Australský historik Christopher Clark vydal v roce 2012 studii „Náměsíčníci„, které se prodaly statisíce výtisků. Popisuje v ní, jak se v roce 1914 hlavní evropské mocnosti jako náměsíční dopotácely k první světové válce. Rozhovor německé tiskové agentury Deutsche Presse-Agentur (dpa) přinesla Süddeutsche Zeitung.
Od počátku ruského útoku na Ukrajinu varovali zejména odpůrci dodávek zbraní, že by se to nyní mohlo opakovat. Co o tom říká on sám?
Deutsche Presse-Agentur: Pane Clarku, vstupujeme náměsíčně do světové války jako v roce 1914?
Christopher Clark: Nevidím v tom silnou analogii, spíše naopak. V knize jsem se tehdy snažil ukázat, že často neexistuje jednoduchá odpověď na to, jak válka vzniká. Často je to velmi složité.
dpa: Takže ve vašich očích neexistuje žádná paralela s rokem 1914? Vidíte více rozdílů než podobností?
Clark: Před vypuknutím této války jsem paralely viděl: hra na kočku a myš ohledně mobilizace vojsk mi silně připomněla zimu 1911/12, kdy na hranicích mezi Rakousko-Uherskem a Ruským impériem docházelo k opakovaným mobilizacím a kontramobilizacím. Ale jinak vidím většinou jen rozdíly.
dpa: Jaké rozdíly to jsou?
Clark: Evropský kontinent není binárně rozdělen na dvě velké aliance. To, že Evropa byla rozdělena na dvě části, byla naprosto zásadní součást tehdejšího problému. Rusko je dnes na evropském kontinentu zcela izolované. Struktura příčin této války je navíc úplně odlišná, protože tato válka začala brutálním aktem vojenské agrese, napadením jiné země. V roce 1914 to bylo úplně jinak. Začalo to velmi složitou krizí kvůli atentátu v Sarajevu. Nyní je to něco velmi, velmi odlišného. Je tu jen jeden aktér, který jedná.
dpa: Analogií třeba vůbec není první světová válka, ale druhá světová válka, kdy agresor odhodlaný ke všemu šel pořád dál?
Clark: Chápu, proč lidé toto srovnání používají, ale já jsem v tom skeptický. Za tímto srovnáním se skrývá rovnice Putin rovná se Hitler. To vždy vede do slepé uličky. Putin není Hitler. Nechce vyhladit žádnou skupinu obyvatel. Tvrzení, že na Ukrajině páchá genocidu, je prostě nepravdivé. Jeho síly se dopouštějí válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, ale ne genocidy. Přimlouval bych se za to, abychom věc posuzovali trochu diferencovaněji a s chladnou hlavou.
dpa: V Německu se mnoho lidí obává, že podpora Ukrajiny povede k eskalaci a že budeme sami zataženi do války. Jak velké je podle vás toto nebezpečí?
Clark: Řekl bych: ano, existuje riziko, že předávkování reakcemi povede k eskalaci, ale mnohem větší riziko je, že umožníme, že tento kriminální akr nedostatkem reakcí umožníme, když řekneme: „Když prostě napochoduješ do sousední země, vyvázneš bez trestu.“ Pokud bychom vyslali takový vzkaz, museli bychom se opravdu připravit na další krize.
dpa: Nápadný je kontrast mezi rázným vystupováním britského premiéra Borise Johnsona a důrazně opatrným postojem německého kancléře Olafa Scholze. Kdo se vám líbí víc?
Clark: Velmi bych upřednostnil vystupování Scholze. Problém Borise Johnsona spočívá v tom, že napsal knihu, životopis Winstona Churchilla. A v této knize učinil objev, z něhož se ježí vlasy na hlavě, totiž že on a Winston Churchill jsou jedna a tatáž osoba. Na pozadí této války vidí sám sebe v roli Churchilla. Je to trapné a směšné zároveň. Ve své podstatě není britská politika špatná, ale vymýšlejí a provádějí ji jiní, Boris Johnson je jen tančící klaun před oponou.
dpa: A Olaf Scholz?
Clark: Co se týče Olafa Scholze: myslím, že tato váhavost je naprosto správná, a také se hodí pro státníka mírumilovného národa. Myslím, že Olaf Scholz se trefil do černého. Mám na mysli jeho projev v Düsseldorfu, kdy byl přehlušen jásotem davu, když řekl: „Občanovi Ukrajiny musí připadat cynické, když se mu říká, aby bránil svou zemi beze zbraní.“ To byl skvělý okamžik.
dpa: Myslíte si, že je správné, že se Scholz a také Emmanuel Macron nadále snaží pokračovat v rozhovorech s Putinem?
Clark: Považuji to za naprosto nepostradatelné. Jiná cesta neexistuje. A i když je to samozřejmost, je pro mě důležité říct: nejde o Rusko, ale o Putina. Má samozřejmě mnoho příznivců, ale mnoho, mnoho Rusů je také proti, a dokonce měli odvahu to veřejně říci. Rusko stále patří do Evropy. Nesmíme se regresivně vrátit ke starým tendencím: „No jo, Rusové takoví přece byli vždycky.“
dpa: Prožíváme s válkou na Ukrajině epochální zlom a nyní vstupujeme do jiné éry?
Clark: Zajímavý je epochální zlom, ke kterému nedochází. Ruský ministr zahraničí Lavrov a také někteří čínští politici v posledních letech často hovoří o konci západní éry. Nezdá se však, že bychom v příštích letech vstoupili do postzápadní éry. Právě naopak.
Západ je spíše silnější. NATO je stále plně funkční a EU se také drží, navzdory určitému napětí, zejména ze strany Maďarska. Apokalyptické sny o přechodu do jiného věku se vypařily jako mýdlové bubliny. Západ ještě neskončil. Ani s Ruskem však není konec. Rusko nesmíme odepsat. Bez ohledu na to, co z toho vzejde, je třeba vytvořit pro Rusko náležitou roli, kterou bude v budoucnu zastávat.
Sir Christopher Clark, narozený v roce 1960 v Sydney, odjel v roce 1985 na stipendium do Západního Berlína studovat středověké dějiny, pak ale objevil téma Pruska. Od roku 2008 působí jako profesor moderních evropských dějin na univerzitě v Cambridge. V roce 2015 mu královna udělila rytířský titul za zásluhy o britsko-německé vztahy. Tento čtvrtek obdržel v Cáchách Karlovu medaili. Ta je od roku 2000 udělována osobnostem nebo institucím, které se mimořádně zasloužily o evropské sjednocení a formování evropské identity v médiích. Christopher Clark je autorem mnoha knih, jeho knihy Prusko a Náměsíčníci vyšly i v češtině.
