Populisté nám lžou: Německo nemůže všechny „ilegály“ deportovat. Je jich příliš mnoho. Co to zkusit s upřímností? Po „vítací kultuře“ potřebujeme „kulturu pobytu“. Komentář Jakoba Augsteina pro Spiegel Online.
Ellwangen byl „úder to tváře občanům respektujícím zákon“, prohlásil Horst Seehofer. V tuto chvíli hraje roli ministra vnitra. Pak musíte takové věty říkat. Patří to k demonstrativní mužnosti: rána do tváře. Zní to po výzvě k souboji, důstojnickém kasinu, dvojboji, vítězství a satisfakci. Bohužel to ale nikam nevede.
Ellwangen, to byla napřed nepovedená a potom neúspěšná policejní akce, uskutečněná kvůli deportaci jednoho mladého muže z Toga do Itálie. Nic víc a nic méně. Pravice – Seehofer, AfD a FAZ (Frankfurter Allgemeine Zeitung, pozn. překl.) – prezentují Ellwangen jako souboj mezi uchazeči o azyl a německým právním státem. To raději ne. Pokud se opravdu jedná o souboj, je výsledek jasný: právní stát nemůže vyhrát.
Politik CSU Alexander Dobrindt si o víkendu stěžoval na „agresivní protideportační průmysl“. Kdyby nebyli všichni ti právníci uprchlické organizace, mohlo by se deportovat, až se budou hory zelenat: tady Afghánec, tady Nigérijec, šup, dva z Toga, a za chvíli by bylo Německo opět čisté. Dobrindtův sen je mýtem deportačního zpustlíka.
Posiluje tím špatnou náladu mnoha Němců tváří v tvář přistěhovalectví – a klam, kterému podléhají. Tím klamem je si myslet, že lze mít naprostou kontrolu nad tím, kdo se nachází na německém území. Je zcela jedno, zda si to přejeme nebo ne – jednoduše to nefunguje a stejně jako v jiných oblastech i zde platí: na nesplnitelné sny bychom neměli plýtvat energií.
Nemá to nic společného se „sluníčkáři“, ale s nutným realismem.
Aby se prosadil, nechal stát do Ellwangenu narukovat desítky pohotovostních vozů se stovkami policistů, mezi nimi i těžce ozbrojené speciální jednotky. A hurá, mladý muž z Toga od té doby sedí v deportační vazbě ve pforzheimské káznici.
Má být toto vzorem?
Jasper von Altenbockum, který je u FAZ zodpovědný za nejkultivovanější komentáře typu „uprchlíci ven“, napsal, že se deportace stala alfou a omegou azylového řízení.
„Ústavní právo na azyl má smysl jen tehdy (pokud se nemá stát přistěhovalectvím bez regulace), pokud má jeho zamítnutí za následek, že je dotyčný zase nucen zemi opustit.“
Jasně, chce se hned dodat. Ale pak se podíváme na čísla: v Německu je zhruba 230.000 cizinců, kteří by měli opustit zemi. 63.000 z nich by mělo zemi opustit okamžitě, protože nemají žádné povolení k pobytu.To je, vzhledem velikosti země a počtu jejích obyvatel, přehledné číslo. Ale pořád to jsou tisíce případů, ve kterých není právo prosazováno tak, jak se to samo žádá.
Právo má smůlu!
Právo má smůlu: V roce 2017 bylo deportováno zhruba 24.000 osob. To bylo ještě o pár méně, než v r. 2016. Ostatně: každý měsíc stále ještě přichází kolem 11.000 nových přistěhovalců. Mnoho z nich bude jistě brzy „povinno opustit zemi“ ve smyslu zákona. A přesto zůstanou.
Protože i když každému nežádoucímu cizinci nepřispěchá na pomoc pár kolegů jako v Ellwangenu – celkový počet osob určených k deportaci překonává možnosti státu. To platí už nyní. A jak to bude vypadat, až teprve skončí válka v Sýrii a tisíce uprchlíků už nebude mít v Německu důvod k pobytu?
Před třemi lety, ve vzácném okamžiku kolektivní štědrosti, mezi sebe Němci srdečně příjali velmi mnoho lidí. Mluvilo se tehdy o „Wilkommenskultur“ – vítací kultuře. To je za námi. Nyní potřebujeme kulturu pobytu. Pro Německo by to nebylo nic neobvyklého. Turci, Poláci, Vietnamci, Jugoslávci, Korejci, Tamilové, Etiopejci, Libanonci – je mnoho cizinců, kteří měli jednoho dne opustit Německo, ale zůstali.
Novinář Miltiadis Oulios, který o tom napsal knihu, říká: „Máme-li být upřímní: většina migrantů a jejich potomků v Německu žije, i když tu původně neměli zůstat. A to je dobře.“
Kdo je zde, měl by tu smět zůstat. Leda, že by se choval neúměrně kriminálně. A to se týká jen mizivého množství osob, které by měly být deportovány. Na ně by měla policie soustředit své síly. Nebyla by to žádná kapitulace právního státu, ale důkaz moudrosti. Právo, které není prosaditelné, ztrácí svou legitimitu. A právní stát, který trvá na neprosaditelném právu, oslabuje sám sebe.
