Je noc a přemýšlím o kauze „sirotci“. Pořád dokola se mi vrací úplně jiná událost a to je Zemanova „kunda“. Nemůžu to dostat z hlavy. Občas se mi stane, že se mi něco usadí v hlavě a samo se to pospojuje do nějakého vzorce, až když o tom přestanu přemýšlet. Asi si řeknete, že jsem pěkně cynická, co mohou mít tak asi společného proboha sirotci a kunda. Jenže mají.
Platidlem moderní „marketing driven society“ se stala lidská pozornost. Pozornost je vše, co se dnes počítá.
Stala se nenahraditelným zbožím v době po pádu komunismu, kdy se kapitalismus turborychlostí odrazil od potřeby brát ohledy na slabé a naštvané, aby náhodou neudělali nějakou rudou volovinu.
Modlou hodnot moderní ekonomiky se stala spotřeba, spotřeba tažená poptávkou domácností, těch malých šetřílků do punčochy, těch plátců daně, těch troubulínů, co platí DPH a nikdo jim ho nevrátí, těch, co poctivě přispívají svým dětem na budoucí důchodový fond, těch co nikdy neutečou do daňových rájů, protože na to nemají a někteří z nich dokonce ještě věří ve staromódní přežitek jménem stát, ze kterého 5 procent nejbohatších lidí planety – Putinem počínaje a Carlosem Slimem Helú konče – uteklo a žijí nad pravidly a zákony a patří jim většina planety. Taky mezi ty troubulíny patřím.
Čím je v tomhle světě pozornost mimořádně cenná, je volební potenciál. Struktura ekonomik bývalého východního bloku – odsud se to přelilo jak syfilis na Západ – se totiž podezřele odchýlila od výroby k vytváření šancí skrze kontakty s politiky. Čím víc se tento druh ekonomiky na našem kontinentě usazuje, tím dražší jsou volební kampaně a tím cennější je lidská pozornost. Trh politického marketingu pervertoval do miliardových hodnot, protože jde o vytváření miliardových obchodních šancí, ke kterým se nedostenete díky výrobě, talentu a píli, ale protože patříte do správné oligarchické skupiny. Babiš a političtí podnikatelé našeho věku stojí na vrcholu potravního řetězce tohoto novodobého darwinistického „state capture“. Už nebohatnou výrobou a prodejem, ale dotacemi a státními zakázkami. Pro jejich nástup a udržení se u moci je lidská pozornost cennější než zlato, než lithium, než cokoli, co si umíte představit.
Bylo jen otázkou času, kdy si toho všimnou Rusové a pochopí, že drží kybernetický klíč k lidské pozornosti na internetu a že mají směnnou hodnotu, kvůli které se před nimi budou Babišové plazit. Do toho smrtícího koktejlu jen přidali hodně špičkového čínského kybernetického know-how jako je fízlování všech mobilních telefonů a ústředen, routerů a jiných zařízení a klasický státní arzenál ze šedesátek = vydírání, nátlak, úplatky.
A přidali ještě něco. Říká se tomu „reflexive control“. Jde o soubor taktických a operačních kroků, které jejich oběti vždy dovedou za ručičku k rozhodnutím, jaká by normálně neudělaly. Jde o vyvolávání žádoucích reakcí a následných rozhodnutí v cílových zemích.
Co mají společného sirotci a kunda? Naši pozornost. Naši totální pozornost. Tak nás to vytočilo, že nejsme schopni přestat na to myslet. A co víc: po vhodně rozšířeném ruském trolení si všichni myslíme, že jsou naši imaginární protivníci, ti špinaví krutí burani z vesnic, co volí Zemana a Babiše, co žerou zeleninu jen přes prase, tupý krutý dobytek, co chrochtá blahem, když sirotci trpí a z rádia se line „kunda, kunda, kunda, pane redaktore“.
Vždycky, když se něco takového stane a já si přečtu zprávu, ze které se hněvem a studem až zalykám, po čase si řeknu: Jak by tahle moje emocionální reakce asi prospěla Rusům? Někdy na to přijdu hned, někdy ne. V mnoha případech zní odpověď: Hodně. Národ, který se mezi sebou tak silně nenávidí, že je krok od toho se navzájem pozabíjet, nestojí žádnému jedinci za to, aby jej bránil před cizí agresí. Nenávist zbavuje lidi schopnosti se dorozumět. A my se mezi sebou přece domlouvat nesmíme.
Dokud si vyhrožujeme šibenicemi, jsme tak krásně manipulovatelní. Naši méně vzdělani pobratimové na venkově mají možná strach a trochu jim z té ruské propagandy už hrabe, ale nejsou to bezcitné svině. Jsou to lidi jako my, jen si neumějí přečíst Washington Post. Těch skutečných lidských zrůd je málo. Většinu těch sviňáckých komentů na síti, co produkují naši spoluobčané, inspirují ruské domobranecké kroužky, kde se frustráti navzájem hecují. Ale většina lidí v téhle zemi není zlá, je jen vystrašená a neumí si vypnout paleokortex.
Hledejte a identifikujte ohniska těch nejstrašlivějších kruťáren, co najdete na síti a zjistíte, že jsou to pořád jedni a ti samí. My se jich bojíme jako kdyby to byla půlka Moravy. A Zemanovi voliči, k smrti vyděšení uřezanými hlavami v ruských videích o muslimech, se zas bojí nás. Věří tomu, že jsme zešíleli, že sem chceme natahat miliony teroristů, protože jsme ztratili opatrnost a zdravý rozum. A taky jim lezem na nervy, že mluvíme cizími jazyky a máme vyšší platy. Ale to se dá přece pochopit. My jsme schopní pochopit, kdo a proč s námi tuhle špinavou hru hraje. Budou to ale schopni pochopit i oni? Že máme společného nepřítele, který chce vidět naši krev? Kterému tak krásně ulehčujeme práci?
Alexandra Alvarová je novinářka a fotografka, žijící střídavě v Praze, ve Vídni a v Kanadě. Nedávno jí vyšla kniha Průmysl lží – Propaganda, konspirace, a dezinformační válka.
