Nenávistné komentáře otravují společenské klima. Německá veřejnoprávní televize ARD proto uskutečnila zajímavý experiment: v pokusu o navázání dialogu se štváči vyzvala autory urážlivých komentářů k diskuzi. Šéfredaktor zpravodajství Tagesschau Kai Gniffke však na trolly čekal marně. Po něm se o diskuzi pokusila šéfka vnitropolitické sekce Severoněmeckého rozhlasu (NDR) Anja Reschke a její kolegyně německo-íránského původu ze Západoněmeckého rozhlasu (WDR) Isabela Schayaniová. O pořadu „Sag’s mir ins Gesicht“ (Řekni mi to do očí) píše Frankfurter Allgemeine Zeitung, autorem fejetonu je Frank Lübberding.
Jak známo, ne každé pozvání se přijímá. To na vlastní kůži zakusil i Kai Gniffke, šéfredaktor redakce ARD-aktuell. Diváci mu měli na Facebooku živě a do očí říct to, co označujeme shrnujícím pojmem „hate speech“, tedy nenávistné komentáře (odkaz na videosestřih). Tudíž seděl a čekal na spoluobčany, kteří komplikují život nejen novinářům z ARD. Gniffke ale čekal marně. Nenašel se nikdo, kdo by ho častoval urážkami anebo by se dopustil jiného excesu. Kdo by ze sebe také chtěl dobrovolně za pomoci Skype dělat blbce národa, nebo se dokonce dopustit trestného činu? Takový štváč by se během několika minut stal virálním, jak se tak hezky říká v síťovém žargonu. Internet nic nezapomíná, čímž Warholových „15 minut slávy“ mezitím dosáhlo statutu nesmrtelnosti. Pro postižené to může znamenat celoživotní stigmatizaci, i kdyby je jen jednou a na krátkou chvíli opustili všichni dobří duchové.
Ke kulturním kódům fungující společnosti patří, že každému vše neříkáme do očí. Nevyslovovat každou pravdu (nebo lež) usnadňuje mezilidské soužití. Stěžování za zády potrefených tomu ještě nikdy nezabránilo. Touto zkušeností už určitě prošli také v nejrůznějších redakcích ARD. Přesto působil Gniffke dost zklamaně, když žádný ze štvavých komentátorů nabídku k rozhovoru pod názvem „Řekni mi to očí“ nepřijal. Nebylo mu spíláno, žádný z diváků se mu ani nepokusil vysvětlit svou nenávist vůči ARD.
Postižitelné urážky nebo politická polemika?
Zde pomalu začíná být jasné, v čem leží vlastní problém. „Hate speech“ debata vázne jednoduše na tom, že už nerozlišuje mezi konvencemi a politickou diskuzí. Vše se bez zábran hází do jednoho kotle. Je kategorický rozdíl, jestli se jedná o postižitelné urážky, nebo politickou polemiku. Gniffke v krátkém filmu vysvětluje, co ARD rozumí pod pojmem „hate speech“. Znamená to „dehonestaci lidí“ na základě jejich „pohlaví, sexuality, náboženství a rasy“. Pod pojem „hate speech“ kromě toho ARD zahrnuje i pojmy jako „démonizaci“, „zevšeobecňování“ (všichni Řekové jsou líní) a „podsouvání“.
"Alle Griechen sind faul!" Ist das noch Meinung oder schon Hatespeech? #sagsmirinsgesicht #SMIG #nohatespeech pic.twitter.com/pPJiOy5fCp
— tagesschau (@tagesschau) May 28, 2017
"Všichni Řekové jsou líní", je to ještě názor nebo už hate speech? Video ARD vysvětlující druhy pomluv (nejen) na internetu.
Jen je věta „všichni Řekové jsou líní“ sice právně přípustná, ale správná přesto není. Navíc je zcela nejasné, kdy jsou lidé kvůli svému pohlaví nebo náboženství dehonestováni. Jinak by se mohla osvícenská zraňující a jedovatá kritika náboženství velmi rychle dostat na pomyslný „hate speech index“.
Tato definice tedy není nic jiného, než politicko-hodnotovým rozhodnutím, které se maskuje za boj proti štvavým a nenávistným komentářům. Není vůbec zakázáno usilovat o náboženský stát libovolné provenience, nebo o blahé paměti komunistickou společnost. Není úlohou novinářů rozhodovat o legitimitě politických názorů. Nemohou tedy ani rozhodovat, kdo se takových debat smí zúčastnit a kdo ne. Mají ale nárok na to, co Gniffke z dobrého důvodu požadoval: respekt a přiměřené mravy. Což samozřejmě platí pro obě strany.
