Udržování nízkých mezd za účelem snížení inflace? To nebude fungovat – a krizi to naopak ještě prohloubí. Vyjednavači o společném postupu však mají k dispozici alternativy. Jeden z účastníků by nicméně musel opustit své pozice, uvádí v příspěvku pro magazín Spiegel známý německý ekonom Marcel Fratzscher.
Kancléř Olaf Scholz (SPD) zahájil společné tažení politiků, zaměstnavatelů a odborů za omezení hospodářských škod způsobených inflací. Iniciativa je to jistě důležitá. Nemá však naději na úspěch, pokud spolková vláda nejprve nevyřeší svůj vnitřní konflikt. K tomu patří i rozpor, který spolkový ministr financí Christian Lindner (předseda FDP a spolkový ministr financí; pozn. PQ), když chtěl pod podmínkou fiskální neutrality posílit nabídkovou politiku, dosud nevyřešil.
Bez rychlého vítězství nad Putinem hrozí lidstvu konec, míní Soros
Náklady na inflaci vznikají především v důsledku tzv. negativního obchodního šoku: růst cen energií trvale snižuje hospodářskou prosperitu v Německu, neboť je velkým dovozcem energií. Společnosti, které jsou závislé na cenách energií a mají jen malý finanční manévrovací prostor, tudíž méně investují a mohly by trvale ztratit konkurenceschopnost. Na druhé straně občané, zejména ti, kteří mají nízké příjmy a nemají úspory, snižují svou spotřebu. V důsledku toho klesají tržby v maloobchodě, restauracích, cestovním ruchu a v dalších oblastech ekonomiky.
Cílem společného postupu je dosažení rovnováhy mezi podniky a zaměstnanci. Zaměstnavatelé chtějí, aby se mzdy zvyšovaly co nejméně, zatímco odbory požadují, aby velkou část šoku nesly podniky a aby se mzdy řádně zvýšily.
Výrazné omezení zvyšování mezd není udržitelným řešením
Cílem má být především zabránění vzniku mzdově-cenové spirály, v níž by se růst mezd a cen vzájemně navyšoval a vedl k trvale zvyšující se inflaci. V současné době však k těmto obavám není žádný důvod, neboť se očekává, že mzdy letos vzrostou o čtyři až pět procent a inflace o sedm a více procent. Zaměstnanci tak v průměru ztratí nejméně 2,5 % své kupní síly. A to i přesto, že růst produktivity práce a hospodářského výkonu bude i v letošním roce poměrně slušný. Při tomto vývoji mezd, který je pro mnoho lidí již příliš nízký, není další výrazné omezování růstu mezd udržitelnou možností.
Ruská ekonomika se pod sankcemi hroutí
Důležitější distribuční hledisko však spočívá jinde: v nerovnosti dopadů šoku – na jedné straně na podniky a na druhé straně na spotřebitele. Čím více firem a čím více lidí bude muset v důsledku šoku šetřit, tím více klesnou investice a spotřeba a tím hlubší bude krize.
Jinými slovy, čím vyšší bude nerovnost mezi podniky a lidmi a čím silněji budou zasaženi ti nejslabší, tím větší budou celkové hospodářské škody. Především vysoce asociální inflace způsobí obrovské škody, lidé s nízkými příjmy zažijí čtyřikrát až pětkrát vyšší inflaci než lidé s vysokými příjmy.
Dvě možnosti odpovědných
Politikové mají v zásadě dvě možnosti, jak této nerovnosti, tedy i makroekonomickým škodám, zabránit:
První možností je přerozdělení mezi firmami: od těch, které profitují z pandemie nebo jsou schopny se s šokem dobře vypořádat (patří sem ropné a energetické společnosti, některé velké korporace notované na burze, společnosti zabývající se bydlením, jako je Vonovia, nebo digitální korporace), ke společnostem, které jsou obzvláště těžce zasaženy. Stejně tak by stát mohl přerozdělovat bohatství od lidí s vysokými příjmy směrem k chudším domácnostem.
Tato možnost by vyžadovala zvýšení daní pro vítěze krize nebo alespoň pro vysoce výkonné podniky a občany, aby se podpořili ti, kteří byli postiženi obzvláště těžce. V případě podniků by se mohlo jednat o daň z nadměrných zisků ropných společností, v případě příjmů o solidární přirážku navrženou Friedrichem Merzem (předseda poslanecké frakce CDU/CSU ve Spolkovém sněmu; pozn. PQ) nebo o vyšší zdanění velkého majetku. To by sice bylo v zásadě v souladu s Lindnerovou zásadou fiskální neutrality, bylo by to však v rozporu s jeho slibem kategorického vyloučení jakékoliv zvyšování daní. Spolkový ministr financí má také pravdu v tom, že ve špatných časech obvykle není dobré zvyšovat daně a riskovat tak další oslabení ekonomiky.
Druhou možností jsou kompenzace nejvíce postiženým podnikům a osobám ze strany státu, což by vyžadovalo expanzivní fiskální politiku a vyšší veřejné zadlužení. Pomoc podnikům při technologické transformaci v oblasti ochrany klimatu, rozšiřování obnovitelných zdrojů energie, urychlení transformace dopravy a více peněz na vzdělávání a inovace jsou důležité a dlouhodobě velmi výnosné investice.
Tato varianta je lepší, protože dlouhodobě posílí hospodářskou výkonnost Německa a pomůže zajistit jeho konkurenceschopnost. Přestože krátkodobě zvyšuje veřejný dluh, v dlouhodobém horizontu jej lze opět rychleji snížit díky vyššímu hospodářskému výkonu. Tato varianta je v souladu s Lindnerovým posílením nabídkové strany, ale je v rozporu s jeho slibem fiskální neutrality a dodržování dluhové brzdy.
Život v ekonomice nulového růstu a proč by se nám mohl líbit
Společné tažení proti inflaci nesmí obnášet jen vřelá slova, ale musí se zabývat nerovností dopadů této krize, a to jak na podniky, tak na občany. Ať už je to jakkoli, spolkový ministr financí nemůže splnit své rozporuplné sliby o fiskální neutralitě v kombinaci s důraznější politikou na straně nabídky. Bude muset spolknout buď jednu, nebo druhou žábu.
Lepší cestou je expanzivní fiskální politika zaměřená na investice a sociální rovnováhu, která na jedné straně umožní výrazné zvýšení mezd, ale na druhé straně také podnikům poskytne dostatečný vítr do plachet a pobídky k důležitým investicím v budoucnosti. To by vyžadovalo kreativitu nebo větší dávku upřímnosti, pokud jde o dluhovou brzdu. Je to však jediný způsob, jak může Německo úspěšně překonat tuto hospodářskou a sociální krizi.
Marcel Fratzscher je známým německým ekonomem. Od roku 2013 vede Německý institut pro hospodářský výzkum (DIW) a je profesorem makroekonomie na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Předtím byl od roku 2008 vedoucím oddělení analýzy mezinárodní politiky v Evropské centrální bance (ECB) ve Frankfurtu nad Mohanem. V roce 2007 obdržel Fratzscher cenu Kiel Institute Excellence Award in Global Economic Affairs za výzkum globálních vazeb mezi finančními trhy a měnovou politikou a cenu CEPR 2007 za nejlepší výzkumný článek centrální banky za práci o bublinách na finančních trzích a globální nerovnováze. V žebříčku ekonomů německého ekonomického magazínu Handelsblatt 2011, který od roku 2007 hodnotí výzkumný výkon přibližně 1500 ekonomů na základě kvality jejich publikací, se umístil na čtvrtém místě. V roce 2016 se umístil v první desítce žebříčku nejvlivnějších ekonomů Německa, který sestavuje deník Frankfurter Allgemeine Zeitung. Marcel Fratzscher je také častým hostem německých médií, kde komentuje ekonomická a hospodářská témata.
