Úspěšní lidé obvykle připisují svůj úspěch vlastnímu úsilí. A ti, kterým se nedaří, většinou obviňují okolnosti. Roger Schmidt je však výjimkou: přiznává, že za svůj nečekaný úspěch vděčí štěstí a náhodě. A právě to z něj dělá tak dobrého trenéra.
Nikdy nevíte, jestli se nepovedené grilování nedostane až do vědecké publikace, ale občas se to stane.
Mario Molina a Mauricio Bucca – dva chilští studenti sociologie na Cornellově univerzitě – s karetní hrou Prezident seznámilo několika americkými přátel během grilování v létě 2015. Cílem hry je co nejrychleji se zbavit všech karet. Způsob, jak toho dosáhnout, se řídí několika jednoduchými pravidly.
První pravidlo hry zní: pokud máte kartu, která je vyšší než karta na stole – například držíte károvou devítku a na stole je srdcová trojka – můžete se karty zbavit. Musíte být ve střehu a pomáhá vám i jistá vychytralost, ale vyhrávat nebo prohrávat budete hlavně na základě získaných karet – čím budou karty vyšší, tím je to pro vás lepší. Tento nedostatek vlivu hráčů je umocněn druhým důležitým pravidlem hry: vítěz jednoho kola dostane na začátku dalšího kola nejlepší kartu poraženého.
Klimatický zabiják číslo jedna: bohatství a finance
Stručně řečeno: Prezident je především hrou náhody, nikoli dovednosti. Ale po několika hodinách hraní karetní hry si Molina a Bucca všimli něčeho zvláštního. Pokud lidé ve hře vyhráli, mluvili tak, jako by tohoto výsledku dosáhli sami – jako by hráli lépe než poražení. A to i přesto, že muselo všem být jasné, že hru rozhodlo především štěstí.
Molina a Bucca to po nějaké době již nevydrželi. Večírek, nevečírek, šli přímo k věci. Bucca vypráví, že řekl: „Copak nevidíte, že se tahle hra nedá hrát dobře? Podívejte se na pravidla: hra je nastavena tak, aby byla neférová.“ Molina dodává: „Řekli jsme si, že tato hra se hodně podobá životu. O úspěchu částečně rozhoduje náhoda, a jakmile jste úspěšní, dostanete příležitost být ještě úspěšnější“.
Asi vás tedy nepřekvapí, že se Prezidentovi také někdy říká „Kapitalismus“.
Molinovi a Buccovi spoluhráči však jejich sociologickou analýzu odmítli; byla to jen hra a rozhodně ne nespravedlivá a námitky přece mají jen poražení hráči. Grilování se stalo poněkud nepříjemným, ale konfrontace se zároveň ukázala být i požehnáním. Následující pondělí ráno dostali Molina a Bucca nápad na experiment.
Myslí si většina lidí totéž co jejich spoluhráči z grilování?
Co s vámi udělá vítězství?
Aby na to přišli, vytvořili jednodušší verzi hry, kterou nazvali The Swap Game (Výměna). Účastnili se jí pouze dva hráči, měla méně pravidel a jednu zásadní změnu: vítězové kola dostávali v dalším kole dvě nejlepší karty od poraženého – o jednu více než ve hře Prezident. Cílem bylo objasnit nespravedlnost hry a prvek náhody.
Výzkumníci na webu Amazon Mechanical Turk, kde vědci získávají testovací subjekty, vycvičili několik dobrovolníků. Poté je nechali hrát několik dní hru The Swap Game. Po každé hře se účastníků ptali, zda si myslí, že hra byla spravedlivá, co si myslí o svém vlastním výkonu a jak se cítí.
Čím více budou úspěšní lidé připisovat svůj úspěch vlastnímu úsilí, tím méně budou dělat pro kolektiv.
Výsledek byl stejný jako při hře s přáteli během grilování. I když hru jednoznačně určila náhoda a i když to soutěžící uznali (jak by ne), výrazná většina vítězů měla pocit, že hráli lépe než poražení – a měli tedy dojem, že si výhru zasloužili.
Molina a Bucca ve vědeckém magazínu Science Advances dospěli k závěru, že to, zda lidé považují něco za spravedlivé, závisí nejen na pravidlech, ale také na tom, zda vyhrají nebo prohrají. Jinými slovy: většina lidí jsou rozumné lidské bytosti, kromě případů, kdy vyhrávají.
Dokonce i ryzí štěstí je považováno za osobní úspěch
Zjištění Moliny a Buccy zapadají do fascinujícího subžánru ekonomického, sociologického a psychologického výzkumu kognitivní disonance, který lze shrnout poměrně jednoduše: „Pokud uspěji, je to díky mému talentu; pokud neuspěji, je to způsobeno okolnostmi.“ Obecněji řečeno, lidé nejsou téměř vůbec schopni oddělit roli člověka od role, kterou hrají okolní okolnosti.
V jednom experimentu byly účastníkům hry na hraní rolí náhodně přiděleny pracovní pozice, například manažer nebo úředník. Poté si všichni účastníci navzájem hodnotili vlastnosti, jako je inteligence, vůdčí schopnosti, asertivita a oddanost. Výsledek? Úředníci hodnotili své manažery lépe ve všech vlastnostech kromě tvrdé práce. Manažeři si mysleli, že oni i jejich kolegové manažeři jsou lepší ve všem.
Mezigenerační rozdíly v motivaci? „Neexistují“
Bylo to zvláštní: i když „úspěch“ manažerů vznikl zcela svévolně, tedy jmenováním do pozice čistě na základě náhody, lidé i tak „vnímali“ vyšší kvality manažerů a nižší kvality úředníků. Mátlo je postavení pracovních pozic.
V dalším experimentu se studenti zúčastnili vědomostního kvízu. Byli náhodně přiřazeni do rolí vedoucího kvízu a účastníka. Vedoucí mohli klást nejrůznější záludné otázky. Například: „Jaké je hlavní město Burkiny Faso?“. Nebo: „Jak se jmenuje látka, kterou vylučují velryby a která se používá k výrobě parfémů?“. Poté se vědci zeptali všech účastníků i diváků, koho považují za nejchytřejšího.
Převažující odpověď? Vedoucí kvízu. Což bylo absurdní, protože je zcela zjevně snazší působit chytře, když si můžete vymyslet vlastní otázky – a samozřejmě nebudete působit tak chytře, když nebudete znát odpovědi. Mít možnost položit otázku je obrovská výhoda. Ale jak ukázala řada studií, lidé téměř vůbec nedokážou oddělit štěstí od dovedností. A pokud jsou oni sami těmi, kdo mají štěstí, pak je to zcela nemožné – myslí si, že je to jejich dovednost se vším všudy.
Ve většině těchto studií se vždy našly zdánlivé důkazy, bez ohledu na to jak chabé, že je někdo skutečně schopný. Vedoucí kvízu kladli obtížné otázky, manažeři skutečně něco dokázali. Bez ohledu na to, jak chabé byly důkazy, lidé, kteří je posuzovali, vždy našli něco, čím by vysvětlili své rozhodnutí. Ale Swap Game, experiment Maria Moliny a Mauricia Buccy, šel ještě o krok dál.
„Novinkou našeho výzkumu bylo“, vypráví Molina, “že vítězové museli vyhodnotit výsledky hry při různých úrovních příležitostí a bez důkazů, které by umožnily tvrdit: ‚Vyhrál jsem, protože jsem to hrál chytře.‘ I když byla situace jasně určena jejich příležitostmi, když byla hra zcela jednoznačně zmanipulována, vítězové ji stále považovali za spravedlivější než poražení, a dokonce si mysleli, že vyhráli díky tomu, že byli lepšími hráči.“
S rostoucí rolí náhody se snižuje povědomí o jejím vlivu
Nesnažte se přesvědčit vítěze, že jeho úspěch byl otázkou štěstí – ať už v experimentu nebo v reálném životě. „Štěstí není něco, o čem byste se mohli zmínit v přítomnosti úspěšných self-made mužů“, napsal americký novinář E. B. White v knize One Man’s Meat už ve 30. letech minulého století.
To, co platilo tehdy, je nyní ještě silnější. Přibývá mužů a žen, kteří se sami vypracovali, a ti jsou stále hrdější a přesvědčenější o své výjimečnosti, konstatuje ekonom Robert Frank, který se domnívá, že je to proto, že se stále více částí ekonomiky stává trhem, kde vítěz bere vše.
Dennis Eversberg: „Musíme omezit luxus“
Ve své knize Success and Luck (Úspěch a štěstí) Frank uvádí názorný příklad: trh se softwarem, který vám pomůže s daňovým přiznáním. Tomuto trhu kdysi dominovali účetní, v době počítačů se z něj stal trh založený na softwaru. Poměrně rychle se také ukázalo, který program je nejlepší – a tento nejlepší program (Turbo Tax) si rychle vydobyl lví podíl na trhu, protože software se snadno reprodukuje a distribuuje. (Srovnejte to s nejlepšími kuchaři: ti nemají takové úspory z rozsahu.)
To znamená, že „vítězové“ moderní ekonomiky – od softwaru po hudebníky, od herců až po Amazon – nyní mohou získat více peněz než dříve. Důsledkem této vysoké odměny je, že se o tuto „výhru“ snaží více talentovaných lidí. A důsledkem tohoto zvýšeného konkurenčního boje mezi vysoce kompetentními lidmi – a to je někdy těžké pochopit – je, že rozhodující roli hraje štěstí a náhoda.
Jde o to, že úspěch je součtem talentu, tvrdé práce a štěstí. Když o úspěch musí soutěžit mnoho talentovaných a pracovitých lidí, je rozdíl v kvalitě mezi nejlepšími z nejlepších jen minimální. Důsledek? Vysoce kvalifikovaný účastník, který má jen trochu smůlu, prohraje s o něco méně kvalifikovaným účastníkem, který má o něco více štěstí.
Podle Frankových statistických výpočtů (viz box níže) totiž nejlepší kandidát zvítězí jen v mizivém počtu případů. V hyperkonkurenční ekonomice rozhoduje o vítězi častěji náhoda, a to daleko více než v minulosti. A nyní poslední kontraintuitivní dějový zvrat: zároveň se snižuje povědomí o roli náhody či štěstí. Jinými slovy: roste víra ve vlastní schopnosti, v to, že si člověk za úspěch vděčí sám.
Jakou roli v úspěchu hraje talent, tvrdá dřina a štěstí?
V příloze své knihy „Úspěch a štěstí“ Robert Frank vypočítává několik scénářů. Předpokládejme, že výkon (talent plus tvrdá práce) je zodpovědný za 95 % výsledku a že náhoda/štěstí přispívá 5 %. A řekněme, že výkon a štěstí můžete vyjádřit v hodnotách mezi 0 a 100. Uchazeč s 99,9 body za výkon a 50 body za štěstí pak dosáhne skóre (99,9*0,95 plus 50*0,05) 97,4 bodu. Pokud se do soutěže přihlásí tisíc lidí, obvykle se najde asi 10 s alespoň 99 body za výkon – vysoce kvalifikovaní, ale jen o něco málo nižší než nejlepší kandidát se skóre 99,9. Jeden z nich však jistě bude mít více bodů štěstí, a proto skončí nad skóre 97,4. Frank počítá scénáře, které mají více nebo méně účastníků, přičemž štěstí hraje menší nebo větší roli. V soutěži/reálném světě, kde by štěstí hypoteticky rozhodovalo o pouhých 10 % výsledného skóre, při pohledu na scénáře zahrnující 1 000/10 000/100 000 účastníků, nevyhraje nejlepší kandidát v 69 %/83,1 %/92,3 % případů.
Vysvětlením je, že tvrdá práce byla pro úspěch skutečně nezbytná. Pokud jedete na kole proti větru, rozdíl pocítíte okamžitě. Musíte více šlapat do pedálů, potíte se, jste dříve unavení. Pokud vám fouká vítr do zad, je to zcela jiný pocit: po chvíli už jeho pomoc ani nevnímáte. Všichni známe obrázky lidí, jedoucích proti silnému větru, píše Frank, ale je mnohem těžší najít obrázek s větrem v zádech – jako by byl neviditelný. (Jen si to zkuste vygooglit, je to pravda.)
Stručně řečeno: zapomínáme na faktor štěstí a vítr v zádech; protivítr a tvrdou práci si ale pamatujeme dobře.
Neodbytný pekař
Z této perspektivy ne nyní podívejme na kariéru trenéra nizozemského fotbalového klubu PSV Eindhoven. Jde o Rogera Schmidta, německého fotbalového trenéra a bývalého hráče.
Podobný příběh o úspěchu a štěstí vyprávěl spisovatel Michael Lewis absolventům Princetonu v roce 2012. Tento projev se objevuje i ve Frankově knize. Podívejte se na projev Lewisův projev nazvaný Nejezte koláčky štestí (Don’t Eat Fortune’s Cookie).
To, že se Schmidt vůbec stal fotbalovým trenérem, lze přičíst náhodnému setkání s pekařem. I když se tomu tak ani nedá říkat, protože Schmidt o tom v té době neměl ani tušení. Jednoho jarního dne roku 2003, kdy bylo Schmidtovi 36 let a hrál za SC Paderborn, sledoval se dvěma přáteli zápas sousedního klubu Delbrücker SC.
Max Horkheimer: proti „naprosté špatnosti“
Jejich komentáře k zápasu zaslechl Heinz Austerschmidt, kterému je nyní 85 let a který byl zakladatelem velké pekárny nesoucí jeho jméno a také hlavním sponzorem a předsedou představenstva Delbrücker SC. „Způsob, jakým (Schmidt) mluvil o hře, jasně a bez klišé, to na mě udělalo dojem“, vypráví Austerschmidt po telefonu. Co přesně ten den Schmidt řekl, si už Austerschmidt nevybavuje. „Ale velmi jasně vysvětloval, co se děje na hřišti. A já si pomyslel: „Tohoto člověka musím získat. To je náš trenér!“
Telefonický rozhovor s Austerschmidtem připomíná spíše rozhovor s nadšeným pětadvacetiletým mladíkem než s nepříliš zdatným pětaosmdesátníkem, pomineme-li, že mluví poněkud zastaralou němčinou. Někdy vypráví opravdu hodně nahlas. Ne proto, že by špatně slyšel, ale proto, že je z „toho Rogera“ velmi rozrušený.
Několik náhodných Schmidtových poznámek u postranní čáry vyústily v Austerschmidtovu „rok a půl“ trvající snahu přesvědčit ho, aby se stal trenérem Delbrücku. Rok a půl? „No, rok a půl…“ říká Austerschmidt. „Možná to byl rok nebo devět měsíců. Jsem už starý dědek, víte, věci si nepamatuju tak jasně. Ale připadalo mi, že to trvalo celou věčnost.“
Austerschmidt mohl přestat volat. To by možná dávalo větší smysl. Ale on trval na svém. Až se mu na jaře 2004 konečně podařilo dovolat se Schmidtově manželce Heike. Austerschmidt na to vzpomíná takto: (Heike:) „Rogere, to je zase ten muž, co pořád volá, pan …. „ (Roger Schmidt zvedl sluchátko) „ … Austerschmidt.“ (Schmidt:) „Pane Austerschmidte, to jste zase vy?“
Ano, byl to zase on. Až jednou Schmidt na jeho pozvání přistoupil – Austerschmidt také přesně neví proč. Schmidt přijal nabídku na jednu sezónu, stal se trenérem Delbrücku, kromě toho ale nadále pracoval jako inženýr u dodavatele automobilů Benteler. Nakonec se z toho vyklubaly tři sezony, o kterých Austerschmidt může klidně vyprávět celé hodiny – a také bude.
„Ten kluk, kterého jsme získali“, říká Austerschmidt v souvislosti se Schmidtovým příchodem do PSV, “byl skvělý. Vítězný trenér. To, čeho Roger Schmidt dosáhl, není nic jiného než top výkon. Vzal průměrný tým, který trpěl spoustou zranění, a vytvořil špičkové mužstvo, který postoupil přímo do Oberligy (pátá nejvyšší německá fotbalová liga).“
„A to se stalo díky hlavičce našeho středního obránce v poslední minutě posledního zápasu sezony. Obrovský dva celý nula jedna metrů vysoký hráč. Mám tady jeho číslo, jen chvilku počkejte.“
Obr s dobrou muškou
Obr se jmenuje Dominik Hansjürgen, neměří 2,01 metru, ale 2,05 metru, dnes pracuje jako fyzioterapeut a příběh jednoho gólu vyprávěl podle svého skromného odhadu už asi 500krát.
Jak v sobotu odpoledne v 16:44 běžel vpřed a vyčerpaně táhl nohy. Jak už půl hodiny hráli s deseti muži – za nerozhodného stavu 2:2. Jak jejich soupeř už ukončil zápas o titul remízou. Jak by se Delbrück stal mistrem, kdyby zápas vyhrál. Jak – jak bylo předem domluveno – sprintoval k prvnímu tyči. Jak mu míč dokonale skončil na čele. Jak míč vletěl do branky. A jak Delbrück postoupil do vyšší ligy.
Radikalismus protestním hnutím neškodí
Jak sprintoval k rohovému praporku a jak se na něj všichni sesypali. A jak málo si od té chvíle až do úterního rána pamatoval. Před dvěma měsíci mi ten příběh vyprávěl znovu a o pár dní později ještě jednou, tentokrát ve videu pro vysílání německého televizního programu Sportschau.
Tento jediný Hansjürgenův gól udělal ze Schmidta regionální celebritu, trenéra s nepopiratelným leskem, trenéra v centru pozornosti. Po třech letech u amatérů v Delbrücku strávil tři roky u poloprofesionálů v Preußenu Münster, následovala vynikající sezona s outsiderem Paderbornem ve druhé bundeslize a dvě velmi úspěšné sezony u RB Salzburg. V roce 2014 Schmidt přestoupil do skutečně špičkového klubu: Bayer Leverkusen.
Stručně řečeno: docela slušná kariéra pro někoho, kdo byl jen průměrným amatérským hráčem, inženýrem, který nikdy netoužil stát se trenérem, dokud ho tvrdohlavý pekař neslyšel říct pár chytrých vět u postranní čáry fotbalového hřiště a nevolal a nevolal, a fyzioterapeutem-obráncem, který tuto kariéru v poslední minutě posledního zápasu své první sezony proměnil v pohádku.
Jinými slovy: štěstí.
Nechtěný hráč, který bleskurychle skóroval
A i v Leverkusenu šlo všechno jako po másle – pomohlo tomu i ideálně načasované štěstí.
Vysvětlení kontextu zabere celé dva odstavce o fotbalové taktice. Ve všech svých klubech Schmidt používal extrémní herní styl. Po ztrátě míče nutí svůj tým okamžitě, kolektivně a bez zastavení lovit míč. Když tým míč znovu získá, jde o to, aby do 10 sekund vystřelil na branku. Hraje se výhradně dopředu, zřídkakdy dozadu nebo do stran. Je to fotbal bez zastavení, jaký se v době, kdy ho Schmidt zavedl, nehrál prakticky nikde jinde.
Nerovnost ve vzdělání je naprogramovaná
Takový netradiční styl se hodil pro klub, jako byl Paderborn, který měl hluboko do kapsy: jako klub s nejnižším rozpočtem v lize jste museli použít taktiku outsidera, pokud jste chtěli mít šanci proti bohatším klubům. V Salcburku byl tento styl podporován, protože Salcburk jako klub chtěl být nekonvenční: jeho šéf Ralf Rangnick je považován za nejšťastnějšího experimentátora ve fotbale na světě.
Leverkusen byl ale jiný případ. Tam byl Schmidtův styl hry považován za riskantnější.
Leverkusen byl a je velkoklub, který má – jako většina velkoklubů – poněkud ambivalentní vztah k inovacím. Na jedné straně měli ambice: se Schmidtem a jeho extrémním herním stylem měl klub šanci konkurovat bohatším klubům, jako jsou Borussia Dortmund a Bayern Mnichov. Na druhé straně tu byly konzervativnější síly. Co když se něco nepovede? Nestali bychom se s touto bizarní taktikou terčem posměchu celé ligy?
Schmidt však žádné ústupky neudělal. Nechal Leverkusen hrát stejně extrémně jako Salzburg. Jeho první zápas ve funkci byl hned velkou zkouškou: venkovní zápas proti Borussii Dortmund před 80 000 diváky. Jako křídlo hrál v základní sestavě Karim Bellarabi, hráč, kterého chtěl klub v létě prodat, ale nepodařilo se mu to. Nikdo ho nechtěl.
Rozhodčí zapískal a pak k tomu došlo. Leverkusen nepřihrál míč dozadu, jak to dělá 99,9 % všech týmů, ale dopředu, jako by šlo o poslední minutu a bylo třeba vstřelit gól. Jednoduchá přihrávka; přihrávka přes nohy dortmundského záložníka; vypíchnutá přihrávka na Bellarabiho; vnější strana kopačky přes nohy obránce; a pak, těsně předtím, než před ní stačil poslední obránce položit nohu, teč pod brankářem (nejdůležitější okamžiky zápasu Dortmund – Leverkusen, srpen 2014).
Et voilà: nejrychlejší gól v historii Bundesligy. Pokud měli hráči ještě nějaké pochybnosti o zvláštním novém druhu fotbalu, který je jejich nový trenér nutil hrát, v tu chvíli byly pravděpodobně pryč.
„Bez tohoto gólu bych byl dodnes inženýrem“
Po odchodu z Leverkusenu odešel Schmidt do Pekingu Guoan. Z hlediska sportovních úspěchů to bylo považováno za krok dolů: do Číny nikdo nechodí kvůli slávě. Z finančního hlediska to ale byl zcela jiný příběh. Ve své nedávno vydané knize Roger Schmidt, das Buch eines Trainers (Roger Schmidt, kniha jednoho trenéra) to říká bez obalu: „Rozhodující roli hrálo ekonomické hledisko.“
A možná to dává smysl. Koneckonců fotbal je jedním z odvětví, které popsal ekonom Robert Frank: ekonomika, v níž velké množství talentovaných lidí soutěží o malý počet pozic a v níž se „vítězové“ dostanou přes tvrdou konkurenci a vydělají obrovské peníze. (Klíč vězí ve škálovatelnosti hry v důsledku nárůstu placeného televizního vysílání).
Psychologie bohatství a vliv peněz na duševní zdraví
V podstatě existuje mnoho důvodů, proč by Schmidt mohl připisovat svůj úspěch tvrdé práci, talentu a překonávání překážek. Když se však podíváte na skromný počet rozhovorů, které Schmidt v posledních letech poskytl, a přečtete si jeho knihu, zjistíte něco jiného.
Nedávno v rámci propagace své knihy hovořil s německým fotbalovým časopisem 11 Freunde (11 přátel) o Heinzi Austerschmidtovi a o 2,05 metru vysokém obránci Dominiku Hansjürgenovi a jeho legendárním gólu v poslední minutě. „Bez toho gólu bych byl dodnes inženýrem“, řekl Schmidt. „Možná bych u (trenérské práce) vydržel ještě rok, ale pak bych skončil.“
Schmidt v knize píše: „Sezonu můžete zakončit na mnohem horším místě, než si zasloužíte, i když jste byli v mnoha zápasech lepším klubem.“ A dále: „Ke konečnému výsledku potřebujete určitou pokoru a můžete se jen snažit zvýšit šanci na úspěch.“ Své kariérní zvraty vnímá jako „Schicksal“ (osud nebo předurčení): „Pokud byli lidé ochotni kvůli mně podstoupit tolik problémů, pak mi bylo zřejmě souzeno stát se trenérem.“ A: „Neobyčejné na fotbale je, že i když uděláte téměř všechno správně, stejně můžete prohrát.“
Schmidtova úcta ke štěstí jde ještě o krok dál: je základem jeho superrychlého stylu hry. Jak Schmidt vysvětlil v roce 2015 v deníku Kölnische Rundschau: „Nevěřím, že trpělivé budování útoku je cestou k úspěchu. Ve fotbale je mnohem více náhod, než si všichni myslí nebo připouštějí. Pokud chcete vliv náhody omezit, musíte dbát na to, abyste hráli před brankou soupeře co nejčastěji. Právě tam totiž těžíte z náhody více než před vlastní brankou.“
Pokora je nakažlivá
Někteří by řekli, že to Schmidt dělá špatně. Jeden úspěšný sportovní manažer, který si přál zůstat v anonymitě, se mi kdysi svěřil, že úspěchy svého týmu si musíte nárokovat, nebo je alespoň nezatracovat, i když byly výsledkem čiré náhody. Koneckonců, když se nedaří, kritici vše svedou na vás, i kdyby to bylo v rozporu s realitou. Tento pocit studu za vlastní oportunismus je cenou, kterou platíte za status.
Stává se to – a často. Stačí si vzpomenout na politiky, kteří se až příliš často ohánějí úspěchy – nízkou nezaměstnaností, rostoucími cenami na burze, hospodářským růstem – na které neměli téměř žádný vliv. (Například Donald Trump nebo Jacinda Ardernová.)
Podle sociologů Moliny a Buccy to není náhoda. Bucca říká: „Elity jsou mnohem více nakloněny víře v meritokracii. Již ve školách jsou sebevědomější než lidé z nižších sociálních vrstev, ale je jim to také vštěpováno. Aby si nárokovali svůj úspěch, aby byli asertivní.“
To je nebezpečné. Čím více budou úspěšní lidé připisovat svůj úspěch vlastnímu úsilí, tím méně budou dělat pro kolektiv, píše Frank v knize Úspěch a štěstí. A čím více je kolektiv opomíjen, tím méně lidí štěstí zakusí. Dobrá veřejná správa, píše Frank, „jsou jedinou formou štěstí, kterou máme jako společnost do jisté míry pod kontrolou“.
Řešení je, říká Frank, nevykreslovat úspěšné lidi jen jako šťastlivce. Elizabeth Warrenová a Barack Obama to udělali ve svých předvolebních reklamách v roce 2012. „Postavili jste továrnu – dobrá práce“, řekla Warrenová. „Ale své zboží jste převáželi po silnicích, které jsme zaplatili my všichni.“ Samozřejmě že self-made milionáři reagovali vztekle (a to natolik, že si dokonce pod heslem „You didn’t build that“ vysloužili vlastní záznam na Wikipedii).
Bohatství si nelze „poctivě vydělat“
Podle Franka je lepší zeptat se úspěšných lidí na okamžiky, kdy měli štěstí. „Jejich oči se rozzáří. Než se nadějete, budete diskutovat o tom, jak můžeme (…) dát příležitost k úspěchu i ostatním.“ Tak to vidí i Molina a Bucca. Pracují na navazující studii: experimentu, v němž vítězové hry, jako je Swap Game, vysvětlují své vlastní štěstí ostatním vítězům Swap Game.
Je tento vhled nakažlivý? Už nyní se tomu říká „efekt Warrena Buffetta“ podle miliardáře, který uznává, že systém zvýhodňuje úspěšné lidi – a už léta varuje před třídním bojem, protože bohatí lidé platí stále nižší daně. Ředitel hedgeového fondu Ray Dalio dokonce předpovídá násilný konflikt (Dalio o reformě kapitalismu). Abychom se mu vyhnuli, pomůže nám, když si uvědomíme, že jsme zkrátka měli jen štěstí. A toto povědomí stále roste. I díky tomu, čemu Molina a Bucca říkají „sociální vliv“ – když lidé jako Bill Gates nebo náhodný fotbalový trenér připisují štěstí roli na svém úspěchu.
Roger Schmidt, fotbalový trenér Štěsteny, tak nejenže přiměje PSV hrát vzrušující fotbal, ale také zachrání kapitalismus. Ale nejspíš jsem se už do myšlenek skromného fotbalového manažera začetl příliš mnoho.
