Aby upoutaly pozornost, lepí se nové skupiny klimatických aktivistů k ulici nebo házejí polévku na umělecká díla. Podle výzkumníka protestů Daniela Mullise z Leibnitzova institutu je to nejen legitimní, ale také to funguje.
Watson: Pane Mullisi, přilepil byste se na protest k silnici?
Daniel Mullis: Ne. Jako vědec mám jinou roli. Ale nemyslím si, že je to samo o sobě špatné.
Watson: Považujete tedy současné protesty proti klimatu za oprávněné?
Mullis: Ano. Dobrý protest dokáže přitáhnout pozornost a vyvolat společenskou debatu. To je to, co dělá klimatické hnutí. V lepším případě to povede ke změně. Přičemž v případě celospolečenských konfliktů, jako jsou protesty proti klimatu, je obtížné měřit bezprostřední úspěch.
Vzhledem k obrovským výzvám, kterým svět čelí, musí být demokratická společnost schopna to vydržet.
Watson: Občanskou neposlušností získávají spolky jako Renovate Switzerland velkou pozornost. Je pro ně v naší společnosti místo?
Mullis: Tento druh protestu má dlouhou tradici a je součástí klasické výbavy sociálních hnutí. Jsou páchány přestupky nebo trestné činy. Ale pokud se pohybují v kontextu demokratické debaty, považuji je za legitimní.
Watson: Do jakém smyslu mohou být trestné činy v kontextu demokratické debaty?
Mullis: Aktivisté současného klimatického hnutí se neuchylují k občanské neposlušnosti, aby svrhli vládu. Dělají to proto, aby těm, kdo jsou u moci, řekli, že musí ihned jednat. To ukazuje, že respektují demokratické normy a procesy. To samozřejmě může působit nepříjemně. Vzhledem k obrovským výzvám, kterým svět čelí, však musí být demokratická společnost schopna to vydržet.
Watson: Účel tedy světí prostředky.
Mullis: V této formě ano. Ne všechny formy protestu jsou však legitimní jen proto, že je situace prekérní.
Watson: Kde se tedy nachází ona hranice?
Mullis: Vidím hranice tam, kde jsou ohroženi lidé. Neexistuje však žádný univerzální limit. Vždy záleží na historickém a politickém kontextu, v němž se protest odehrává.
Watson: Sufražetky v Londýně před více než 100 lety provedly bezpočet násilných útoků. Nakonec vybojovaly volební právo žen. Upřel byste jim následně legitimitu?
Mullis: Ne. Ale společnost se za posledních 100 let hodně změnila. Tvrdím, že lidský život má dnes větší cenu než tehdy. Násilí jako prostředek je dnes rozhodně méně tolerováno. A v liberálních demokraciích, a zejména ve Švýcarsku, je dnes mnohem více možností, jak se politicky prosadit.
Výsady západních společností jsou vystaveny zkoušce. To může vést k bouřlivým reakcím.
Watson: Dalším příkladem je politik Zelených Chaim Nissim, bývalý poslanec ženevského kantonálního parlamentu, který v roce 1982 z bazuky ostřeloval staveniště jaderné elektrárny Creys-Malville. Bylo to legitimní, nebo ne?
Mullis: Jak jsem řekl, neexistuje žádné univerzální pravidlo. Nakonec musí rozhodnout společnost. Sám Nissim trval na tom, že akce byla nenásilná a nikomu se nic nestalo. Jiní to pochopitelně viděli jinak. Ani v tomto případě však nebyli poškozeni žádní lidé. Byly jen rozzlobeni. A jako výzkumník protestů mohu konstatovat: to je legitimní.
Watson: Válka a pandemie odvrátily pozornost od změny klimatu. Je třeba lidi vytrhnout z jejich každodenního života, abychom je na tento problém znovu upozornili?
Mullis: Nebýt protestních akcí posledních týdnů a měsíců, změna klimatu by nyní nebyla ve společenské diskusi natolik přítomna. V tomto ohledu byla jejich strategie úspěšná.
Watson: Ale je pozornost všechno? Aktivistické skupiny se setkávají s obrovskou vlnou nenávisti. Dokonce jsou nazýváni teroristy.
Mullis: Toto obvinění je zcela neudržitelné a považuji za téměř vyloučené, že by se současné klimatické skupiny vydaly tímto směrem. Reakce však jasně ukazují, že jde o hodně. Lidem se jasně ukazuje, že jejich blahobyt a s ním spojené emise nemají budoucnost. Výsady západních společností jsou vystaveny zkoušce. To může vést k bouřlivým reakcím.
Watson: Dle motta „potrefená husa nejvíc kejhá“?
Mullis: Přesně tak. Například v Německu je auto téměř nedotknutelnou svátostí. Protesty v ulicích zasáhly citlivé místo.
Watson: I ze strany médií se snesla smršť kritiky. Proč?
Mullis: V tuto chvíli vidím jakousi mediální přebíjenou – politici z SVP nebo CDU/CSU se přetahují o nejdramatičtější výroky. Média se toho ráda účastní. Celá diskuse o terorismu nebo „klimatické RAF“ začala žít svým vlastním životem. Tato obvinění postrádají jakékoli důkazy. Nevěřím, že tomu politici sami věří. Slouží to spíše jejich profilování.
Watson: Političky také obviňují protestní skupiny, že díky nim se už nemluví o klimatu, ale jen o rajčatových polévkách, umění a přilepených rukách.
Mullis: Tento dojem nesdílím. V nejnovějším Barometru jsou obavy ze změny klimatu opět na prvním místě. Myslím si, že je poněkud liché, když si politici stěžují, že se pro klima nedělá nic víc. Protože to je přesně jejich úkol. Je právě na nich, aby diskusi proměnili v činy a vzali tak protestujícím vítr z plachet.
Tyto protesty nás budou provázet ještě dlouhou dobu.
Watson: Průzkumy veřejného mínění ukazují, že protesty Renovate Switzerland a dalších se setkávají s malým souhlasem veřejnosti. Musí se protest líbit, aby byl úspěšný?
Mullis: Ne. Kdybych uvízl na několik hodin v dopravní zácpě kvůli blokádě silnice, také by mě to štvalo – i když tyto protesty považuji za oprávněné. Věřím, že tuto schopnost abstrakce mají i ostatní lidé.
Watson: V roce 2019 obarvili aktivisté z Extinction Rebellion curyšskou řeku Limmat na jedovatě zelenou barvu. Pozornost měli zaručenou. Od té doby se toho ale moc nezměnilo. Co si myslíte, že z této vlny protestů zbyde?
Mullis: Myslím si, že jsme teprve na začátku. Tyto protesty nás budou provázet ještě dlouhou dobu. Musíte si uvědomit, že je to poprvé po velmi dlouhé době, kdy se evropským společnostem vnucují změny zvenčí. Čistě teoreticky by mnoho sociálních otřesů nebylo zapotřebí. Oproti tomu ale změna klimatu přijde. Věci se změní. Ať už si to společnost přeje, nebo ne. To povede k dlouhodobým konfliktům. Vyhodnotit to budeme moci možná až za 30 let.
Watson: Klimatické hnutí se často odvolává na studii jedné harvardské profesorky, podle níž by ke svržení i toho nejrepresivnějšího režimu stačilo 3,5 % obyvatel (dle jiných studií je to 10 – 20 % obyvatelstva; pozn. PQ). Co si o tom myslíte?
Mullis: K tomu jsem trochu skeptický. V otázce klimatu potřebujeme mnohem více než 3,5 %. Již delší dobu existuje nesoulad mezi vůlí obyvatelstva po přísnějších opatřeních v oblasti klimatu a tím, co politici skutečně dělají.
Watson: Kde se tento nesoulad bere?
Mullis: To nás přivádí zpět na začátek. Politika se řídí zájmy, a to i s ohledem na svou klientelu. Účinná opatření v oblasti klimatu by ovlivnila hospodářství, blahobyt a privilegia mnoha lidí.
Watson: Pane Mullisi, poslední otázka. Jaký smysl mají tyto protesty, když se v zemích jako Čína, Indie nebo USA téměř nic nezmění?
Mullis: Arabské jaro začalo tím, že se v malé vesnici v Tunisku upálil jeden muž. Malá protestní skupina ve Švýcarsku může vyvolat velký mediální ohlas, najít napodobitele v jiných zemích a možná, že některé evropské vlády budou díky tomu v budoucnu přistupovat k jednáním o klimatu jinak. To vše je zdlouhavé a otravné. Ale tak funguje demokracie.
Dr. Daniel Mullis pochází z Bernu, nyní žije a pracuje v Německu. Pro Hesenskou nadaci pro výzkum míru a konfliktů při Leibnizově institutu se zabývá výzkumem sociálních hnutí a občanské neposlušnosti. Do současné doby vydal kolem 50 odborných prací.
