Německo v současné době spotřebuje 3 Země ročně, USA 5 a Katar dokonce 9. Aby lidstvo přežilo, musí zcela přestoupit na bezemisní ekonomiku a opustit chiméru o ustavičném růstu. Jenže podstatou kapitalismu je nekonečný růst. Přežití je tedy nutně spojeno i s novým hospodářským modelem, říká bývalá bankéřka a nyní publicistka Ulrike Herrmannová.
Redaktorka a autorka deníku TAZUlrike Herrmannová vysvětluje, který ekonomický model by ještě mohl zabránit klimatické katastrofě.
Ulrike Herrmannová: Vyberu jen jeden z mnoha aspektů: průměrná délka života je dnes více než 80 let. V minulosti, před nástupem kapitalismu, to bylo asi 35 let, takže nám bylo darováno 50 let života.
TAZ: Proč tedy tvrdíte, že navzdory těmto požehnáním kapitalismus zmizí?
Herrmannová: Aby byl stabilní, potřebuje kapitalismus růst. A proto vznikla myšlenka „zeleného růstu„. Tato varianta je však iluzí. Jednoduše proto, že ekologická energie nebude stačit. Abyste mohli tento kapitalismus trvale pohánět, musíte elektřinu skladovat. A tyto skladovací technologie jsou nesmírně nákladné. Proto je jasné, že ekologická energie bude i nadále vzácná a drahá a nebude stačit k zelenému růstu. Vše tedy směřuje k zelenému smršťování.
TAZ: Co je to „zelené smršťování“?
Herrmannová: Můžete mít pouze takový ekonomický výkon, na který stačí ekologická elektřina. V současné době stejně nemáme téměř žádnou zelenou elektřinu. V plánu je výstavba mnoha dalších větrných turbín. Přesto je realistické předpokládat, že budeme muset hospodářský výkon snížit na polovinu.
TAZ: Proč by nestačilo, kdyby se jednoduše dramaticky zvýšila cena emisí?
Kniha Ulrike Herrmannové Konec kapitalismu vyšla v roce 2022 v nakladatelství Kiepenheuer&Witsch.
Klimatická krize se den ode dne vyostřuje, ale konkrétně se téměř nic nemění. Skleníkové plyny se nekontrolovaně a dramaticky zvyšují. To je nutné, protože kapitalismus je stabilní jen do té doby, dokud roste. Chceme-li však přežít, musíme se s růstem rozloučit. Jak si lze takový svět představit? Nejlepším vzorem je britská válečná ekonomika za Churchilla. „Neuvěřitelná kniha, která nenechá nikoho chladným“, hodnotí Konec kapitalismu publicistky Ulrike Herrmannové Markus Lanz z televizní stanice ZDF.
Herrmannová: Ve skutečnosti existují dva problémy. První je, že škody na klimatu jsou tak obrovské, že ceny CO2 by musely být tak vysoké, aby odrážely škody, čímž by se ekonomika okamžitě zhroutila. V zájmu ochrany podniků jsou ceny CO2 příliš nízké. Jsou stanoveny na úrovni, která nebrání růstu. Ani tyto ceny však nezabraňují vzniku emisí CO2. A druhá věc je, že příjmy z emisních povolenek nezmizí v černé díře, ale skončí u státu, který je opět utratí. A tím podporuje další růst. Myslím, že mnoha lidem stále ještě nedochází, že musíme dosáhnout nulových čistých emisí. Nestačí jen trochu zvýšit energetickou účinnost nebo přestat létat na Bali a nebo nejet na dovolenou. V roce 2045, tedy za 23 let, musíme být s emisemi na nule. K tomu zatím nesměřujeme.
TAZ: Jak by život v takové „ekonomice přežití“ vypadal?
Herrmannová: Při snížení hospodářského výkonu na polovinu bychom žili na úrovni roku 1978. Nejednalo by se tedy o dobu kamennou. 1978 byl rok, kdy se Argentina stala mistrem světa ve fotbale a do kin přišel první díl Hvězdných válek. Nebyl by to ani krok zpět. Mohli bychom se i nadále těšit z částí technologického pokroku, například v medicíně. I chytré telefony bychom si i nadále ponechali. Na letadla to ale stačit nebude. Jednoduše nebude dostatek zelené energie. Dokonce ani na elektrická auta. Tím však mobilita nekončí. Můžeme také jezdit autobusem, ale osobní auta už nebudou existovat.
TAZ: Jak by mohl takový přechod fungovat?
Herrmannová: Moje představa je inspirována britskou válečnou ekonomikou po roce 1939. Během několika týdnů museli Britové zmenšit mírovou ekonomiku, aby mohli vyrábět zbraně. Vynalezli tudíž novou formu ekonomiky, a to demokratické, soukromé plánované hospodářství. To by mohl být model i pro naši budoucnost.
TAZ: V čem to liší od socialistické ekonomiky?
Herrmannová: V Sovětském svazu bylo všechno znárodněno, až do poslední továrny, do posledního šroubku, všechno bylo předem určeno. To se ve Velké Británii nestalo. Podniky, obchody, restaurace, vše zůstalo soukromé. Stát však stanovil, co se má vyrábět. Stát nezasahoval do toho, jak přesně se to děje, ale spravedlivě rozděloval zboží, které ještě bylo možné vyrábět. Bylo na příděl. Všichni dostali úplně stejně. Důležité je vědět, že ačkoli bylo všeho málo, Britové za druhé světové války nehladověli. Společnost se nesmírně uvolnila, když věděla, že s chudými i bohatými je zacházeno stejně.
Ulrike Herrmannová je vystudovaná bankéřka, autorka a ekonomická redaktorka berlínského deníku TAZ. Absolvovala také žurnalistiku na škole Henriho Nannena, poté studovala historii a filozofii na Svobodné univerzitě v Berlíně. Pracovala jako výzkumná asistentka v Körberově nadaci a jako tisková mluvčí hamburské senátorky pro rovné příležitosti Kristy Sagerové. Ulrike Herrmannová byla od r. 1984 do r. 1989 členkou CDU, později přešla k Zeleným, v r. 2021 však své členství pozastavila. Její poslední kniha, která se stala bestsellerem magazínu Spiegel, se jmenuje „Das Ende des Kapitalismus“ (Konec kapitalismu). Vyšla v září 2022 vyšla u nakladatelství Kiepenheuer&Witsch a má 352 stran.
