V r. 2016 bylo Německo povinno zahájit azylové řízení se zhruba 1.000 uprchlíky. Dalších 280.000 migrantů, kteří se odvolali na azylové právo, dorazilo přes 3. země. Článek napsal Marcel Leubecher pro Die Welt.
V loňském roce mohlo projít azylovým řízením v Německu jen zhruba 1.000 migrantů, pokud by se rezignovalo na osoby, které přišly přes tzv. bezpečné země. To vychází z čísel spolkové policie. „Během uplynulého roku bylo policií na německých letištích zjištěno celkem 903 žadatelů o azyl, kteří nepřicestovali přes bezpečnou zemi, popř. z bezpečné země původu“, sdělila policie magazínu Welt am Sonntag.
V německých přístavech byli za celý rok spolkovou policií zjištěni pouze dva žadatelé, nepocházející z bezpečné země. V několika případech byly podány žádosti o azyl i osobami z bezpečných zemí (kromě Evropy jsou mezi tyto země zařazeny pouze Ghana a Senegal), které přicestovaly lodí nebo letecky a nebyly hned zamítnuty jako zjevně neopodstatněné.
Německo by muselo nutně převzít zodpovědnost pouze za těchto zhruba 1.000 uchazečů o azyl, pokud by se striktně drželo ústavy a Dublinské konvence (v současnosti tzv. Dublin III. pozn. překl.). Všech ostatních 280.000 migrantů, odvolávajících se v r. 2016 na azylové právo, se již předtím nacházelo v bezpečné zemi. Německo je bez výjimky obklopeno bezpečnými zeměmi.
Změnou ústavy z r. 1993 byl článek 16a „politicky pronásledovaným je přiznáno právo na azyl“ rozšířen o formulaci „na článek 1 se nemůže odvolávat ten, kdo přicestuje z členské země Evropské unie nebo z třetí země, ve které je zaručeno dodržování dohody o právním postavení uprchlíků a konvencí o lidských právech a základních svobodách.“ Za tzv. „bezpečné třetí země“ jsou v současné době považovány všechny země sousedící s Německem.
Ze znění paragrafu 18 Azylového zákona („cizincům je zapovězen vstup, pokud přicestují z bezpečné třetí země“) nevyplývá pouze oprávněnost zamítnutí vstupu na hranicích a v příhraničním pásmu, ale dokonce povinnost takového zamítnutí.
Spolková vláda a mnoho právních expertů na cizinecké právo však v neuplatnění těchto zákonů nevidí žádný zásadní problém, neboť je německé právo včetně ústavy podřízeno právu Evropské unie: Německo je, spolu s ostatními zeměmi EU (spolu s Norskem, Islandem, Lichtenštejnskem a Švýcarskem, pozn. překl.), signatářem Dublinských konvencí. Ty říkají, že žadatel o azyl musí podat svou žádost zpravidla tam, kde poprvé vkročil na půdu jednoho ze signatářů. Migranti, cestující dále, by tedy mohli být vráceni do zemí, do kterých přicestovali jako první.
Podle evropského azylového systému musí Německo u žadatelů o pomoc, kteří dorazí na německé hranice, aspoň zjistit, která evropská země je za jeho žádost zodpovědná. Je-li však jeho navrácení nemožné, je azylové řízení přesto vedeno v Německu.
Pokud ještě nebyl žadatel v žádné jiné zemi registrován, přechází odpovědnost za jeho azylové řízení na Německo. Ovšem i když se během přezkumu zjistí, že žadatel podal již předtím žádost v jiné zemi, může ji Německo převzít. Protože podle Dublinských konvencí je sice zpravidla za řízení zodpovědná země, do které přicestoval jako první, existuje ale mnoho výjimek, např. uplynutí určitých lhůt, velmi často tedy dochází i k těmto případům setrvání žadatelů z bezpečných zemí.
Pozn. překl.: nedávno se ve zpravodajském pořadu německé veřejnoprávní televizní stanice Tagesschau 24 vyjádřil odborník na mezinárodní právo, že každá země samozřejmě může udělat víc, než jí mezinárodní dohody ukládají. To je ostatně zakomponováno i do Dublinských konvencí tzv. právem subrogace, tj. možností převzít plnění závazků za někoho, kdo je zrovna plnit nemůže. V tomto případě je očividné, že země jako Řecko a Itálie byly náporem uprchlíků naprosto přetížené a i tranzitní země, jako např. země ležící na tzv. balkánské trase a Maďarsko, nápor rovněž nezvládaly. V mnohých z nich navíc panují v uprchlických táborech nelidské podmínky. To je další důvod, proč nyní Evropská unie nevrací uprchlíky do Řecka, rovněž navracení do Maďarska je hodně sporné.
