Kolaps atlantické cirkulace: „Riziko je nepřijatelně vysoké“

Stefan Rahmstorf o atlantském proudění

Body zvratu: "Riziko je nepřijatelně vysoké"
"Studie znovu jasně ukazuje, že rizika změny klimatu jsou velmi vysoká a kolaps atlantické cirkulace je jen jedním z mnoha rizik. Existují tedy velmi dobré důvody, proč se držet hranice 1,5 stupně. K tomu však bohužel zatím nedošlo", říká v rozhovoru s berlínským deníkem TAZ uznávaný klimatolog Stefan Rahmstorf.

Klimatická krize podporuje tání ledu. Čerstvá voda z ledovců pak proudí do slaného moře a narušuje oceánské proudění, vysvětluje oceánograf Stefan Rahmstorf.

TAZ: Pane Rahmstorfe, podle studie nizozemského výzkumného týmu může být atlantická meridionální cirkulace (Atlantic meridional overturning circulation, AMOC) v důsledku klimatické krize na bodu zvratu. Podle této studie by teploty v Evropě mohly na některých místech klesnout až o 30 stupňů. Mnoho lidí zná tento scénář z filmu o soudném dni „Den poté„. Bude u nás v budoucnu místo tepla chladněji?

Stefan Rahmstorf: Ne, to nemůžete říct. Kolaps atlantického oceánského proudění představuje riziko. Riziko, které Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) nedávno odhadl na méně než 10 %. Ve světle čtyř nových studií bych řekl, že riziko je podstatně vyšší. Na druhé straně však existují určité důsledky globálního oteplování. Například to, že bude pokračovat, dokud budeme vypouštět skleníkové plyny, že bude přibývat extrémních projevů počasí a že se bude zvyšovat hladina moří. To vše je jisté. Pokud však jde o bod zvratu severoatlantické cirkulace, hovoříme o riziku, nikoli o jistém následku změny klimatu. Hlavní však je: vzhledem ke katastrofickým důsledkům, které by taková událost měla, považuji toto riziko za nepřijatelně vysoké.

Co nás o změně klimatu učí doba ledová?

TAZ: Ochlazení o 30 stupňů zní skutečně velmi hrozivě.

Rahmstorf: Tento údaj je třeba poněkud relativizovat. V modelové simulaci bylo ustávání AMOC způsobeno pouze přílivem sladké vody do severního Atlantiku, aniž by současně došlo ke zvýšení obsahu CO2. Ve skutečnosti by však došlo k překrývání globálního oteplování a rozpadu atlantského proudění, pokud by k tomu skutečně došlo. Přesto by nastalo masivnímu ochlazení.

TAZ: Klimatologové počítají s modely zemského systému. Vkládají do programů co nejvíce informací a sledují jeho reakce. Do jaké míry se to dá v Atlantiku reálně změřit?

Rahmstorf: K tomu je třeba se podívat na proudění sladké vody v atlantickém oceánském proudění. Přenáší cirkulace sladkou vodu z dešťů a tajícího ledu pryč z Atlantiku, nebo ji naopak importuje? To je důležitý stabilizační faktor. Pokud slábne a pak odvádí méně sladké vody než obvykle, což můžeme v současnosti pozorovat, pak se sladká voda hromadí a ředí mořskou vodu, což snižuje její hustotu a vede k dalšímu slábnutí. To je právě onen samoposilující zpětnovazební efekt, který vyvolá bod zvratu a který již nelze zastavit.

Kolik vedra vydrží lidský organismus?

TAZ: Podle měření zeslábl proud od roku 1950 již o 15 %. Bude klimatická věda schopna určit procento, kdy skutečně nastane bod zvratu?

Rahmstorf: O to se snažím už od 90. let. Problémem však je, že závisí na velmi jemných rozdílech v slanosti a množství srážek v celém Atlantiku, takže zatím nebylo možné uvést konkrétní číslo. Je to tedy stále velmi nejisté. To však neznamená, že můžeme tento problém jednoduše ignorovat. Vzhledem ke katastrofickým důsledkům, které by kolaps AMOC přinesl, by bylo lepší, kdybychom jej byli schopni s 99,9 % pravděpodobností vyloučit.

TAZ: Jaké poučení by si z těchto nových zjištění mělo vzít světové společenství?

Rahmstorf: V podstatě se tím posiluje naléhavost důsledného dodržování Pařížské dohody o klimatu. To je něco, co globální společenství slíbilo udělat tak jako tak. Studie znovu jasně ukazuje, že rizika změny klimatu jsou velmi vysoká a kolaps atlantické cirkulace je jen jedním z mnoha rizik. Existují tedy velmi dobré důvody, proč se držet hranice 1,5 stupně. K tomu však bohužel zatím nedošlo. V Německu, jako jednom z nejvýznamnějších hráčů na světě, se nám nedaří zavést ani rychlostní limit, který by byl velmi účinným opatřením a navíc zcela zdarma.

TAZ: Chováte stále ještě naději, že bude člověk v boji proti změně klimatu úspěšný?

Rahmstorf: Určitě existuje nadějný vývoj a dobré přístupy spolkové vlády. Podíváme-li se například na rozšíření obnovitelných zdrojů energie nebo na tolik kritizovaný zákon o vytápění. Instalovat tepelná čerpadla, jak jsem to udělal i já, má prostě smysl. Je toho hodně, co se již děje – v ekonomice, ve finančním sektoru nebo v politice. Tato nová studie je jen dalším důvodem, proč tomuto vývoji musíme dát nejvyšší prioritu.

Svět si už miliardáře nemůže dovolit

TAZ: Závěrem: existují tedy důvody k velkým obavám, ale na scénář jako ve filmu „Den poté“ se ještě nemusíme připravovat?

Rahmstorf: Ano, tento scénář byl rozhodně přehnaný. Mluvil jsem se scenáristou filmu Jeffreym Nachmanoffem, když film vyšel. Věděl to a řekl: „Kdybychom točili filmy pro pár milionů diváků, drželi bychom se fyzikálních zákonů. Ale protože točíme filmy pro několik set milionů diváků, platí zákony Hollywoodu.“


Stefan RahmstorfStefan Rahmstorf vystudoval fyziku a fyzikální oceánografii. V roce 1990 získal doktorát na novozélandské Victoria University of Wellington a v roce 1998 se habilitoval na univerzitě v německém Kielu. Od roku 1996 pracuje v Postupimském institutu pro výzkum vlivu klimatu (PIK). Je jedním z nejcitovanějších vědců ve svém oboru na světě a je také považován za jednoho z předních německých výzkumníků klimatu. V roce 2007 byl jedním z hlavních autorů čtvrté hodnotící zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC). Stephan Rahmstorf je autorem a spoluautorem desítek článků a knih, pravidelně píše sloupek pro magazín Spiegel Online, v němž se obecně srozumitelnou formou věnuje tématům souvisejícím s klimatickou krizí. Za svou práci proti globálnímu oteplování a vědeckou činnost získal několik ocenění.