Za útoky na Zelené a jejich kancléřskou kandidátku stojí na straně konzervativců především jedna věc: strach. To se dalo očekávat – ale Zelení se přesto zdají být zaskočeni a ženou se do pasti, píše ve svém sloupku v magazínu Der Spiegel Sascha Lobo.
Veřejné zacházení se Zelenými a zejména s Annalenou Baerbockovou ze strany konzervativců, politiků, médií a veřejnosti si zaslouží bližší analýzu – stejně jako reakce Zelených na ně. Začíná možná poněkud překvapivě otázkou, proč CDU Helmuta Kohla ve 20. století nashromáždila tak rozsáhlé finanční prostředky.
Na tuto otázku lze odpovědět několika způsoby. Asi nejzajímavější je ten, který je vyvolán strachem: značná část CDU byla přesvědčena, že vítězství SPD by znamenalo konec Spolkové republiky. Že sociální demokraté prakticky předají zemi Rusům. A museli se proti tomu obrnit doslova všemi dostupnými prostředky – včetně nelegálně získaných finančních prostředků. Strach, který si CDU sama přivodila, jí posloužil jako ospravedlnění pro porušení univerzálních pravidel.
Strach je spolu s několika dalšími emocemi součástí DNA konzervatismu. To lze dokonce vědecky vysledovat, jak říká známý psycholog John Bargh. Nejenže je amygdala, mozkové centrum strachu, u konzervativců v průměru měřitelně větší. Studie Kalifornské univerzity také ukázala následující souvislost: čím úzkostněji se čtyřleté děti chovaly, tím konzervativnější byly o 20 let později. Ve Spojených státech se o tom dokonce koluje škodolibý vtip: levičák je konzervativec, který ještě nebyl přepaden. John Bargh dokonce podnikl jakýsi protipokus. Povedlo se mu posunout postoje konzervativně smýšlejících lidí měřitelně doleva – jednoduše tím, že je požádal, aby si představili, že jsou fyzicky nezranitelní. „To stačí, aby se z konzervativců stali levičáci,“ píše Bargh v deníku The Washington Post.
Navzdory těmto působivým experimentům bychom v žádném případě neměli tyto aspekty konzervatismu patologizovat; koneckonců může strach často zachránit život a jako prokazatelně evolučně zakotvená emoce je beztak legitimní. Věci se však stávají ošemetnými tehdy, když konzervatismus založený na strachu předstírá, že je jediným skutečným rozumným politickým názorem. Pak totiž snadno nastane situace, kterou lze v současné době pozorovat v německé předvolební kampani: konzervativní hysterie. Ta se samozřejmě neprojevuje u všech konzervativců, stejně jako samozřejmě ne všichni konzervativci mají strach. Přesto se tento vzorec v mnoha podobách opakuje.
Iracionální strach ze Zelených
Konzervativní hysterie je nejviditelnější v šíleném strachu ze Zelených. Zelení roku 2021 se svými klíčovými politickými osobnostmi jako Winfried Kretschmann, Annalena Baerbocková nebo Cem Özdemir jsou asi tak revoluční jako celozrnný chléb. A přesto se nejen ze strany radikálně pravicové AfD, ale i v konzervativních a liberálně-konzervativních kruzích hovoří o „plánovaném hospodářství“, o které údajně Zelení usilují.
CDU/CSU vzrušeně vyvolává strach z návrhu Zelených na zvýšení cen benzínu – a zatajuje, že jen krátce poté o stejné zvýšení sama usiluje. Podnikatel a investor Georg Kofler věnoval FDP 750.000 eur – „ze strachu před Zelenými“, jak píše Handelsblatt, a sám k tomu říká: „Přichází sem socialistický vlk v rouše zelené ovce.“ Obviňovat stranu ze „zastaralého socialismu plánovaného hospodářství“, jejíž hlavní kandidát je zároveň favoritem většiny podnikatelů včetně bývalého CEO společnosti Siemens Joea Kaesera – to je prostě definice konzervativní hysterie. Bulvární tisk a sociální média tuto náladu podporují, což bezesporu může nacházet odezvu i u obyvatelstva.
Nejde ani tak o to, nakolik je strach ze Zelených opravdový, zda je to spíše póza, jakási hra pro publikum, nebo skutečné obavy, ale o to, jak Zelení reagují na konzervativní hysterii. Odpověď zní: ne dobře. Mírně řečeno.
Reakce Zelených na konzervativní hysterii je pozoruhodně laxní a zároveň se jeví takovým způsobem politicky zranitelná, že je to až toxické. Voliči málokdy odpouštějí slabost, a to ani lidem, kteří chtějí dělat méně hlučnou politiku než konzervativci. Přitom by se volební kampaň Zelených měla vyprávět sama od sebe: korupční skandály CDU/CSU, katastrofální vzdělávací politika velké koalice, nedostatky v digitalizaci, globální klimatická katastrofa v přímém přenosu.
Místo toho se naříká nad bahnem, házeným na Zelené. To je možná svým způsobem věcně správné, ale konzervativní volební kampaně před Merkelovou měly málokdy něco společného s poctivou, elegantní a emocionálně udržitelnou komunikací. Nic, co se v současnosti valí na Zelené a Baerbockovou z konzervativní (nebo bulvární) strany, není překvapivé nebo bezprecedentní. Což samozřejmě nedělá vrhané bahno o nic lepším. O to nerozumnější však je, že na to zjevně nebyl nikdo připraven. Exemplární je přístup k řešení obvinění z plagiátorství vůči zelené kancléřské kandidátce.
Některé útoky nejsou férové, ale jen některé jsou zcela vymyšlené
Následující věta vyšla v časopise Internationale Politik (Mezinárodní politika, pozn. PQ) v roce 2019:
„Koncept změny klimatu jako ‚multiplikátoru hrozeb‘, který může zhoršit konflikty o zdroje a sociální konflikty v rozvojových zemích, se od té doby stal základem strategie Pentagonu.“
Tato věta stojí v r. 2021 v knize Annaleny Baerbockové:
„Pohled na změnu klimatu jako na ‚multiplikátor hrozeb‘, který může vyostřit konflikty o suroviny a společnost, se od té doby stal základem strategie Pentagonu.“
Existují i další naprosto jednoznačné podobnosti a stejné části. Kniha literatury faktu samozřejmě není doktorská práce, ale v komunikaci, například na Twitteru, se dost zelených a jejich sympatizantů chová, jako by obvinění z plagiátorství bylo zcela vymyšlené a vycucané z prstu. Jedná se o „obecně dostupná fakta“ a „osobní útok“ ze strany „zlovolného“ blogera, jak uvedl jeden z mluvčích Baerbockové.
V tom ovšem vůbec nemusí být žádný rozpor: bloger samozřejmě může jednat v nejhlubším a konzervativně hysterickém odmítání Baerbockové – a přesto může kniha obsahovat opsané pasáže. To platí o většině minulých útoků na Zelené a jejich hlavní kandidátku. Bezpochy by docházelo k nespravedlivým útokům a dvojí metr a misogynie v nich samozřejmě také hrály roli, ale jen málo z nich bylo zcela neopodstatněných nebo vymyšlených.
Charakteristickým rysem konzervativní hysterie odjakživa je, že i sebemenší drobné chyby a nešikovnosti svých oponentů nafukuje a využívá je stejně nemilosrdně, jako i přehnaně. V kombinaci s unáhlenou právní reakcí Zelených se nám naskýtá obraz strany, která byla očekávatelnou konzervativní hysterií zcela zaskočena, a proto agituje poněkud nešťastně a nepřipraveně. Dokonce i nehysteričtí konzervativci (kterých je jasná většina) nyní mohou buď spokojeně přihlížet, nebo si elegantně rýpnout do chronicky bolavých míst Zelených.
Pokud se Laschet stane kancléřem, nebude to díky síle konzervativců
Zelení se tak dostávají do klasické morální levicové pasti. Zatímco na konzervativní straně může sklon k vlastnímu výkladu spravedlnosti způsobit, že si málokdy uvědomí jakoukoli vinu a v absurdních situacích dokonce svá pochybení popírá a používá „fake“ výmluvy, levičáky mnohem dříve začne trápit špatné svědomí a pak se chovají ještě neobratněji. Je to proto, že levicová politika je morální politikou a konzervativní politika je politikou obrany a konzervace.
Výsledkem je, že levicová veřejnost je mnohem méně ochotná odpouštět chyby, zatímco konzervativní veřejnost se i po značných ranách rychle shodne na společném nepříteli: progresivisté a jejich otravné dobroserství. Pokud Zelení rychle nezískají zpět neochvějné, železné sebevědomí, bude v srpnu a září zapotřebí ničivých veder a co nejmenšího množství vykolejené komunikace à la „vegetariánský den“ nebo „zákaz vlastnictví domů“, aby ještě měli reálnou šanci dostat se k moci. Pokud se Armin Laschet stane kancléřem, nebude to díky síle konzervativců, ale kvůli slabosti progresivistů.
Sascha Lobo, narozený v roce 1975 v západním Berlíně, je známým německým blogerem, autorem, novinářem, reklamním textařem a strategickým konzultantem specializujícím se na internet a digitální technologie. Vystudoval publicistiku na Svobodné univerzitě v Berlíně a poté biotechnologii na Technické univerzitě. V roce 2013 dokončil studium sociální a obchodní komunikace na Berlínské univerzitě umění. V polovině roku 2000 založil Lobo reklamní agenturu specializující se na novou ekonomiku, která však byla koncem roku 2001 nucena vyhlásit insolvenci. Následně byl zaměstnán v jedné berlínské reklamní agentuře jako kreativní ředitel. Jako copywriter pracoval podle vlastního vyjádření v průběhu let „pro třetinu společností listovaných v DAX“. Sascha Lobo je jedním z iniciátorů Listiny základních digitálních práv Evropské unie, která byla zveřejněna na konci listopadu 2016.
Je také autorem několika knih, jeho „Realitätsschock: Zehn Lehren aus der Gegenwart“ (Šok z reality: Deset lekcí ze současnosti) vyšla v roce 2019 v nakladatelství Kiepenheuer & Witsch.
