Zatímco se na Západě mluví o nevídaném skandálu, ustavují se vyšetřovací komise a padají vlády, Putin mluví o podlé kampani a především viní – jak jinak – USA a intriky amerických tajných služeb. Odhléhneme-li od dětsky jednoduché námitky, že by pak onen podlý Západ střílel i do svých vlastních řad, je jasné, že studená válka zuří ze strany Kremlu minimálně ve stejné intenzitě, jako v dobách hluboké totality dlouho před nástupem Gorbačova.
Zrekapitulujme si stručně události od nedělního večera: před rokem kontaktoval anonymní informátor pod fiktivním jménem John Doe (obdoba našeho Jana Nováka) německý deník Süddeutsche Zeitung a předal listu zabezpečenou cestou 2,4 GB interních dokumentů panamské společnosti Mossack Fonseca. Tedy firmy, která pro klienty z celého světa zajišťuje anonymní sídla pro virtuální firmy – tzv. offshore firmy – pod které se dá schovat naprosto vše. Můžete za ně schovat své jmění, aby vám nezáviděli sousedé, ale i před finančním úřadem, obchodovat se zbraněmi či drogami, nebo financovat terorizmus. Süddeutsche Zeitung následně kontaktovala ICIJ (The International Consortium of Investigative Journalists) a kolem 100 médií v dalších 80 zemích. Celý následující rok provádělo 400 novinářů rešerše, ověřovalo a zjišťovalo v naprosté tajnosti další informace, aby je v neděli 3. dubna přesně ve 20:00 hod. ve stejný čas zveřejnili. Jedná se celosvětově o největší únik dat, svým objemem daleko překonávající WikiLeaks (1,7 GB) včetně všech dalších úniků dohromady.
Informátor nepožadoval žádné protislužby ani peníze, jen několik ochranných opatření. Ukázalo se, že klienty Mossack Fonseca byli politici i podvodníci, drogoví bossové i Lionel Messi, FIFA i UEFA, lidé blízcí Putinovi, Porošenkovi a čínské vládě, Severní Korea přes nastrčené firmy obcházela sankce, Bašár al-Asad ulil peníze… Panama Papers obsahují 11,5 milionu souborů o téměř čtvrt milionů firem od 70. let až do jara r. 2016. Z toho je téměř 5 milonů e-mailů, 3 miliony databází, 2 miliony PDF souborů, 1 milion skenů, 320 tisíc textových dokumentů a 2.200 dalších souborů.
Na speciálních stránkách, věnovaných tomuto případu, uvádí Süddeusche Zeitung další podrobnosti o celém projektu: „S každým nalezeným jménem začalo složité ověřování: jakou roli hrála osoba v propletenci firem? Odkud pochází peníze? Kam peníze tečou? Je celý konstrukt legální? Obecně totiž platí: vlastnictví offshore firmy není samo o sobě ilegální. Existuje řada obchodů, pro které je logické si takovou firmu založit. Kdo však do Panama Papers pronikne, rychle zjistí, že v naprosté většině jde o skrytí skutečných vlastníků. Často jsou zprostředkovatelé banky, právníci nebo majetkoví poradci, často se používá nastrčených osob. Novináři prověřovali tisíce stop, ověřovali důkazy, studovali smlouvy a mluvili s experty.“ Aby ve finále mohli zveřejnit jméno osoby, musí být její případ relevantní a musí se jednat o veřejnou osobu, nebo musí být její zveřejnění ve veřejném zájmu.
Práce novinářů si opravdu v ničem nezadala s prací tajných služeb. ICIJ vybraným osobám poskytla zabezpečený přístup ke všem datům pomocí dvojitého hesla, naskenované dokumenty – typicky podepsané smlouvy či cestovní pasy – byly pomocí OCR programu převedeny do textové podoby, aby v nich bylo možné snadno vyhledávat. Süddeutsche Zeitung k tomu nasadila program Nuix, který k vyhodnocování informací používají i mezinárodní vyšetřovatelé. Novináři mezi sebou komunikovali především zabezpečenými kanály, telefon používali minimálně. Jejich šéfové často nevěděli, na čem dělali. Svou práci koordinovali na schůzkách ve Washingtonu, Mnichově, Londýně a Lillehammeru. V některých zemích, například v Panamě, měli ochranku. Novinář, pověřený rešeršemi v Rusku uvádí, že se od vražd nepohodlných žurnalistů přešlo k uplácení, za nezveřejnění jistého případu bylo redakci dokonce nabídnuto 6 milionů dolarů.
Rešerše odhalily, že se v případě Panama Papers nejedná ani tak o kriminalitu velkých koncernů, ale především o krycí firmy jednotlivců. Což samozřejmě neznamená, že by koncerny byly svaté, spíš volí jiné metody a jiné cesty. Objevily se ale nové důkazy ke korupčnímu skandálu Siemens z r. 2006.
V souvislosti s únikem dat je také hodně zajímavé zmínit přístup německých úřadů k nákupu dat od informátorů. Byť to není tento případ, v minulosti k tomu již několikrát došlo. Morální dilema vyřešily úřady jednoduše tím, že vše podřídily pohledu německého daňového poplatníka: překročí příjmy náklady na pořízení dat? Po posledním úniku údajů o kontech ve Švýcarsku dokonce po několik měsíců docházelo týdně k několika dobrovolným doznáním od hříšníků, kteří si nebyli jisti, zda se v souborech nenacházejí a kteří tak na základě účinné lítosti doufali v lehčí trest.
Tagesschau 24 ve čtvrtek večer v pořadu věnovanému Panama Papers uvádí, že se ještě nikdy nepodařilo dostat tak blízko k Putinovým černým financím. Byť jsou mnohé cesty dlouho známy, i díky informacím v nemilost upadnuvších a většinou v exilu žijících ruských podnikatelů i oligarchů, o roli čelisty Sergeje Roldugina neměl doposud nikdo ani tušení. Na stránce věnované Putinovi a síti jeho přátel přichází Süddeutsche Zeitung se zjištěním, že Roldugin je zřejmě – aspoň dle tvrzení časopisu Newsweek – Putinovým nejbližším přítelem. A právě Roldugin, absolvent Lenigradské konzervatoře, první čelista Mariinského divadla, laureát třetího místa oboru violoncello na hudebním festivalu Pražské jaro v r. 1980 a v současné době vedoucí elitní petrohradské hudební školy Music House vlastní dle údajů Panama Papers mnoho fiktivních firem. Těm patřily úpisy akcií nejdůležitějších ruských koncernů, přes ně protekly tříciferné milionové částky – během několika málo let v celkové výši 2 miliard dolarů. Hra na čelo musí vynášet opravdu hodně.
Deník Süddeusche Zeitung dále podrobně popisuje Putinovy vazby s Rolduginem, s kterým se zná již od poloviny 70. let. Roldugin Putina mj. seznámil i s jeho první ženou Ljudmilou, byl na křtu jeho první dcery a pojí je bezpočet dalších soukromých událostí. Roldugin v září r. 2014 oproti listu The New York prohlásil, že rozhodně není žádný obchodník a že nevlastní miliony. Přesto je vlastníkem tří, u správce Mossack Fonseca vedených firem: v r. 2007 založené Sonnette Overseas Inc. se sídlem na Britských Panenských ostrovech, v r. 2008 v Panamě zaregistrované International Media Overseas S.A. a konečně v r. 2012 opět na Britských Panenských ostrovech zaregistrované společnosti Raytar Limited. Ty jsou napojeny na další firmy, Sandalwood Continental Ltd. a Sunbarn Limited. Na Rolduginovo konto u ve Švýcarsku vedené u Gazprom banky tekly miliony dolarů od další virtuální firmy, která drží podíly ve významné ruské mediální společnosti Video International. Tato společnost byla v 90. letech založena Michailem Lesinem. Lesina, přezdívaného Buldozer, který byl v letech 2004 – 2009 Putinovým poradcem, nalezli 5. listopadu 2015 mrtvého v jeho washingtonském hotelovém pokoji. Jak ukázala pitva, zemřel po ráně tupým předmětem do hlavy.
Firmy Rolduginovy pavučiny jsou řízeny pomocí petrohradské banky Rossija, která je americkými experty označována za „Putinovu banku“. Podíly této banky patří Putinovým nejvěrnějším, skoro polovinu jeden čas drželi její zakladatelé Jurij Kovalčuk a Nikolaj Šamalov, ti také patří do sítě Putinových 7 nejvěrnějších – Osero. Jedná se o v polovině 90. let založené družstvo, které mělo za cíl na kraji Petrohradu vybudovat reakreační oblast pro bohaté. Putin byl tenkrát zkorumpovaný úředník petrohradské radnice a jeho tenkrát bezvýznamní kumpáni jsou dnes nejmocnější a skuteční vládci Ruska. Skupinku bývalých kolegů z KGB, z petrohradské radnice a Putinových vzdálených příbuzných tvoří i u nás nechvalně známý blízký přítel prezidenta Miloše Zemana Vladimír Jakunin, Andrej a Sergej Fursenko, Vladimír Smirnov, Viktor Myachin a již výše zmínění Jurij Kovalčuk a Nikolaj Šamalov.
Americký ekonom a nositel Nobelovy ceny Paul Krugman popsal Rusko pod Putinovým vedením jako zemi „kleptokracie, z které loajální příznivci odsávají miliardové částky“. Moskevský ekonom a sociolog Vladislav Inozemcev dodává, že Rusko degradovalo na neofeudální systém: úplně na vrcholu stojí Putin, pod ním jeho přátelé, kteří od začátku jeho dlouhé vlády kupí na úkor státu nesmírné bohatství. Úplně dole se pak nachází občané. Jak vyplývá z diplomatických depeší, uniklých v r. 2010 během aféry WikiLeaks, na ministerstvu zahraničí USA se pro Rusko vžil pojem „mafiánský stát“.
Zatímco Putinovou mocí tyto miliardové podvody zahýbají jen těžko, v západní hemisféře k tomu stačí mnohem méně: židle se houpá pod islandským i argentinským premiérem, britský předseda vlády James Cameron po počátečním zapírání nakonec přiznal, že vlastnil spolupodílnictví ve výši 37.000 Euro ve firmě svého zemřelého otce Blairmore Investment Trust, který však v r. 2010 prodal a dušuje se, že spolu se svou manželkou veškeré příjmy náležitě zdanil a vykázal.
V televizní debatě moderátorky Anne Will na německé veřejnoprávní stanici ARD se hned večer po zveřejnění Panam Papers diskutovalo mj. o tom, jak podobným podvodům v budoucnu zabránit. Uvádí se, že kdyby se to podařilo, jsou veškeré finanční problémy světa vyřešeny. Přítomní hosté – novináři, politici i odborníci – se shodli na následující krocích:
- tvrdší přístup proti finanční kriminalitě
- nákup dat státní správou a využívat služeb tzv. whistleblowers
- nutnost globálních řešení, lokální nemohou nic přinést, neboť se kriminalita pouze přesune jinam
- sankce, tak jak je např. USA uplatnily vůči Švýcarsku
- odsuzovat za trestnou činnost i bankéře, právníky a finanční a majetkové poradce
Z trendů lze vypozorovat, že whistleblowerů i uniklých dat bude v budoucnu přibývat. Zatímco u nás povědomí o morálce, zejména činností proruského prezidenta mizí, v sousedním Německu je tomu právě naopak. Daňové úniky, které ještě před 10 lety platily za tzv. „kavalírský delikt“, jsou dnes považovány za velký (proti)společenský prohřešek.
