Hořké déjà-vu: Rusce žijící v Berlíně připomněl včerejší „Mezinárodní den alibismu za příkoří páchaném na ženách“ špatné zvyky její staré vlasti, o kterých doufala, že jim už definitivně unikla. Zatímco v Rusku socialistický experiment pomalu mizí, berlínský červeno-červeno-zelený senát ho ještě vzývá, píše pro německý liberálně-konzervativní magazín Tichy’s Einblick dlouholetý moskevský zpravodaj Boris Reitschuster.
Je to jako cesta časem, říká Lena. A ne zrovna hezká cesta. Pro MDŽ, tedy 8. březnu, se u ní v Rusku a na Ukrajině vyvinula alergie. Ale dnes, 8 let po vycestování do Německa, ji minulost opět dostihla. Uprostřed Berlína. Zde nyní pravidelně zažívá socialistická déjà vu.
„8. březen pro mě byl zosobněním prolhanosti a falše“, stěžuje si elegantní dáma s vizáží Ornelly Mutiové. Žena, kterou již mnoho let znám, pokračuje: „Po celý rok jsme z rovnoprávnosti nic nepocítily, naopak, naprostá macho-kultura, jejíž součástí bylo i každodenní obtěžování a kde vyvolalo nevoli pouze to, když se to ženě nelíbilo.“ 8. březen se podle ní stal v Rusku a Ukrajině svým způsobem odpustkem: „Dostaly jste květiny, právě od těch, kteří s vámi jako s ženou po celý rok špatně zacházeli. Často jsem si přála, ať si je strčí někam – kdyby mi těch květin nebylo líto. Květiny miluji, ale ne, pokud jsou součástí takové pokrytecké inscenace – jako fíkové listy.“
Když se Lena, jejíž příjmení nechci kvůli diskrétnosti uvádět, byť na tom netrvala, v r. 2012 přesídlila do Berlína, byla ráda, že „MDŽ, tomuto socialistickému balastu“ – až na četné telefonáty a SMS ze své vlasti – unikla. Že během všech těch let naráží v hlavním městě na jiný socialistický balast, to už je jiná historie.
Když jsem ji jednou chtěl 8. března neopatrně pogratulovat, schytal jsem velmi zlé pohledy a vyžadovalo jistého diplomatického umu, abych odrazil stahující se mračna. Za 16 let v Moskvě jsem se naučil, že tam nepatří mezi nejnebezpečnější minová pole civilního styku mezi pohlavími mytí nádobí, špatné vtipy nebo genderové narážky jako v Německu. V Rusku nebo na Ukrajině jsou největšími pastmi výběr popř. velkorysost darů a komplimentů, přidržení dveří, nalévání vína jakožto platba v restauracích a kavárnách. Přičemž to představuje výzvu pouze pro cizince, Rusové a Ukrajinci jsou skvěle vycvičeni, za to mají jiné slabiny. Jejich výčet by na tomto místě ale zašel příliš daleko a zcela jistě by vynesl obvinění, že se jedná o šíření stereotypů.
Minimálně 8. března však sedí ruští, ukrajinští nebo západní muži na jedné lodi: nevědí, kde přesně jsou položeny miny. Tradičně patří k dobrému tónu v tento den každému blízkému ale vzdálenému ženskému stvoření pogratulovat, ideálně darovat květinu a nejlépe ještě přiložit bonboniéru. Pokud neobdrží blahopřání, představuje to pro mnoho Rusek a Ukrajinek stupeň opovržení, ležící někde mezi zapomenutím výročí svatby a cizoložstvím. A to i bez svatebního prstýnku, dokonce i bez jakékoliv romantické složky ve vztahu mezi (ne)gratulantem a příjemkyní gratulace. Zástup manželů, mnoho šéfů, bratrů, synů, kolegů, domovníků a dalších spolutrpitelů by o tom mohli zpívat písničku – poté, co byli za jeden jediný výpadek paměti potrestáni týdny trvajícím trucováním.
Nebezpečí zapomnění lze minimalizovat moderními technologiemi. Daleko riskantnější je pro potenciálně gratulujícího muže s dobrým managementem paměti, pokud narazí na odmítačku MDŽ, jako je Lena. A takových je stále více. V nejlepším případě gratulaci přetrpí s pohledem upřeným do stropu nebo do nebe. Ve středně těžkých případech zapředou s gratulantem diskuzi o emancipaci příp. o jejích těžkostech (abychom se vyhnuli ošemetné formulaci „jejích chyb“). V nejhorším případě si bude muset nešťastník s květinou v ruce vyslechnout nadávky, přičemž takový případ je znám pouze teoreticky. Aspoň mě o tom ubezpečuje Lena. Rusky a Ukrajinky jsou na něco takového příliš mírumilovné. Nejsou známy ani žádné případy, ve kterých byly darované květiny ze strany žen použity k bití, dodává, přičemž lze jen těžko poznat, zda to myslí jako chválu nebo naopak výtku.
Zkrátka Lena, ačkoliv vyrůstala na Ukrajině a v Rusku a má židovské předky, datum, kterého se odjakživa obávala, v „Germánii“ skoro zapomněla – když v tom přišla zpráva, že Berlín chce 8. března uzákonit jako svátek. Jako ve skutečném socialismu. Nutno dodat, že v sovětském, protože co nyní vytvořil berlínský senát spolu s na Levici přejmenovanou bývalou SED, to za 40 let NDR nedokázal ani Ulbricht s Honeckerem. Za nich sice existovala hezká slova a od mužů s konexemi i v březnu v socialismu nedostatkové květiny. Přednost ale měla produkce a bez ohledu na pohlaví bylo třeba pracovat – zatímco následovníci staré SED se svými senátními koaličními soudruhy odpoutáni od faktických tlaků prosadí svou ideologii. Vždyť o nic nejde, platit za tu legraci budou prostřednictvím vyrovnání mezi spolkovými zeměmi stejně Bavoři.
Lena tuto zprávu zprvu považovala za žert: „K vybudování letiště potřebujete desítky let a každá stavba trvá věčnost, než to prosadíte, budu v důchodu!“ Houby! Zatímco kojenci dostávají v hlavním městě byrokracie rodné listy až s prvními zuby a i nejjednodušší úřední termíny dnes mají měsíční čekací doby, bylo toto ideologické rozhodnutí velmi rychlé: mezi schválením senátem a realizací uběhlo pouhých šest týdnů. Přičemž to mohlo dopadnout ještě daleko hůře. Jako o možném svátku se uvažovalo i o 8. květnu – který je v Rusku o den později oslavován jako „Den vítězství“ nad Německem. Lena sice ubezpečuje, že by to nevedlo k napětí v jejím německo-ruském vztahu a že by to byla daleko pohodovější varianta – ale jeden nikdy neví, pokud jde o pokojné soužití mezi mužem a ženou…
Další šok čekal na Lenu, když šla včera kolem novinového stánku. Ležela tam Berliner Morgenpost, na jejíž titulní straně byly vyobrazeny pouze ženské portréty. Nadpis: „Den pro všechny ženy“. Lenina první myšlenka byla: „Vždyť to je jako dříve v Pravdě.“ Asociace sice není úplně přesná – Pravda měla sotva obrázky a už vůbec ne barevné – ale principiálně je pochopitelná.
Ani z volného dne nemá Lena radost, protože je na volné noze a vlastně by stejně potřebovala pracovat – ale protože budou zavřené školky, nemůže tam umístit děti. „Dumm gelaufen“ (Tak to je blbé), konstatuje německy a téměř bez přízvuku, protože se už léta před stěhováním tvrdě připravovala. Byť to v Charlottengradu, jak je berlínská čtvrť Charlottenburg kvůli svému vysokému podílu Rusů nazývána, vlastně vůbec nepotřebuje. Většina jejích kamarádek – i ony jsou většinou odmítačky 8. března – zde bez problémů vyjdou s minimální nebo dokonce žádnou znalostí němčiny. „Pokud to tak půjde dál, budou se zde jednoho dne muset Němci naučit rusky“, žertuje s hollywoodským úsměvem Lena.
Doufá, že jí popřeje pokud možno co nejméně mužů. Daleko milejší by jí bylo, kdyby jí někdo složil kompliment i během roku. Nebo jen mrknutí, podržení dveří, nebo přenechání místa v autobuse či dráze hromadné dopravy, když cestuje s dětmi. Jinak než u Rusů a Ukrajinců má u Němců často dojem, že jsou zdrženliví jako by za jakýkoliv náznak zájmu či projevu elementární slušnosti následoval přísný trest. „Co se týče flirtování, máme ho v Rusku a Ukrajině příliš a rychle překročí hranice, kdy vám to je ještě příjemné; naopak v Německu téměř neexistuje, už se tolik necítím jako žena. Ideální by bylo něco mezi“, říká s tichým úsměvem.
Lena našla ve svém rozhořčení nad 8. březnem novou živnou půdu pro svůj černý humor. „Konečně zase patřím k progresivní části lidstva. Protože jak je vidět, budou MDŽ slavit spolu s Angolou, Arménií, Ázerbájdžánem, Běloruskem, Burkinou Faso, Eritreou, Gruzií, Guineou-Bissau, Kazachstánem, Kambodžou, Kyrgyzstánem, Kubou, Laosem, Madagaskarem, Moldávií, Mongolskem, Severní Koreou, Nepálem, Ruskem, Tádžikistánem, Turkmenistánem, Ugandou, Ukrajinou, Uzbekistánem, Vietnamem a Zambií. Do tohoto seznamu se Berlín celkem hodí. Někam mezi Kyrgyzstán a Ugandu.“
Zatímco spolkové hlavní město vykročilo zdánlivě progresivním směrem, kráčí Rusko na opačnou stranu. Ke Kremlu kritický internetový portál Dožď si v jedné reklamní kampani dělá ze svátku legraci: „8. březen je atavismus“, tedy tak zastaralý a zbytečný jako slepé střevo, zněl komentář jedné spolupracovnice redakce. „Dostávat květiny a dary za to, že mám XX chromozomy a vy chromozomy XY je samozřejmě příjemné, ale nezasloužené. Zeptejte se žen, které milujete – nejmilejší dárky a objetí jsou ty, které přijdou bez zjevného důvodu. Proto nabízíme dnes, bez jakéhokoliv důvodu a ne kvůli jedinému dni v roce, který je náhodou Mezinárodním dnem žen, slevu na naše předplatné.“
Chytré! Mezitím používám stejnou taktiku, abych překonal nástrahy mezi nostalgičkami MDŽ a rostoucí frontou jeho popíraček: místo abych jim gratuloval, přeji jim, aby s nimi bylo zacházeno tak, jak si samy přejí, aby získaly tolik respektu a pozornosti, kolik si zasluhují a tolik květin, kolik vůbec nečekají – a to nejen 8. března, nýbrž po celý rok.
Reakce jsou z 95 % pozitivní. Vítr v Rusku tedy vane pryč od socialistického experimentu s „Mezinárodním dnem alibismu za příkoří páchaném na ženách“. Berlínský senát se belhá za odjíždějícím vlakem.
Olga Romanová, známá ruská lidskoprávní aktivistka a novinářka, která žije v Berlíně teprve krátce, se přihlásila k pasivnímu odporu. I když jen náhodou, protože se u Sprévy cítila – jaká lehkomyslnost – v bezpečí před socialistickými svátky a naplánovala si na 8. března několik pracovních schůzek. Když se o svátku dozvěděla – a také o plánované feministické stávce s demonstrací – napsala vždy bojovná žena na Facebook: „Ať si jdou na demonstraci samy. Co je to za feminismus, za který musíme stávkovat? Myslím si, že ženská práva jsou práva, která si samy vezmeme. Bez toho, abychom se někoho ptaly.“
Tím je Romanová, navzdory své skepsi ohledně MDŽ, daleko blíže západnímu pojetí, které chápe 8. březen jako den boje za ženská práva než běžné ruské a ukrajinské praxi, kde v tento ten ženy nebojují za svá práva, ale muži o jejich přízeň a odpuštění za 364 denní ignoraci a popírání těchto práv. Romanová bere svůj boj doslovně. Pro německé feministky možná až příliš. Nabízí totiž účinné řešení problémů v boji pohlaví o zajištění rovnoprávnosti: „Lze také použít pěst na oko, jak jsem to udělala minulé léto. A cítila jsem při tom potěšení.“
Boris Reitschuster (osobní stránka) se narodil v r. 1971 v německém Augsburgu (Aušpurk). Známým se stal především díky svým knihám o současném Rusku. V letech 1992 až 1994 působil jako ruský korespondent několika deníků, od r. 1999 až do r. 2015 byl vedoucím moskevské kanceláře magazínu Focus. Reitschuster se ve svých článcích a knihách vyjadřuje kriticky k současnému ruskému politickému systému a na adresu ruského prezidenta Vladimíra Putina. V Rusku mu bylo vyhrožováno i smrtí, proto byl nucen vést od r. 2011 redakci časopisu Focus z Německa. V současné době působí jako nezávislý autor a jeho články často vycházejí v internetovém deníku Huffington Post a nadále také v magazínu Focus. Za svou práci obdržel i několik ocenění, mimo jiné medaili Theodora Heusse.
