit, a to také a obzvlášť v politice.
Tu požaduje kandidátka na kancléřku mírné zvýšení ceny benzinu. Načež se z řad „lidových stran“ zvedne bouře rozhořčení. „Argumenty“ stojí za bližší prozkoumání: „Takové manévry by mohly vést k tomu, že se občané odvrátí od společného závazku vůči našemu klimatu,“ varuje předsedkyně SPD Saskia Eskenová. „To by bylo pro naše životní prostředí špatné.“ Takové věty mají smysl jen před zamyšlením.
Schizofrenní ekologický diskurz
Nejde zde o „angažovanost za klimata“ – to zní jako motivační slogan spolku vodní gymnastiky – ale o zachování našich zdrojů obživy. Nikdo by neměl mít možnost se od tohoto tématu „odklonit“. Stejně jako by nikdo v této zemi neměl mít možnost odvrátit se, dle svého aktuálního rozmaru, od lidských práv nebo ochrany soukromého vlastnictví. Kdo zavádí jakékoliv ekologické opatření, údajně poškozuje životní prostředí, protože existují lidé, pro které již toto opatření zachází příliš daleko.
To je logika apatie, a proto také vaši stranu, paní Eskenová – pokud lze vycházet ze současných průzkumů – volí jen deprimovaní. Předseda Spolkového sněmu naopak apeluje na to, aby se při ochraně klimatu myslelo na situaci lidí (malé vysvětlení pro pana Schäubleho: ochrana životního prostředí se bezprostředně týká právě situace lidí!): „Na tuto náročnou cestu s sebou musíme jen v Německu vzít 83 milionů občanů – a naši ekonomiku.“
U jakého jiného tématu požaduje přední politik, abychom „s sebou vzali“ všech 83 milionů Němců? A také ekonomiku (ta je totiž zřejmě mimozemského původu). V překladu to znamená: Dříve než se pustíme do nejrůznějších experimentů jen proto, že chceme přežít, je třeba uspokojit zájmy ekonomiky.
Jedním z příkladů těchto zvrácených priorit jsou mezinárodní arbitrážní soudy, u kterých se mohou firmy domáhat miliardových odškodnění, pokud parlamenty schválí zákony na ochranu klimatu. I zde tedy máme všichni platit drahou cenu za přežití. V poslední době se v této otázce rozehrává sociální struna, a to zejména ze strany politiků, kteří po desetiletí torpédují jakoukoli snahu o sociální vyrovnání.
Tedy ti, kteří jsou částečně zodpovědní za rostoucí nerovnost v zemi, najednou objevují své sociální cítění, právě když jde o existenční zájmy nás všech. To je mazané a zlomyslné, protože je zde nezbytná celospolečenská solidarita obětována na oltář proradné demagogie. Samozřejmě musíme rozvíjet mechanismy solidarity, abychom „s sebou vzali“ všechny potřebné, ale přece nejen v otázkách ochrany životního prostředí a nejen až od včerejška.
Vzývání Ducha svatého
Schäuble, věřící křesťan, také sebevědomě prohlašuje, že „můžeme vytvořit i klimaticky neutrální růst a prosperitu“. No, ať se Duch svatý snaží; v tomto světě, tedy ve světě coltanu, glyfosátu a oxidu uhličitého, je klimaticky neutrální růst méně pravděpodobný než druhé vzkříšení. Ti, kdo takové fantasmagorie šíří, podávají omamné léky: pohodlně se usaďte, všechno bude v pořádku.
Tyto diskuse nakonec ukazují, že narušování ekologické rovnováhy je stále ještě považována za banální trestný čin. Kdo okrade jediného člověka, je přísně potrestán. Ti, kdo ničí živobytí všech, jsou napomínáni nebo varováni, a hned poté následuje bouře nevole, že se nemá používat morální bič. Požadavek na ochranu životního prostředí ale není otázkou morálky.
Nemá NIC společného s morálkou, ale se sebeobranou, plánováním budoucnosti a rozumem. Ničení toho, na čem je závislý náš život, je hédonistickou formou sebevraždy. Inteligence a morálka jsou dva zcela odlišné pojmy. Inteligence je schopnost vidět dál než za pupek vlastní chamtivosti. Morálkou je například otázka, zda mít či nemít sex s oslem. Ekologické důsledky se zde drží spíše v mezích.
K tématu „vzít s sebou“. Většina lidí se jím bezmyšlenkovitě řídí a přijímá – jen jeden příklad za všechny: fetiš soukromého vlastnictví v našem právním systému. Ani mezi studentkami práv není úvodní seminář „filosofie práva“ příliš populární, takže základy našeho právního systému jsou dokonce a priori přijímány i odborníky. Status quo se proto zdá být naprostou samozřejmostí, zatímco jakýkoli návrh na změnu působí jako radikální požadavek.
To je katastrofální, neboť někdy reprezentuje panující stav katastrofální zcestí a návrhy na transformaci jsou projevem zdravého rozumu.
Ilija Trojanow pochází z bulharské rodiny, která v roce 1971 uprchla přes Jugoslávii a Itálii do Německa, kde získala politický azyl. V roce 1972 se rodina přestěhovala do Keni, kde otec získal práci inženýra. V letech 1977-1981 pobýval Ilija Trojanow v Německu, kde v letech 1979-1981 navštěvoval státní školu v Marquartsteinu. Do roku 1984 pak žil v Nairobi. Navštěvoval tamní německou školu, kterou ukončil maturitou. Následoval pobyt v Paříži a v letech 1985-1989 studoval práva a etnologii na Mnichovské univerzitě. Po přerušení těchto studií založil v roce 1989 v Mnichově nakladatelství Kyrill-und-Method-Verlag a v roce 1992 nakladatelství Marino-Verlag, které se specializuje na africkou literaturu. V roce 1999 se Trojanow přestěhoval do Bombaje a v následujících letech se intenzivně zabýval Indií. V letech 2003-2007 žil v Kapském Městě, v roce 2007 v Mohuči a nyní žije ve Vídni. V roce 2007 natočil Trojanow dokumentární film Kupředu a nikdy zapomenuto – Balada o bulharských hrdinech o zločinech a krutostech bulharských komunistů a lžích šířených v dnešní bulharské společnosti, který byl v témže roce uveden na stanicích 3sat a ZDF. Ilija Trojanow je autorem mnoha knih a kromě toho pravidelně přispívá do berlínského deníku Tageszeitung (taz).
