V souvislosti s alibistickým přístupem států bývalého východního bloku k uprchlické problematice mnohokrát zazněl (ve své podstatě jistě správný) argument, že musíme řešit problémy především tam, kde vznikají. Když odhlédnu od prostého faktu, že taková řešení by zabrala dlouhé roky, spíš desítky let, Západ si za problémy může částečně i sám – například soustavným snižováním rozpočtu UNHCR v době před uprchlickou vlnou v r. 2015 (která však v jen o něco menší míře zuřila již mnoho let před tím – viz Itálie) – nevšiml jsem si, že by z České republiky nebo jiné země V4 kdy zazněl hlas: „Pojďme více přispět na UNHCR!“
Ne, bylo to naopak Německo, které sice pozdě, ale přece jen na jaře 2015 (tedy půl roku před eskalací uprchlické vlny z konce srpna a září) začalo upozorňovat na to, že problém začíná jižním zemím Evropy přerůstat přes hlavu a vyzvalo ostatní země k solidaritě. Oproti loňskému roku sice hlavně díky dohodě s Tureckem došlo ke snížení počtu uprchlíků, přesto odhaduje BAMF (Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky) během r. 2016 dalších 300.000 nově příchozích uprchlíků do Německa. I tak by se dalo říct, že se zatím situace do značné míry uklidnila, hysterie (některých) opadla a dal by se najít prostor pro racionální řešení. Kolik konstruktivních návrhů tedy nyní zaznělo od těch, kteří se s nimi jako s účinnou výmluvou před rokem tak oháněli? Nemusíme dlouho hádat: opět ani jeden.
Přes veškerou snahu Ruska eskalovat situaci v Sýrii a přispět tak další uprchlickou vlnou k destabilizaci Západu se nám k daleko větší katastrofě schyluje jinde: v Africe. A právě o tom pojednává úvaha zahraničně politického redaktora Klause Geigera v deníku Die Welt. Zvedne Česká republika hozenou rukavici alespoň tentokrát?
Zvládne evropská a německá politika nasměrovat utrpení Afriky na novou cestu? Kontinent, na kterém se v současné době odehrávají největší problémy lidstva, nutně potřebuje modernizaci, ke které došlo v Asii.
Uprchlická krize byla namáhavá. Nyní se vrací klid. Spolková vláda oznamuje, že do země přichází méně uprchlíků. Vše je pod kontrolou. Pravdou ale je: nic nemáme pod kontrolou. Skutečná uprchlická krize neskončila.
Epicentrum problému století leží v Africe. Stejně jako předtím, blízkovýchodní epizodou došlo jen k jeho zastření. Od uzavření balkánské cesty zase přichází všichni migranti, kteří se do Evropy dostanou, z jihu.
Počet uprchlíků, kteří se odváží vydat na cestu z Afriky do Evropy, je už měsíce velmi vysoký. To se nezmění. Osud Evropy je již po desetiletí závislý na africké otázce.
Merkelovou musí pohled na Afriku znepokojovat
Byť pomalu, tak přece jen tomu začíná Německo rozumět. Před podzimem r. 2015 byla situace taková: afričtí uprchlíci se plavili do zemí jižní Evropy. Německo nechalo pobřežní země o samotě.
Když Řím volal o pomoc, Berlín nenaslouchal. Bylo tomu tak i v době, kdy už mnoho Afričanů přijíždělo do Německa a začali se usazovat v německých městech.
Během turbulentních posledních 12 měsíců ale Berlín velmi rychle pochopil, že i ty nejvzdálenější oblasti mohou být velmi rychle hodně blízko. Krize, které se právě ještě týkaly cizích národů, najednou ovlivňují volby. Migrační vlny jsou převodové řemeny, které převádějí globální konflikty na vnitropolitické otázky.
Syrská válka upadla v Německu v zapomnění, o chvíli později skoro připravila spolkovou kancléřku o úřad. Pouhý pohled na Afriku musí Angelu Merkelovou znepokojit.
Proč Afrika rozhodne?
Stačí 3 čísla, abychom pochopili, proč hraje Afrika v evropské otázce epochální úlohu:
- Na africkém kontinentu se každé ženě narodí v průměru 4 děti, ve zbytku světa pouze 2.
- Brzy bude mít Afrika 2 miliardy obyvatel, více než Indie, více než Čína.
- Pouhých 20 % Afričanů má pevně placenou práci. Všichni ostatní se nějak protloukají. Počet lidí se zvyšuje šíleným tempem, počet pracovních příležitostí stoupá velmi pomalu. Stovky milionů lidí nebude mít žádnou perspektivu.
Tyto počty zná i úřad kancléřky a nyní oznamuje změnu afrického kurzu. Kontinent se má dostat do středu pozornosti německé zahraniční politiky a má se od prosince stát ústředním tématem německého předsednictví zemí G-20.
To je zatím lepší, než politika odvrácení a lhostejnosti, kterou Německo vůči Africe po desetiletí zastávalo. Tehdy dávalo jen peníze, aby uklidnilo vlastní svědomí, jinak přenechalo kontinent Francouzům, později Číňanům nebo jednoduše sám sobě.
Symbolickou politikou nelze ničeho dosáhnout
Neměli bychom se mýlit. Politickým divadlem už nelze ničeho dosáhnout. Nestačí změnu pouze propagovat. Nestačí v době předsednictví G-20 zneužít Afriku jako reklamního maskota.
Africký obrat se nesmí stát novou „Wir schaffen das“ ofenzívou – tedy ne znovu projektem velkých gest a střídmých obsahů. Nebezpečí, že k tomu dojde, tu je.
Co chce kancléřka v Africe dosáhnout, zní v každém případě povědomě. Angela Merkelová se na severoafrické země pokouší přenést schéma smluv mezi EU a Tureckem. Peníze pro tranzitní země, ochrana vnějších hranic Evropské unie, boj proti příčinám migrace.
Má se nyní v Africe povést to, co na Blízkém východě sotva funguje? To, co se zatím odehrává, je polovičaté. Evropa nemůže nechat střežit africké pobřeží stejně jako turecké.
Migranti posílají domů alespoň peníze
Libye jako stát implodovala, Německo musí spolupracovat s jejím jižním sousedem Nigerem – nejchudší zemí světa. Jeho země se táhne tisíce kilometrů Saharou. Niger nemá ani peníze ani personál, aby uhlídal tuto frontovou linii migrace. Pomoct mu bude hodně drahé.
Nigerský prezident již Unii vystavil miliardovou účtenku. Angela Merkelová ji v této výši nechce zaplatit. Nebude to poslední podobná žádost.
Africké státy sedí u velmi dlouhé páky. Proč by měly Evropské unii s ochranou hranic pomáhat? Mnoho zemí je rádo, když část jejich obyvatel zmizí do Evropy. Stejně pro ně není práce, ze zahraničí migranti alespoň do vlasti posílají peníze.
Jak bojovat s příčinami uprchlictví?
Evropě nezbývá, než hrozit krácením rozvojové pomoci. To také dělá a je to dobře, neboť peníze být zadarmo nesmí. Ale je v tom také dilema. Pokud ke snížení opravdu dojde, vzroste chudoba. To zase ohrožuje vlastní cíl boje s příčinami migrace.
Co vůbec v Africe představuje boj s příčinami migrace? Síly, působící na tomto kontinentu, jsou obrovské. Klasická rozvojová pomoc je za desetiletí nedokázala zkrotit. Spolková vláda nyní vybízí německé firmy, aby se více angažovaly.
To je teoreticky dobrý nápad: společnosti by mohly investovat, vyrábět na místě, prodávat své zboží africké střední třídě. Mohly by zaměstnávat učně. To by byl krok správným směrem, neboť vzdělání je jedním z nejdůležitějších faktorů, vedoucím k snížení příliš vysoké porodnosti a ke zvýšení životní úrovně.
Asie je dobrým příkladem vzestupu
Ve skutečnosti se ale německé firmy Africe obloukem vyhýbají. Vratké zákony, šlendrián, korupce – i v nejukázkovějších afrických zemích je nahromaděno vše, čeho se firmy štítí. Výzvy kancléřku ctí, ale na její poslední cestě ji nedoprovázela ani hospodářská delegace.
Na ekonomické mapě lze smysluplný plán pro Afriku jednoduše narýsovat. Může jím být jen asijské řešení. Pouze síly tržní ekonomiky a podnikání jsou dost silné, aby katapultovaly celý kontinent z chudoby.
V Asii také vidíme, co je k tomu ještě třeba: silné vlády, které investují do vzdělání, zdraví, pracovních příležitostí a férových pravidel pro živou tržní ekonomiku. Něco z toho v Africe sotva najdeme.
Afričané mají příliš dětí
Ten, kdo by se pídil po úspěších, by je také našel – v rostoucí střední třídě, v metropolích, které se blíží západním standardům – jádro problému však zůstává stále stejné: lidé mají tolik dětí, že nezbývá prostor pro růst.
Na druhou stranu byla situace před 150 lety v Evropě a před 50 lety v Asii podobná. Že bude Afrika věčně prohrávat, není přírodní zákon.
Jisté ale je, že to je obrovský úkol. Příliš velký pro Německo samotné, ale i pro Evropu, spolupracovat musí celý Západ. Je to také šance.
Kdysi se Evropa kvůli africkým koloniím – kvůli příslovečnému místu na Slunci – dostala do sporu, který na konci vyústil ve válku. Nyní by mohl obrat v africké politice pomoci rozhádanou Evropu sjednotit.
Své místo v Africe musí zaujmout všichni společně, ne jako koloniální vládcové, ne jako velkodušní pomocníci, ale jako moudří partneři s vlastními zájmy. Místo na jihu tentokrát neleží na Slunci, ale pod těžkými mraky. Nemáme ale jinou alternativu. Jinak v Evropě sklidíme bouři.
