Podle novinových zpráv bylo největším problémem při jednáních o íránském jaderném programu to, co íránský prezident Hassan Rouhani nazval svým „právem“ na obohacování uranu. „Národní zájmy jsou naší červenou linií,“ prohlásil a opakoval tak dřívější stanoviska dalších íránských představitelů. Článek o tzv. „posvátných hodnotách“ vyšel v The New York Times už 16. listopadu 2013 a napsal ho autor mnoha bestsellerů Frank Rose.
Západní představitelé se podivují: Proč odmítá Írán ustoupit, když je mu nabízena značná finanční kompenzace ve formě zrušených sankcí?
Není to překvapivé. Vědci, kteří studují tzv. „posvátné hodnoty“ (v orig. „sacred values“ – pozn. překl.) – morální imperativa, u kterých nejsme ochotni přistoupit na kompromisy, ať už jsou politické, náboženské nebo osobní povahy – u nich zjistili, že vykazují právě takový vzorec neústupnosti. Studie ukazují, že když jsou ve hře posvátné hodnoty, může se jakýkoliv návrh na uzavření ekonomické dohody vymstít. A pro íránské vedení se zřejmě jaderná energie stala právě takovým problémem.
Posvátné hodnoty začali v polovině 90. let studovat dva psychologové, Jonathan Baron z Pennsylvánské univerzity a Philip Tetlock z Kalifornské univerzity v Berkeley. V ekonomii i v teorii her se běžně předpokládá, že my lidé jsme „racionální hráči“ – tedy že zvážíme danou situaci i možnosti a vybereme z nich variantu s největším užitkem. Avšak psychologové, kteří na rozdíl od abstrakcí studují skutečné lidi, si jsou dlouho vědomi, že se vždy nechováme ekonomicky a neuvažujeme vždy pouze racionálně. Profesoři Tetlock a Baron se proto začali blíže zabývat předpokladem, že lze vše získat za určitou cenu.
Lidé, rozhodující se o každodenních problémech, volí na základě ekonomické výhodnosti. Můžete někomu zaplatit, aby vám uklidil dům, nebo vás obhajoval při obvinění z vraždy. Zdá se ale, že se v otázkách jako je např. legalizace zbraní nebo regulace potratů, řídíme podle zásadně odlišného mechanizmu. Ekonomické kompromisy – např. zrušení embarga na vývoz výměnou za ústupky – jsou náhle nepřijatelné. Profesor Tetlock (nyní také na Pennsylvánské univerzitě) zjistil, že dokonce pouhý návrh takového kompromisu vzbudí pohoršení, spolu s pocity morální kontaminace až k potřebě morální očisty.
Napětí konfliktů s morálními hodnotami lze někdy zmírnit pouhou změnou rétoriky, týkající se daného problému. Když se profesor Tetlock s kolegy zeptali lidí, co si myslí o jednání Billa Clintona, který nechával významné sponzory volební kampaně přespávat v Lincolnově ložnici, získali různé odpovědi v závislosti na tom, jak byla otázka položena. Když postavili otázku jako ekonomickou transakci – zaplať 250.000 dolarů a získej noc v Bílém domě – byli sympatizanti Billa Clintona rozhořčeni. Pokud však jednání prezentovali jako svým způsobem přátelské gesto, narazili na daleko menší míru nevole.
Ne každý problém lze tak snadno vyřešit – ale bez ohledu na okolnosti, nejlepším nápadem se zdá být vyhnutí penězům. Když se Scott Atran z Francouzského národního centra pro vědecký výzkum a Jeremy Ginges z Nové školy pro sociální výzkum zeptali obyvatel Středního východu na možná řešení izraelsko-palestinského konfliktu, zjistili, že zmínka o penězích často vyvolala morální pobouření. Ti z palestinských uprchlíků, kteří byli otevřeni kompromisu, reagovali kladně na myšlenku vzdát se svého práva na návrat do Izraele výměnou za finanční podporu pro nový palestinský stát. Když bylo ale toto řešení nabídnuto morálním absolutistům mezi uprchlíky, odpověděli hněvem, znechucením a zvýšenou ochotou k násilí. Symbolická gesta – jako např. že se Izrael vzdá svého nároku na Západním břehu – měla opačný účinek. Stejné vzorce chování bylo možno vypozorovat i mezi židovskými osadníky na Západním břehu.
To, co pro Izraelce a Palestince představuje Západní břeh, je pro mnoho Íráčanů jaderná energetika. Íránským autoritám se podařilo propojit problém s historií vykořisťování íránských zdrojů ropy zahraničím, čímž z něj vytvořily věc národní hrdosti. Nedávno uskutečněný on-line průzkum vedený Mortezou Dehghanim z University of Southern California naznačuje, jak to funguje: 14 procent respondentů označilo jadernou energii za svou posvátnou hodnotu.
U některých pozorovatelů to samozřejmě může vyvolávat znepokojivou otázku: Jak můžete s určitostí tvrdit, jestli někdo vyjadřuje hluboce zakořeněné přesvědčení, nebo jen blafuje v rámci své vyjednávací strategie?
Zde nabízí odpověď neurověda. Tak jako psychologové zkoumají, co si myslíme, vědci, zabývající se výzkumem mozku, se snaží zjistit, kde si to myslíme. Výsledky naznačují, že používáme zcela odlišné cesty ke zpracování běžných potřeb a posvátných hodnot.
Gregory Berns, neurovědec na Emory University, porovnal v jednom z posledních pokusů M.R.I. (magnetická rezonance – pozn. překl.) obrazy účastníků pokusu poté, co byli požádáni, aby se vzdali svých osobních přesvědčení výměnou za peněžitou odměnu. Budou ochotni obchodovat se svými preferencemi pro kočky nebo psy? Se svou vírou v Boha? Svolí k zabití nevinného člověka?
Když byli účastníci výzkumu tázáni na své preference mezi psy a kočkami, skenování mozku ukázalo aktivitu v temenní kůře – oblasti, která je aktivní při výpočtu nákladů a výnosů. Když je ale požádali uzavřít obchod v otázkách, při nichž to odmítali, byly aktivovány zcela odlišné části mozku – systémy, které jsou spojeny s rozlišováním správného od špatného a s ukládáním a vyvoláváním pravidel. Výsledkem, poznamenává profesor Berns, může být nový způsob, jak posuzovat posvátné hodnoty: „Nejsou výhradně závislé na naší sebereflexi.“
Začíná nová éra mezinárodních vyjednávání pomocí M.R.I. skenů, abychom viděli, jak jejich účastníci zpracovávají problémy? To je velmi nepravděpodobné. Výsledky profesora Bernse a dalších však alespoň vyvrací stále hojně vyznávanou myšlenku, že každý názor nebo víra má svou cenu. Vzhledem k silně negativním emocím, jaké mohou finanční pobídky vyvolat, to může být cenným ponaučením.
