V nejnovější sociální zprávě rakouského ministerstva sociálních věcí vyzývají autoři Fessler a Schürz k zastropování bohatství. Podle zprávy jde velký majetek ruku v ruce s „nadbytkem moci“, který dlouhodobě ničí demokracii. Na druhé straně je v Rakousku 210 000 lidí, kteří si nedosáhnou ani na minimální životní standard.
V Rakousku je chudobou ohroženo 1,3 milionu lidí, tedy každý sedmý obyvatel. Pod hranicí chudoby žije 15 % obyvatel a 210 000 lidí si nemůže dovolit ani minimální evropský životní standard. Vyplývá to ze sociální zprávy, kterou v úterý zveřejnilo ministerstvo sociálních věcí ve Vídni.
Oxfam: bohatí bohatnou, zatímco chudí chudnou
Podle zprávy jsou přibližně 2 % obyvatel „výrazně materiálně a sociálně znevýhodněna“. Tito lidé mají jen malé nebo žádné úspory. Často nejsou schopni zvládnout neočekávané velké výdaje. Ani vytápění domácnosti není pro lidi bez úspor a s nízkým příjmem samozřejmostí. To má také negativní dopad na jejich zdraví. Kromě toho jsou lidé žijící v chudobě vyloučeni z mnoha společenských aktivit. Děti se daleko méně účastní školních výletů a nemohou si domů zvát kamarády, vysvětluje jedna z autorek studie Nadja Lameiová ze spolkového statistického úřadu Statistik Austria.
Pro jednu miliardu eur byste museli pracovat bez přestávky 9 082 let
Na druhé straně existuje několik málo obzvlášť bohatých osob, kteří koncentrují většinu bohatství. Pirmin Fessler a Martin Schürz, kteří pracují jako ekonomové v Rakouské národní bance, to kritizují ve své kapitole o soukromém vlastnictví. Podle nich velké bohatství ohrožuje demokracii, protože jde ruku v ruce s „nadbytkem moci“. V demokracii však platí zásada politické rovnosti. Autoři proto hovoří o „nadměrném bohatství“.
Autoři ilustrují rozměry nadměrného bohatství superbohatých na následujícím příkladu:
„Za předpokladu, že člověk má opravdu dobrou hodinovou mzdu 60 eur, pracuje od narození ve dne v noci, nemusí platit daně a nic neutrácí za spotřebu, jeho příjem by po roce činil 525 600 eur. Po sto letech nepřetržité práce bez spánku a přestávek by měl 52 milionů eur. Miliardy eur by dosáhl až po přibližně 1 900 letech.“
Zaměstnanec s průměrnou hodinovou mzdou v České republice ve výši 313,20 Kč (údaj za 1. čtvrtletí 2024) by na jednu miliardu korun musel pracovat bez ustání 364,5 roku. Na jednu miliardu eur by nepřetržitě pracoval celých 9 082 let. Pozn. PQ.
Klimatický zabiják číslo jedna: bohatství a finance
Nejbohatší lidé v naší společnosti vlastní několik miliard eur. Tento příklad ukazuje, že bohatství a výkonnost spolu nijak nesouvisí. I když celý život pracujete a dobře vyděláváte, nikdy nebudete tak bohatí jako miliardáři – pokud ovšem takový majetek nezdědíte.
Bohatí mohou ovlivňovat média a politiku ve svůj prospěch
Superbohatí lidé mohou mít rozhodující vliv na politiku a média prostřednictvím darů politickým stranám nebo reklam. V důsledku toho mají někdy větší vliv než politici, např. členové parlamentu. Na rozdíl od nich však superbohatí nejsou voleni obyvatelstvem. V sociální zprávě se dále uvádí:
„Nadměrná koncentrace bohatství může vést k tomu, že velmi bohatí jedinci nejen narušují a ovládají demokratický diskurz svým vlivem na média, politiku a vědu, ale také účinně brání vzniku určitých debat.“
Bohatí jedinci tak mohou ovlivňovat veřejné mínění ve svůj prospěch – a také tak činí. Není proto divu, že 69 % všech novinářských komentářů v rakouských denících je proti dani z majetku. A to i přesto, že jasná většina obyvatelstva s daní z majetku souhlasí. Tento rozdíl mezi veřejným a publikovaným míněním svědčí o demokracii ohrožujícím vlivu velkého majetku.
„Pokud je bohatství dostatečně vysoké, slouží k uplatňování společenské moci, k dosažení společenského postavení a k dynasticky orientovanému dědění“, píší autoři Fessler a Schürz.
Poukazují také na to, že bohatí jednotlivci mohou často přesouvat své peníze z jednoho místa na druhé, a tím získávat výhody: „Mohou například využívat firemní prostředky k soukromým účelům, jako jsou služební auta pro osobní cesty, pracovní obědy, které jsou zároveň soukromými schůzkami, nebo využívání firemních prostor pro soukromé akce. To jim umožňuje hradit životní náklady prostřednictvím firmy a snížit tak své osobní výdaje.“ Nedávným příkladem uvedeným ve studii jsou lety soukromým letadlem a výdaje na lov Reného Benka. Dohromady činily více než 2,6 milionu eur. Benko si tyto náklady nechal zaplatit od své podnikatelské skupiny Signa – ta zase získala miliony eur z peněz daňových poplatníků prostřednictvím dotací za pandemie koronaviru.
Autoři studie vyzývají k zavedení horní hranice bohatství
Fessler a Schürz proto požadují omezení bohatství. Jde o „omezení koncentrace bohatství a s tím spojených sociálních a ekologických problémů“. Protože kromě ohrožení demokracie má nadměrné bohatství také mimořádně negativní dopad na životní prostředí. Superbohatí lidé vypouštějí svým luxusním životním stylem mnohem více skleníkových plynů než lidé s nízkými a středními příjmy.
Robeynsová: „Nikdo si nezaslouží být superbohatý“
Autorům studie nejde o konkrétní číslo hranice jmění: „Jakákoli číselná hodnota – ať už 50 milionů nebo 1 miliarda eur – jistě povede ke kontroverzním diskusím.“ Jde spíše o to „pochopit, že extrémní koncentrace bohatství podporuje sociální nerovnováhu a mocenskou asymetrii, které podkopávají základní principy demokracie a tržního hospodářství„.
