V Norsku, hostující zemi letošního Frankfurtského knižního veletrhu, jsou pracovní podmínky nakladatelů a autorů obzvlášť dobré. I tam však nadšení čtenářů upadá. Článek pro německý magazín Börsenblatt napsal Holger Heimann.
V Oslu najdete sotva prominentnější místo. Přímo vedle proslulé skleněné opery vyrůstá nová, neméně impozantní Veřejná knihovna města Oslo. Volba místa není náhodná. Literatura zaujímá v Norsku tradičně vysoké postavení. V procesu tvorby národní identity v 19. století hrála centrální roli. Spisovatel Erik Fosnes Hansen, který od vydání svého románu „Chorál na konci cesty“ (německy „Choral am Ende der Reise„, pozn. red.) patří k nejznámějším a nejúspěšnějším autorů země, dokonce mluví o „poetokracii“: „Co se odehrávalo na scéně národního divadla, bylo pro společenský vývoj stejně důležité jako projevy v sousedícím parlamentu. V jednom domě diskutovali politikové, ale v druhém hrál svá díla Ibsen.“
Obrovská úcta ke knihám se dnes odráží i v jedinečném systému financování, který vznikl už v 60. letech, tedy ještě před tím, než těžba ropy před norským pobřežím udělala zemi jednou z nejbohatších na světě. Od té doby nakoupí stát každoročně ze zhruba 600 vybraných novinek 555 až 1.500 exemplářů, které rozdělí do veřejných knihoven. V současné době se počet ustálil na 700 exemplářích. Tzv. odběrová regulace byla zpočátku omezena na norskou prózu. Již brzy ale přibyly knihy pro děti a mládež, později také překlady, odborná literatura a grafické novely.
Toto zřejmě jedinečné rozhodnutí se stalo asi nejdůležitějším stavebním kamenem prosperujícího literárního systému a jeho prosperujícího knižního trhu. Předseda norského sdružení vydavatelů, Kristenn Einarsson, si vysvětluje požehnané důsledky takto: „Nakladatel, který vydává smysluplné tituly, ví, že u těchto knih prodá přinejmenším 700 exemplářů. Vývoji norské literatury to hodně pomohlo. Nakladatelé tak jsou motivováni, aby vydávali nové autory. Zároveň je jim usnadněna dlouhodobá podpora spisovatelských kariér a mohou se držet i autorů, kteří zpočátku nejsou rentabilní.“
V zemi s o něco málo více než pěti miliony obyvatel a tím i potenciálně malou čtenářskou obcí je pro mnohá nakladatelství regulace životně důležitá – a pomáhá autorům. Velkolepá stipendia se kromě toho starají o příjmy, o kterých se spisovatelům v jiných zemí jen zdá. Simon Stranger, který v minulém roce zveřejnil jeden z nejdiskutovanějších románů, říká: „Kdo získá stipendium, může si přivydělávat na částečném úvazku. Když příjmy zkombinujete, lze vést zcela normální život.“ Stranger překládal z angličtiny a pracoval s postiženými dětmi. Úspěch jeho románu Nezapomeňte naše jména („Vergesst unsere Namen nicht„, německy u nakl. Eichborn) mu umožnil se nyní zcela soustředit na psaní.
Idea rovnosti, která pro norskou společnost hrála odjakživa důležitou roli, ovlivňuje také obchod s knihami: každý autor, bez ohledu na to, jak je známý, podepíše stejné podmínky honoráře – bez ohledu na nakladatelství. „Když se nakladatelství ucházejí o autory, dělají to na základě servisu a kvality. Kdo chce mít zajímavé autory, musí zkrátka bodovat v redakci a v marketingu“, vysvětluje Einarsson.
Za to, že v řídce osídlené zemi stále vyrůstají noví autoři, kteří se proslaví i na světové úrovni, vděčí Norsko rozhodující měrou těmto různým pravidlům. O tom je přesvědčen Petterson, jedna z tichých hvězd tamní literární scény. „Je to jednoduše velmi dobrý ucelený systém“, myslí si.
Přesto se zdá, že je i norský literární ráj ohrožen. Knihy ztrácí, stejně jako všude na světě, i v této skandinávské zemi své postavení. Erik Fosnes Hansen si stěžuje: „Mladí lidé čtou méně než v minulosti a platí to i o dospělých. A když čtou, chtějí jednoznačnou, lehkou literaturu.“
Norští vydavatelé se nevidí v prvé řadě jako vychovatelé. I v Norsku platí, že každá prodaná kniha je dobrou knihou pro obrat – nezávisle na její literární kvalitě. A nakladatelství mohou stále počítat se zájmem o knihy, které aspirují na světový rekord: 88 % gramotného obyvatelstva sáhne aspoň jednou za rok po knize; v Německu je to pouze 75 %. V průměru čte každý Nor a Norka ročně 15 knih. Přesto Einarsson varuje: „Pokud se podíváme podrobněji, pak se ukáže, že i náruživí čtenáři čtou méně. Ve skupině mezi 25 až 40 lety došlo k poklesu o téměř 50 %.“ Podobně jako v Německu ukazují průzkumy, že si mnoho lidí problém začíná uvědomovat: „Lidé se sami sebe tají, jak se odtrhnout od mobilního telefonu“, dodává Einarsson.
I norští vydavatelé si předsevzali nápadněji propagovat čtení. Pomoci s tím má i kampaň s názvem „Celé Norsko čte„, která odstartuje na podzim současně s norským vystoupením na Frankfurtském knižním veletrhu (který se koná 16. – 20. října 2019 ve Frankfurtu nad Mohanem, pozn. red.). „Obracíme se především na náruživé čtenáře. Tuto skupinu chceme zase svést k tomu, aby si vzala knihu častěji do ruky“, vysvětluje Einarsson. Široce založené kampaně se mají účastnit i firmy a společnosti z celé země.
Šéf svazu nakladatelů se však tváří optimisticky – a ne zcela bez důvodu. Když se v 90. letech z tehdy jediného norského televizního programu podstatně rozšířila nabídka, přišli už tenkrát nakladatelé s nápadem, jak dostat knihy opět do centra pozornosti. V tehdejší době se v Oslu etabloval knižní veletrh a spisovatelé začali jezdit na předčítání. S úspěchem.
Čeho může dosáhnout zápal pro věc spolu s dobrým nápadem, nedávno spolu se svým týmem dokázal knihovník Reinert Mithassel. Zrovna v Tøyenu, chudé problémové čtvrti Osla, před třemi lety spoluzaložil výjimečnou knihovnu. Je sice vybavena policemi na knihy, stejně jako jiné knihovny, pozornost však upoutají vysloužilé dodávky a kabiny lanovky, které byly předělány na oázy klidu. Dospělí tam nemají přístup, o to raději pak přicházejí teenageři z celé čtvrti. Mládežnická knihovna Tøyen mezitím získala bezpočet cen, ale našla i první následovníky. Protože zatímco je na jiných místech Norska půjčování knih mírně na ústupu, radoval se minulý rok Mithassel z 80% nárůstu.
Na magazínu POLITIQ vyšel nedávno i rozhovor deníku Die Welt s Josteinem Gaarderem, další hvězdou norské literatury:
