Výměna názorů mezi německou kancléřkou Merkelovou a americkým viceprezidentem Pencem v Mnichově, protichůdné názory při všech tématech. Přesto: Merkelová dokázala Pencem představené argumenty amerického prezidenta Trumpa vyvrátit, myslí si komentátor rozhlasové stanice Deutschlandfunk Klaus Remme.
Moc je návyková. Politiků, kteří se nedokáží rozloučit se svým úřadem, rozhodně není málo. Kdo ale potkal bývalého amerického ministra zahraničních věcí a účastníka bezpečnostní konference Johna Kerryho při jarních 17 stupních na procházce prosluněným Mnichovem, tuší, že ztráta moci může být i osvobozující. Co se týče německé kancléřky: ta sice ještě vládne, ale když ji slyšíme veřejně mluvit, rychle poznáme, že tento proces už dávno započal. Ovace ve stoje po jejím projevu v Mnichově – ne ode všech, ale od většiny – byly zasloužené. Merkelová udělala to, co je zde v Mnichově od Evropanů očekáváno. Projevila sebevědomí. Zaujala obsahově vypointovanými stanovisky a vystupovala naprosto ležérně, aniž by však zároveň působila podbízivě nebo naivně.
Celou řeč německé kancléřky včetně analýzy můžete zhlédnout ve videu Deutsche Welle (anglicky):
Tento dojem o necelou hodinu později podtrhl americký viceprezident Mike Pence svým vystoupením. „Amerika je vůdčí mocností, je silnější než kdy předtím“, potlesk za touto větou zazněl hlavně z řad americké delegace. Ať Rusko nebo Írán, ať obchod nebo Venezuela, vše bylo „černé nebo bílé“, „přítel nebo nepřítel“, „s námi nebo proti nám“. Varování ohledně plynovodu Nord Stream 2 bylo zřetelné: „Nemůžeme bránit Západ, když jsou spojenci závislí na Východu“, řekl Pence. V porovnání s touto tvrdohlavou argumentací zněla dokonce obhajoba sporného plynovodu z úst Merkelové přesvědčivěji. Ta se striktně vyhnula tomu, aby se zřekla partnerství s Ruskem. „Není to v našem zájmu“, usoudila Angela Merkelová.
V zásadě má pravdu, i když Berlín v případě Nord Stream 2 svou dlouhodobou ignorací nesouhlasných stanovisek partnerů v Evropské unii rozbil drahocenný evropský porcelán. Požadavek Bílého domu, aby nyní Evropa odstoupila od smlouvy s Íránem, byl podtržen osobní návštěvou amerického viceprezidenta v Osvětimi. Angela Merkelová se v protitahu zeptala, zda je opravdu moudré nyní stáhnout jednotky ze Sýrie a přenechat ji tak napospas Rusku a Íránu.
Mezinárodně nebo každý sám za sebe?
Když spolková kancléřka vyjádřila doslova „zděšení“ nad názorem americké vlády, že evropská auta představují ohrožení národní bezpečnosti USA, stačila pouhá zmínka o největším závodě BMW – nacházejícím se v Severní Karolíně – aby zdiskreditovala Trumpovy argumenty přednesené Mikem Pencem. Samozřejmě se v Mnichově točí vše kolem otázky, zda obstojí mezinárodní spolupráce, nebo získají navrch národní sóloakce, jak je nyní předvádí USA a Rusko.
Angela Merkelová zmínila, že obstát proti hospodářské síle USA nebo potenciálu Číny není v národním porovnání možné. Není proto třeba vysvětlovat, proč Německo sází na evropskou integraci a multilaterální uspořádání. Otázka exportu zbraní dokresluje politické náklady, které ještě budou muset být v této věci investovány. Jak německá kancléřka, tak spolkové ministerstvo obrany se zasazují za společná německo-francouzská exportní pravidla. Od nich jsou však obě země na hony vzdálené. Nic na tom nemění ani údajné tajné dohody. Přizpůsobení poměrně přísné exportní politiky spolkové vlády francouzským standardům ztroskotá na odporu koaličního partnera. A kromě SPD naléhají na přísná pravidla i Zelení. Hluboké rozpory mezi Berlínem a Paříží budou prozatím maskovány frázemi. Získá se tím čas, nic víc.
Nejen na věčném sporu o výšce obranných výdajů se v Mnichově ukazuje, že cesta k evropské suverenitě bude dlouhá. Multilateralismus není skvělý, je pomalý a složitý, shrnula to kancléřka. Zní to přesto atraktivněji než model, který přijel propagovat americký viceprezident Mike Pence.
Všechny články zabývající se Mnichovskou bezpečnostní konferencí.
