Markéta Pavlíková pochází z Moravy, je jí 27 let a po vystudování gymnázia v Uherském Hradišti odešla do Olomouce na Cyrilometodějskou teologickou fakultu, čemuž většina jejích známých nemůže dodnes uvěřit. Tam získala bakalářský titul v oboru sociální a humanitární práce. Momentálně na rok přerušila Bezpečnostní studia na Karlově univerzitě a odjela na Ukrajinu, kde dělá dobrovolníka pro Organizaci spojených národů, konkrétně UNDP (United Nations Development Programme).
Humanitární organizace
Markéto, mohla bys nám laikům úvodem vysvětlit rozdíl mezi humanitární a rozvojovou pomocí?
Základní rozdíl je v tom, že humanitárka řeší aktuální problémy, např. pomoc při katastrofách a zajišťuje úplně základní potřeby: jídlo, vodu, léky, ubytování, hygienu. Jedná se vlastně o krátkodobou pomoc, existuje k ní manuál Minimální standardy, podle kterého se postupuje. S nadsázkou se dá říct, že při humanitární pomoci nejde o to, posunovat společnost dál, ale o to, dostat ji na úroveň, na které byla před katastrofou. Příkladem jsou např. Medicins sans Frontiers, oni velmi zjednodušeně řečeno přijedou, vyléčí, odjedou.
A pak je tu druhý přístup a tím je rozvojová spolupráce . Ta by měla na humanitární pomoc navazovat a u ní již jde o dlouhodobější cíle: rozvoj vzdělávání, bydlení, podpora zdravotnictví, infrastruktury, demokracie a podobně. Ten rozdíl je vidět už v názvech, které teda v Česku mícháme dohromady, co to jde. Při pomoci není většinou tolik času zapojit místní, protože jde o každou vteřinu při záchraně životů, kdežto při spolupráci by měla být místní komunita rovnocenným partnerem podílejícím se na vlastním rozvoji.
Problém je v tom, že se pohledy na toto dělení mění a vyvíjejí. Někdo říká, že se musí rozvojová pomoc dělat tak, aby na humanitární pomoc navazovala a vlastně se s ní prolínala. Někdo zase oponuje, že se pak do dané oblasti importuje cizí kultura, deformuje se ekonomika, vytváří se závislost na pomoci a podobně. Nelze jednoznačně říct, co je správně. Když např. pomůžete lidem po zemětřesení a opustíte je ve stejném stavu jako před ním, přijde pak nové zemětřesení a lidé na tom budou opět stejně jako po prvním, ne- li hůř. Když jim ale pomůžete postavit odolnější domy, tak potom už budou v udržitelné situaci a nebezpečí, které jim hrozí, se zmenšuje. Osobně myslím, že je dobré mít jak v terénu, tak na akademické půdě zastánce obou směrů.
Jak bys porovnala velké a malé humanitární organizace? Jejich výhody a nevýhody? Tys dělala pro malé, velké nebo pro oba typy?
Pro oba typy. Nebo spíš zlatou střední cestou. Spolupracovala jsem na na projektech financovaných velkými organizacemi nebo Evropskou unií, ale na místě pak práci vykonávala často malá organizace. Velké neziskovky mají tu výhodu, že mají jméno, mají peníze a jsou schopné dělat velké projekty. Mají lidi, kteří jsou profíci a jsou často na místě dlouhou dobu. Takže když je potom průšvih jako např. Haiti. Charita tam už předtím projekty měla, je pro ni pak mnohem jednodušší na ně navázat a pomoci tak efektivněji. Mají kontakty na místní lidi, kteří jim věří.
Malé neziskovky mohou mít tu výhodu, že dělají s konkrétními lidmi, více s nimi mluví, lépe vědí, co potřebují. Mají na to více prostoru a času, neboť nejsou až natolik zahrnuty administrativou.
Když se člověk podívá na velké projekty, které se dělají masově, problémem je například evaluace jejich projektů, menší organizace lépe vnímají dopady jejich činnosti. Čím větší organizace, tím více projektů a lidí, a tím větší nároky na efektivní sdílení informací.
Studuješ obor, který se jmenuje Bezpečnostní studia. Co si pod tím můžeme představit?
Bezpečnostní studia nejsou vůbec tak cool, jak to zní. Je to hodně akademické, jsou to mezinárodní vztahy, politologie, terorismus a celá řada různých teorií, myslím, že v tomto ohledu bylo exotičtější studium sociální a humanitární práce.
A to spočívalo v čem?
Sociální práci zná víceméně asi každý a humanitárka v principu znamená odpověď na nějakou krizovou událost, která může být jak v zahraničí tak v České republice. Lidé, kteří to chtějí dělat, většinou mají sen, že budou jezdit na mise, rok někde venku, rok tady a podobně. Tedy alespoň já to tak mám.
Přijde mi jako ignorace jet pracovat do cizí země, ale nic si o ní nenastudovat.
Jaká specifika má práce na zahraničních misích, čím se liší od práce u nás?
Je tam především obrovský sociokulturní rozdíl. Je spousta věcí, které můžeš dělat v Česku, ale když to samé uděláš někde jinde, je to absolutně nepoužitelné. Např. klasický příklad z 90. let, kdy se muslimům rozdávaly konzervy s vepřovým masem, nebo se posílalo oblečení s ramínky a podobně. Další roli může hrát jazyková bariéra nebo specifičnost dané situace. Uprchlické tábory u nás neznáme, i když nedávno byla média plná článků o podmínkách v detenčním centru v Bělé. V zahraničí může dojít ke katastrofám, ke kterým u nás nedochází a to jak technologickým, tak i přírodním – těch specifik je celá řada. V Česku jsou asi nejtypičtější povodně, v zahraničí to sahá od zemětřesení po výbuch jaderných elektráren a podobně.
Pokud se zrovna nejedná o přírodní katastrofu, ale nějaký konflikt, nakolik musíte znát politické zázemí těchto událostí?
Musím se přiznat, že na humanitárce jsem ještě nebyla. Zatím jsem se podílela hlavně na rozvojové pomoci, což je dlouhodobější forma pomoci. Ale myslím si, že v dnešní době se klade velký důraz na to, aby lidé věděli, kam jedou, znali aspoň stručný kulturně-historicko-sociální background té dané země, protože ve chvíli kdy chcete s těmi lidmi pracovat a hlavně spolupracovat a nerespektujete jejich zvyky a jejich tradice, mohou vznikat problémy. Přijde mi jako ignorace jet pracovat do cizí země, ale nic si o ní nenastudovat. Např. v některých zemích, když budete jako žena chtít něco po mužích, vůbec vás nemusí respektovat. Takže se v dnešní době snažíme mít mise nejen genderově vyvážené, ale také aby lidé měli alespoň nějakou představu, do čeho jdou. Je třeba mít také na paměti, že stejně jako my máme své stereotypy a předsudky, mají je i ostatní. Setkala jsem se s různými představami o mně samotné: že se topím v penězích, že musím být kluk, když mám krátké vlasy, až po názor, že jsem slečna velmi lehkých mravů, neboť cestuji sama a piji vodku. Tyto zkušenosti jsou k nezaplacení, pracujete-li v kulturně rozdílném prostředí.
Přestože ještě studuješ, tak jsi se už zúčastnila různých misí. Kde všude jsi už byla a cos tam zažila?
Svou první aktivitu v tomto směru jsem vlastně zažila už relativně dávno. Tehdy se mnou šila puberta, měla jsem nějaké problémy a moje obvoďačka usoudila, že se moc zajímám sama o sebe a že bych možná mohla jet dělat něco užitečnějšího a poslala mě na dětský tábor s dětmi z dětského domova. Mě to překvapivě hrozně nadchlo a tak to celé vlastně začalo. Tehdy jsem si řekla, že bych vlastně chtěla tuto práci dělat. Zní to sice jako strašné klišé, ale tak to prostě bylo.
Potom jsem byla na praxi na humanitárním oddělení Charity v Olomouci, kde jsem se tenkrát po zemětřesení na Haiti podílela na Adopci na dálku. Pak jsem zůstala jako dobrovolník a věnovali jsme se globálnímu rozvojovému vzdělávání, kdy se jezdí po školách a vysvětluje se dětem, že balené potraviny opravdu nerostou na stromech, co je to ekologická stopa a tak. Potom jsem pracovala jako sociální pracovnice se znevýhodněnými rodinami. Také jsem dělala na Středisku Migrace Arcidiecézní charity Praha. Tam jsem pomáhala na projektu MEDEVAC, což byla humanitární evakuace ukrajinských občanů se zdravotními problémy, kterým u nás byla poskytnuta zdravotní péče a následně na projektu přesídlení, což představovalo pomoc českým krajanům z Ukrajiny. To spočívalo hlavně v papírování, překladech, tlumočení, komunikaci s úřady a tak podobně.
Indie
A pak jsi se vydala do zahraničí…
Vůbec poprvé jsem jela na půlroční praxi do Indie, což bylo asi před čtyřmi lety. Bylo to v rámci školy, kde byly povinné tříměsíční praxe a my jsme si tehdy se spolužačkou vyjednaly delší. Nevím, jestli to bylo hned napoprvé úplně moudré, protože vyjet hned zkraje do země jako je Indie, bylo docela náročné. Tam jsme ve státě Maháráštra, což je u Mumbaie, navštívily pět různých organizací. Pracovaly jsme hodně s dětmi ulice, byly jsme v psychiatrické nemocnici, což je hodně honosný název pro to, co to ve skutečnosti bylo a taky jsme spolupracovaly na projektech pro kmen Kathkari. Právě kmenová společenství se nachází na nejnižších příčkách v rámci indické společnosti. Jsou na tom podobně jako například Nedotknutelní. Tenkrát to bylo hlavně o pozorování, jak se ta práce dělá, protože panovala obrovská jazyková bariéra. I když je v Indii angličtina oficiální jazyk, lidé ze zranitelných skupin samozřejmě anglicky nemluví. Pak jsme byly ještě v jedné vesnici, kde jsem pozorovaly, jak funguje kastovní systém. To byla taky zkušenost k nezaplacení, těžko se tomu věří, když to člověk sám neuvidí.
Moje druhá zkušenost pochází z Arménie, kde jsem byla jako evropský dobrovolník. Tam jsem byla ještě s jednou dobrovolnicí v Gorisu, což je poslední větší město na cestě do Karabachu. Leží vysoko v horách a tam jsme ještě s jednou spolupracovnicí jely zajistit volnočasové aktivity pro místní děti, které se sestávaly především z výuky angličtiny, kurzů malování, první pomoci, ekologie, dále jsme uspořádaly fotografickou výstavu. Kromě toho jsme pomáhaly jedné místní paní, která byla upoutaná na invalidní vozík, takže jsme jí braly ven na procházky a podobně.
Vraťme se zpátky k Indii. Pro nás středoevropany je to už velká exotika. Jaké to tam bylo?
Tak pro mě jako pro ženu, představovala Indie šok. Nechci se ale rozhodně pasovat do role odborníka na země, ve kterých jsem byla. Mluvím jen o svých zážitcích a popisuji jen to, co jsem viděla. V Indii je žena přijímána úplně jinak než v Evropě. Kolikrát se mi stalo, že se mnou muži odmítali mluvit, i když jsem uměla jazyk a kluci, kteří s námi byli, jazyk neuměli. Když jsem se ptala na adresu, musel ji opakovat kluk od nás jako papoušek, mě vůbec nevnímali. To už mi přišlo hodně ujeté.
Čím si to vysvětluješ? Vždyť Indie je zemí, která měla v čele úspěšnou premiérku, je to země Mahátma Gándhího…
Myslím si, že to je krásná promo akce, že měli ženu na tak významné pozici, ale realita je prostě jiná. V Indii je genderová diskriminace hodně zakořeněná, drží se zejména v nižších vrstvách společnosti. Aspektů, proč tomu tak je, je mnoho. Mají to společné muslimové, hinduisté, ale dokonce i křesťani. Je to podpořeno i tím, že se v Indii platí věno a to ze strany budoucí nevěsty. Věno je v porovnání s příjmy velmi vysoké. Pokud se tedy rodině narodí děvčátko, je to pro ně neuvěřitelné břemeno, navíc na kluka se rodiče dívají, jako že jen on může zajistit prosperitu. V kmenových společnostech, kde jsme byly my, jsou stále ještě hodně zakořeněné pověry. Lidé tam stále ještě hodně chodí za šamany, aby zjistili pohlaví potomka. Prý zaručený recept k zabití plodu je konzumace semínek papáji. Dokonce se stává, že když se narodí holčička, zabijí ji.
V jedné vesnici, kde také panovalo kmenové společenství, nám uvařili čaj a pak nám vyprávěli o zvycích, když se narodí miminko. Sejde se celá vesnice, přijde šaman, který veští budoucnost a jméno miminka z hvězd, zahrabávají tam placentu do země – je to krásný rituál. Na tu holčičku, která se tehdy narodila, se přišla podívat celá vesnice, kromě jejího táty, který řekl, že ji vidět nechce, jenom proto, že je to prostě holka. Kdyby se narodil chlapec, tak tam přijde. Další aspekt, který s tím souvisí, je, že pokud rodiče nemají na věno, tak ji provdají bez něj. Což prakticky znamená, že se neuvěřitelně zvyšuje riziko, že se z dívky stane oběť převaděčství. Takové ženy jsou pak prodávány buď muslimům na sever nebo do zemí, kde je menší procento žen než mužů. Druhou možností je, že žena skutečně zůstane v manželství, ale v podstatě je majetkem manžela, často je sexuálně a fyzicky týrána. Další zvyk, který se také týká těch nejnižších kast, se nazývá Devadasi. To znamená, že rodiče prodají dívku do chrámů. Tam opět provozuje prostituci anebo slouží kněžím. Je tam ještě spousta podobných tradic, např. když manžel zemře, žena se s ním při pohřbu „dobrovolně“ upálí, tzv. Satí.
Viděla jsem děti jíst bahno, protože neměly nic jiného.
Když jsme byly v již zmíněné psychiatrické nemocnici, byla tam spousta žen jak s duševním onemocněním, se sníženým intelektem ale i ženy, které byly znásilněné. Vyhnala je jejich vlastní rodina, pro kterou je ostuda, když se něco takového stane.
Takových příběhů tam jsou miliony. Jeden kněz, který v Mumbaji založil domov pro děti ulice, nám vyprávěl, že viděl, jak se jedné paní narodila holčička na ulici – tam se na ulici žije – a ona ji nechala na kolejích a to miminko sežraly krysy, protože ji prostě nechtěla. Našinec si řekne, co je to za matku? Ale já bych se soudy tak nespěchala. Na názor ženy a její chuť na sex se dost možná nikdo ani neptal, chlap prostě přijde, když jí to dítě udělá, ono se narodí a žena nemá jak ho uživit, je to možná ta humánnější varianta. Viděla jsem tam děti jíst bahno, protože neměly nic jiného. To už je opravdu hrozné.
Z odkazu Mahátma Gándhího toho tedy moc nezbylo…
Nemyslím si, že nezbylo. Oni jsou na něj neskutečně hrdí. Indové jsou velmi tolerantní, třeba v náboženských otázkách. Také tam samozřejmě existují poměrně vyhraněné náboženské skupiny, které s nikým nediskutují, ale má zkušenost je taková, že většina lidí je ochotna si s vámi povídat, diskutovat a jít do hloubky. Když jsem řekla, že pocházím z jedné z nejatejističtějších zemí na světě, bylo vidět, že jsou mí kamarádi a spolupracovníci zaskočeni, moc tomu nerozuměli. Neznamenalo to ale, že se na mě dívali skrz prsty, ale to, že se začali ptát.
Několikrát jsi zmínila kastovní systém, na kterém je Indie hodně založená. Je v rámci tohoto sytému možné „udělat kariéru“, tedy aby se někdo dostal z nižší kasty do vyšší?
Šance, byť na malý vzestup, je úplně mizivá, třeba sňatkem. Typickým případem je muž z vyšší kasty s nějakým tělesným handicapem, který si vezme ženu z nižší kasty, protože v jeho kastě by si ho žádná nevzala. Lidé, kteří se z kastovního systému chtějí vymanit, konvertují třeba ke křesťanství, ale problém je, že kastovní systém v některých částech Indie zasáhl i křesťanství. Místní křesťanští kněží nám vyprávěli, že na hřbitově nepochovávají všechny lidi, protože už jsou z jiné kasty, docela šílená představa, co?
To ano. Uvědomují si Indové, že to může být do budoucna problém?
Doufám, že jo. Ale problém je, že indická vláda ten systém nepřímo udržuje. V Indii je sice zakázaná diskriminace na základě kasty, ale v Ústavě jsou kasty definované kvůli různým benefitům. Měla jsem v ruce papír na přidělování rýže a tam se přímo ptají, z které jste kasty. To musíte vyplnit a na základě toho dostanete tu rýži. Zákonů, které kastovní systém udržují, je poměrně dost, stejně jako těch podporující gendrovou diskriminaci. V r. 2008 v Indii vydali zákon, který legalizoval náhradní mateřství. Tím obrovským způsobem podpořili trh. Zahraniční turisté jedou do Indie, protože tam je, pokud si ji zaplatíte, poměrně slušná lékařská péče, najdou si nějakou ženu, ona odnosí dítě a šťastní rodiče s ním zase odjedou, po tom co jí zaplatí nějaký směšný peníz. To je přece eticky neuvěřitelně sporné téma.
Bylo jinak vaše přijetí pozitivní? Nebo se to nějak promítlo…
Jo, to určitě. Je samozřejmě možné, že si potom říkali, že jsme blázni, nebo že jsme praštěné, ale většina našich spolupracovníků a klientů byla velmi milá. I když se nám tam povedlo určitě několik faux-pas.
Co se týká toho pozitivního přijetí klienty, přemýšlela jsem o tom i naopak. Pracovala jsem tam třeba s jednou ženou, v té době jsem zrovna psala diplomku, a tu ženu jsem do ní zakomponovala jako případovou studii…
Kdo byla ta žena? Někdo, o koho ses starala, nebo tvoje kolegyně?
Byla to bývalá klientka, která se stala sociální pracovnicí. Byla z kmene Kathkari, byla hodně chytrá, takovou tou lidskou moudrostí. Akorát měla tu smůlu, když to řeknu blbě, že se blbě narodila, a proto neměla moc příležitostí. Byla ochotná mluvit o své rodinné situaci a sdílet velmi intimní věci ze svého života s úplným cizincem a to ještě přes tlumočnici. Svým způsobem byla její motivace hodně pragmatická. Měla dvě děti, z nichž jedno bylo hodně šikovné a my jsme jejímu synovi zafinancovali Adopci na dálku a později se to povedlo i pro její dceru. Zvláštní bylo, když jsem pak zjistila, že podobné interview dělala se studentkou rok přede mnou a pak rok po mně, takže třikrát v řadě. Vlastně jsme z ní udělali takovou laboratorní myš a superstar v jednom a ona s tím souhlasila. Znovu bych už do podobné věci nešla.
Ale třeba by se na to dalo pohlížet jako na nějakou symbiózu…
Asi jo, no. I ona využila to, co jsme jí mohli dát, byl to snad oboustranně výhodný vztah. Že by další etická otázka?
Uprchlíci
Studuješ bezpečnostní studia, viděla jsi část světa, potkala jsi mnoho různých lidí, jaký je tvůj názor na současnou uprchlickou krizi a u nás dost rozšířenou xenofobii?
Konsorcium nevládních organizací vypracovalo tzv. Migrační manifest, kde podrobně popisují, jakým způsobem Česká republika k migrační vlně přistupuje, jaké jsou u nás migrační zákony a upozorňují na nedostatky v české legislativě a podobně. Podle mě je to dobře udělané a skvěle zpracované.
Co se uprchlíků týče, chápu, že řada z nich má jiné kulturní pozadí, jsou třeba i jiného náboženství… Bylo by ale dobré znát nějaká data, např. UNHCR a podívat se, kolik z těch lidí jsou opravdu nízkopříjmoví, kolik je těch, kteří nám opravdu hodně zatíží sociální systém a podobně. Cesta do Evropy je opravdu hodně nákladná. Myslím si, že valná většina uprchlíků nebude z nejnižších společenských vrstev.
Ti by si to asi nemohli dovolit.
Přesně. Je to různé. Buď jsou z nějaké malé vesnice, která se celá složí na to, aby se sem jejich člověk dostal – to je jedna varianta.
Tak je tomu hlavně u uprchlíků z Afriky…
Jasně. Syřané spíš něco prodají, nebo pronajmou – to je druhý případ. Ti lidé se sem nějakým způsobem dostanou a my jako Česká republika jsme deklarovali ochranu lidských práv a svobod a z mého pohledu se k nim stavíme zády. Hlavním problém je to, že jsme dosud nenaučili lidi integrovat. Máme tu ghetta, lidé mají vůči cizincům hodně předsudků, bojí se. Na jednu stranu to chápu….
Podle kvót, o kterých se pořád mluví, by to v praxi vypadalo tak, že bychom potkali možná jednoho Syřana v Praze.
Říká se, že si přijetím uprchlíků Evropa podřízla větev, že si sem dobrovolně zveme teroristy a že sem první jdou chlapi a tak. Ale dost pochybuji, kdyby stejná situace nastala v Česku, že táta od rodiny vyšle svoje malé dítě a svojí ženu, ať jede někam do ciziny a řekne: „Jeď, dostaneš se přes moře, pak tě vezme nějaký pašerák a já počkám doma, až zjistíš, jaké to tam je.“ Je přece logické, že v takových případech jdou první ti chlapi.
První přece vždy jde ten nejsilnější člen, aby probádal a proklestil cestu…
Přesně tak. Ano, mohou mezi nimi být radikálové, to je vždy riziko. Ale já si nemyslím, že muslim rovná se radikál a muslim rovná se islamista. Takových lidí je strašně málo. Samozřejmě, že se Evropa musí nějakým způsobem chránit, protože ti lidé mohou být i nemocní apod. Svým způsobem to může představovat určitou hrozbu. Ale ten problém je neuvěřitelným způsobem zpolitizovaný a naši politici se nejsou schopni jasným způsobem vyjádřit. Takže se společnost bojí, politici nic nedělají, nikoho nikam neintegrujeme a Češi si myslí, že se na nás hrne vlna Syřanů, což je prostě nesmysl. Podle kvót, o kterých se pořád mluví, by to v praxi vypadalo tak, že bychom potkali možná jednoho Syřana v Praze.
Ono je i překvapivé, že v souvislosti s válkou v bývalé Jugoslávii jsme přijali nějakých 100.000 lidí, nyní bychom podle kvót měli přijmout zhruba 1.600 nebo 1.800 uprchlíků a přitom tenkrát si těch 100.000 lidí nikdo ani nevšiml. Druhou věcí je, že míra xenofobie je v nepřímé úměře ke zkušenostem, jaký daný region s uprchlíky má. Pro mnohé možná paradoxně tam, kde jich je nejvíc, z nich mají lidé nejmenší strach a je tam i nejmenší míra xenofobie.
Přesně tak..
Jaký je tvůj názor na naše uprchlická zařízení, neboť tábory se to snad ani nazvat nedá?
Na mě to, i podle toho co jsem slyšela, působí dost hrozně. Znám několik příběhů, jak to tam funguje a myslím si, že to je jasná cesta do pekel. Ti lidé za sebou mají cestu do Evropy, která je neuvěřitelně náročná a pak místo toho, aby se konečně nadechli, někdo jim dal jídlo a pomohl jim, tak ještě projdou dalším šíleným martyriem v nějaké České republice, kde 90 % z nich stejně nechce zůstat, v nějakých šílených podmínkách – to je přece to nejhorší, co se může stát. Představ si, že si něco vytrpíš, chceš konečně klid a místo toho ti někdo zase háže klacky pod nohy. Já si myslím, že z toho musí být uprchlíci hrozně frustrovaní. A zoufalí lidé prostě dělají zoufalé činy. My tím systémem vlastně podporujeme radikalizaci.
Pojem ilegální imigrant je nesmysl, ilegální nemůže být nikdy člověk, ilegální může být pouze jednání.
Ona svým přístupem Česká republika nejspíš i porušuje různé mezinárodní smlouvy, dohody, konvence…
To je popsáno v již zmíněném Migračním manifestu, já si to vše z hlavy nepamatuji, ale lze to tam nalézt. Píše se tam třeba o tom, že současný přístup k migraci neodpovídá svobodě pohybu a pobytu deklarované Listinou základních práv a svobod, že je migrační systém ČR neprůhledný a komplikovaný. Manifest také popisuje situace, kdy cizinecká police odepírá uprchlíkům s platnými vízy vstup na území, což je vlastně porušením Ženevských úmluv.
Mě dost fascinuje i samotný termín „ilegální imigranti“, který je sám o sobě nesmysl, pokud jsme podepsali Konvenci o uprchlících atd., nic takového ani fakticky nemůže existovat…
Hlavně ilegální nemůže být nikdy člověk, ilegální může být pouze jednání. I kdyby utíkal z ekonomických důvodů. To je vůbec takové heslo… Myslím si, že hromada z nás má rodinného příslušníka, který je ekonomickým migrantem v jiné části Evropy nebo třeba v USA.
A pak jsou tu ještě ekonomičtí migranti v Praze…
Nooo (smích). Od nás z Moravy. To je pravda (smích). Akorát si myslím, že pro definici migranta musíš překročit hranice, protože jinak bys byl vnitřně přesídlenou osobou.
Tak nejvíc syrských uprchlíků je v samotné Sýrii. Tak by to taky mohlo být u nás (smích)…
Však jasně.
Nedávno jsem na jednom kostele v Drážďanech zahlédl transparent, který hlásal: „Země, která nechrání cizince, brzy zanikne“, kde k nám ústy perského vyslance v Petrohradě promlouvá samotný Johann Wolfgang Geothe (ze hry Západo-východní divan, pozn. aut.).
Já jsem viděla dva geniální fórky na Facebooku, na prvním s titulem Země zaslíbená byl vyobrazen Praotec Čech, jak vylezl na Říp a pod ním byl nápis „Praotec Čech – migrant“. A na druhém byl obrázek s nápisem Vánoční betlém 2015 a pod tím bylo „Bez židů, muslimů a imigrantů“ a jediné co tam bylo, byly jesličky a ovce.
Přesně (smích). Některým to nedochází, možná si už mysleli, že nastal Fukuyamův Konec dějin a nyní jsou vyvedeni z klidu, že se svět i po pádu železné opony stále ještě hýbe.
Jo, on vlastně říkal, že evropská civilizace a západní liberální hodnoty jsou na vrcholu a že je to to, co se bude dál šířit do světa a že lidi to musí přijmout, neboť se ukazuje, že je to ten nejlepší způsob. Oproti tomu napsal Huntington svůj Střet civilizací. Tam vylíčil, jak proti sobě budou stát nikoli státy, ale kultury a civilizace. Takže…
…kde se nacházíme teď?
Já myslím, že teď je to spíš ten Huntington…
Možná, že cestou ke Fukuyamovi nastává Huntington (smích).
I to je možný (smích).
Arménie
Jak si my, kteří žijeme v relativně velkém blahobytu a v podstatě nám nic nechybí, můžeme situaci v Arménii představit?
Po přistání v Jerevanu nemáte hned pocit, že jste v úplně jiné zemi. Není to tak hrozný kulturní šok. Oproti Indii mi to přišlo jako velká pohoda a brnkačka. Myslím si, že mentalita lidí je hodně podobná naší, pokud bych se vrátila trochu v čase. I když jsem už socializmus nezažila, takhle nějak bych si to představovala: co si neuděláš, to prostě nemáš. Což ale zní spíš jako těžký kapitalismus. Prostě je hodně vidět, že to je postsovětský stát, lidé toho vlastně až tak moc nemají. Obzvlášť, pokud nejsou v hlavním městě, ale třeba v horách. Tam žijí z toho, že mají kravičku, pejska a slepice, což ale neznamená, že se s vámi nepodělí. I kdyby tam měl člověk jen jednu slepici, tak vás pozve na oběd. Typická věc je také, že když stopujete a to jsem doma nikdy nedělala, ale v Arménii jsem stopovala všude, tak je úplně automatické, že vás také pozvou na oběd, pak vás ještě pozvou domů a na panáka vodky, pak vám ještě dají číslo na svého bratrance, který bydlí na druhé straně Arménie, kdybyste tam někdy náhodou jeli. Jsou neuvěřitelně pohostinní, podřežou kvůli vám ovci, rozdělají oheň a dají vám vše, co mají. Pokud na vesnici zaklepete na jakékoliv dveře a poprosíte, jestli by vás neubytovali, tak vám pomůžou a oproti Gruzii si nikdo neřekl o peníze. Což mě překvapilo, protože Gruzie je relativně bohatší, ale když se zeptáte třeba na cestu, tak vám poradí, kudy máte jít, ale pak vám řeknou, ať jim dáte peníze, to se v Arménii nestane. Situace je tam dost komplikovaná. Mají tam příliš mnoho vojáků, kteří ani nejsou vojáci v tom slova smyslu, jak je známe my, například ani neumí číst mapy.
Dobrovolnictví nemá obohatit jen místní lidi, ale i toho, kdo tam jede a má budovat vazby, ke kterým by jinak nedošlo
Zažilas během svého pobytu i nějaký divočejší okamžik?
Bylo jich hned několik. Například v Arménii jsme bydleli v budově, která ještě částečně připomínala staveniště. Vlevo od nás se nacházela budova místního KGB, vpravo sídlil starosta, který byl něco jako „vor v zákoně“ a byl významnou osobou spojenou s válkou v Karabachu. Jednou večer, zrovna když jsem si skypovala s kamarádkou, se ozvala hrozná rána. Ona se hned začala smát a ptát se, jestli se u mě střílí. Šla jsem se podívat z okna a ke své hrůze zjistila, že se opravdu střílí. Hned jsem zalezla do postele a hodně se bála. Zavolala jsem kamarádovi vojákovi, ale jelikož jsem do telefonu mluvila hodně zmateně, tak mi to típl. Později mi vysvětlil, že je dobře, že mluvím tak špatně rusky, protože nám odposlouchávají telefony. Nakonec se ukázalo, že se jednalo o výměnu názorů mezi starostou a zřejmě budoucím kandidátem v příštích volbách, při které jednoho zastřelili a druhého zranili. Když jsem se po třech týdnech ptala, jak mu je, jestli je v nemocnici a jestli přežil, tak mi řekli: „Jo, přežil, ale je to jedno, protože až vyleze z nemocnice, tak ho stejně zastřelí“. Ještě po týdnu, když jsme šli po ulici, tak nás sledovalo auto a byl to velmi nepříjemný pocit.
Co bylo smyslem vašeho projektu?
Byla to Evropská dobrovolná služba (EDS/EVS), která má umožnit mladým lidem zapojit se do dobrovolnických programů v rámci EU. V rámci Východního partnerství Evropské unie, které má s šesti východoevropskými zeměmi (Arménie, Ázerbajdžán, Bělorusko, Gruzie, Moldavsko a Ukrajina), se dá ale vyjet i do zemí, které nejsou členským státem. Cílem víceméně je, aby mladí lidé poznávali různé země a rozdílné kultury a aby díky vlastním zkušenostem budovali evropskou sounáležitost a cítili se jako občané Evropy. Dobrovolnictví vlastně nemá obohatit jen místní lidi, ale i toho, kdo tam jede a má budovat vazby, ke kterým by jinak nedošlo. V tom vidím velký smysl dobrovolnictví, je to cesta jak poznávat nové lidi, mít nové zážitky a může to něco přinést oběma stranám.
Zpětná vazba
Když se ohlédneš zpět, vidíš v tvé práci i nějaký praktický dopad, nebo je to jen kapka v moři?
Kdybychom to brali pouze z kvantitativního hlediska, tak asi nemůžu říct, že všichni lidé byli úplně nadšení, že jsme tam byli a že si všichni odnesli obrovské zážitky. Na druhou stranu vím, že třeba jedna slečna, která k nám chodila, využila stejný program a teď je v Česku, naše mentorka to využila podobně. Vím, že tamní děti opravdu neměly co dělat a malování s námi je hodně začalo bavit a spousta děvčat – tedy spíš už malých slečen – nyní mám na Facebooku a vím, že mluví anglicky, chtějí studovat a že je to možná nějakým způsobem inspirovalo.
Všude na světě lidé samozřejmě milují jídlo, tak jsme jednou udělaly den, kdy jsme my vařily jim a ony nám a bylo to hodně milé a přišli tam i dospělí a chtěli aspoň maličko poznat i naši jinou kulturu. Takže to byla vlastně hodně příjemná a nenucená cesta, jak lidem zpříjemnit všední život. Takže si myslím, že to smysl má.
Jak se vůbec místní lidé na pomoc zvenčí dívají? Přijímají ji pozitivně, nebo se na ni dívají ve smyslu: „Kdo nás to zase přijel poučovat?“, nebo „Co z nich urveme?“
V Arménii jsem měla pocit, že nikdo nechápal, proč to dělám. Vůbec si nedovedli představit, že budu v Arménii něco dělat, ještě k tomu zadarmo. Neviděli v tom smysl, význam, nechápali proč. Ale vzhledem k tomu, že půlka mých kamarádů si myslí, že jsem magor, asi mě to zas až tak nepřekvapilo (smích).
Říkala jsi, že lidé občas nechápou, co tam děláte. Zmínila ses také, že s některými lidmi jsi třeba přes sociální sítě v kontaktu. Myslíš si, že takhle s odstupem začínají chápat význam těch misí, kromě té krátkodobé změny? Že je to něčím obohatilo či inspirovalo v dlouhodobějším horizontu?
Z mise v Indii jsem v kontaktu jen s jedním indickým jezuitským knězem. Byl tehdy naším mentorem a je momentálně už 3 roky na misi v Afghánistánu. Toho vídám pokaždé, když přijede do Čech. To je ale člověk, od kterého jsem se hodně učila já.
„Takovým způsobem jsem o tom ještě nepřemýšlel!“
Více jsem v kontaktu s lidmi z Arménie. V takových případech se uplatňuje spíš princip neformálního vzdělávání. Jdeš s nimi na večeři, povídáte si a i když jsou v každé společnosti nějaké hluboce zakořeněné předsudky – tam konkrétně proti Turkům – které moc nezměníš, ale můžeš trošičku naťukávat a občas někdo najednou prohodí: „Takovým způsobem jsem o tom ještě nepřemýšlel!“
Jestli to nakonec není ta nejúčinnější metoda. Hlavně v kontaktu s mladými lidmi…
Je to možné. Ale i my všichni máme hromadu předsudků, třeba jeden za všechny: vždy jsem si říkala, že v Rumunsku, které jsem znala z dětství, umírají psi na ulici a je tam hrozná chudoba, je to tam špinavé a hnusné. Na školení v Arménii jsem pak potkala rumunské kluky a byli to úplně normální lidi, „fancy“ oblečení, vlastně spíš takoví frajírci, kteří hráli poker a tak… Pak zjistíte, že se vaše vlastní předsudky bortí, což je vlastně super.
A čím se kromě školy zabýváš nyní?
Prošla jsem výběrovým řízením na dobrovolnický program OSN. Jde o program zaměřený na mladé lidi, vypsaný UNDP. Jedná se o roční dobrovolničení v různých zemích světa na rozličných projektech. Já jsem si vybrala Ukrajinu, byla jsem v Kyjevě a nyní se nacházím v Donbase.
Markéto, držím ti palce a třeba si brzy popovídáme o tvých zkušenostech a zážitcích z Ukrajiny. Díky za rozhovor!
