V běžném životě je to otravné, v parlamentu v módě: „Vykecat někomu díru do hlavy“ se v parlamentním jazyce nazývá „obstrukce“, v USA pak „filibustering„. Jedná se o oblíbenou a někdy i účinnou metodu podkopávání většinových rozhodnutí. Jaký to však má smysl? Mají parlamentní obstrukce pouze negativní dopady? A lze proti příliš dlouhým projevům bojovat?
Rekord v délce projevu jednoho jednotlivého politika drží někdejší americký senátor Strom Thurmond. Na podporu rasismu pronesl 28. a 29. srpna 1957 projev trvající 24 hodin a 18 minut, aby tak zabránil přijetí zákona, který měl zaručit volební právo černošskému obyvatelstvu USA. Kdo si však nyní představí plamennou obhajobu nadřazenosti „bílé rasy“, mýlí se. Tehdy čtyřiapadesátiletý muž předčítal postupně Deklaraci nezávislosti, Listinu práv, volební zákony všech 48 států a další nařízení – vše doslovně. Údajně dokonce mluvil o receptech své babičky. Zkrátka dělal, co mohl, aby svůj projev protáhl. Ale jaký to mělo smysl? A smí se to?
Ano, je to legální. V každém případě to je povoleno v americkém Senátu. A co víc, ani tam to není nic neobvyklého a má to svůj vlastní název: filibuster. Filibustering je unavující nebo permanentní projev, v ČR tuto opoziční taktiku často nazýváme obstrukcí. Jejím cílem je zdržet nebo zmařit parlamentní proceduru tím, že opoziční poslanci zablokují hlasování, dokud ho „nejlepším“ případě zcela nezmaří. To je docela dobře možné, protože parlamentní práce Senátu se během filibusteringu zastaví.
Pro případ potřeby si Thurmond dokonce ve vedlejší místnosti umístil kbelík, aby se mohl vymočit, zatímco by jedna jeho noha zůstala v jednací místnosti.
Pro obstrukční taktiku však existují jistá pravidla hry. Když má senátor projev, musí po celou dobu stát, nesmí opustit Senát – ani na toaletu – a k řečnickému pultu si smí vzít pouze vodu nebo mléko. Tato pravidla hrají důležitou roli zejména při delších projevech. Proto Thurmond během svého filibusteru pil jen velmi málo a předtím si dokonce zašel do sauny, aby co nejvíce odvodnil své tělo. Pro případ nouze si do vedlejší místnosti umístil také kbelík, aby mohl provést nouzovou toaletu, zatímco jedna noha ještě zůstávala v jednací místnosti. Pokud má řečník v Senátu další spojence, může tato skupina kvůli komplexním kolům otázek a střídání projevů prodloužit debatu až na několik týdnů.
Velká výhoda obstrukcí
Metoda parlamentních obstrukcí však není v žádném případě oblíbená pouze u rasistických nebo konzervativních politiků, i když až do 60. let 20. století byl filibustering „oblíbenou zbraní konzervativních jižanů k torpédování reforem ve prospěch černochů“. Spíše jej využívají menšiny, protože při rozhodování o návrzích zákonů mohou být přehlasovány prostou většinou.
Možnost obstrukcí vznikla v roce 1806 spíše neúmyslně z jakési procedurální mezery. V americkém Senátu z roku 1789 bylo ještě možné ukončit rozpravu – například o návrzích zákonů nebo personálních otázkách – prostou většinou a vynutit si hlasování („previous question„). To mohlo být nutné, protože ve většině případů nejsou projevy senátorů teoreticky omezeny ani obsahově, ani časově, a to ani dnes. V praxi však v prvních letech republiky nikdy nebylo nutné debatu ukončovat. Na radu tehdejšího viceprezidenta Aarona Burra bylo proto toto pravidlo v roce 1806 zrušeno.
Pokusy o uzavření procedurální mezery v letech 1850, 1873, 1883 a 1890 však byly opět zmařeny – i za pomoci obstrukcí.
Že to byla chyba, se ukázalo až po dlouhé době. K prvnímu filibusteringu v historii USA došlo až v roce 1837, kdy se skupina senátorů pokusila zastavit privatizaci Druhé banky Spojených států. Po dalších obstrukcích měla být procedurální mezera opět uzavřena. Pokusy v letech 1850, 1873, 1883 a 1890 však byly zmařeny – také za pomoci filibusteringu.
Jelikož neexistuje žádný průzkum o počtu obstrukcí v americkém Senátu, používá se často tato statistika. Je ji však třeba brát s opatrností, protože na jedné straně není při každé obstrukci požadováno hlasování o ukončení debaty, např. pokud by se jevilo jako beznadějné. Na druhé straně může také naznačovat změnu strategie v Senátu, která častěji vede k ukončení debaty a prakticky požaduje usnesení přijaté tzv. „supervětšinou“ hlasů.
Teprve na počátku 20. století bylo zavedeno pravidlo, které umožňovalo ukončit rozpravu, jež se vymkla kontrole, dvoutřetinovou většinou („cloture vote„); v roce 1975 byla tato většina snížena na třípětinovou. To znamená, že pro omezení doby rozpravy musí hlasovat nejméně 60 ze 100 senátorů, aby bylo možné obstrukce ukončit a hlasovat o návrhu zákona. Protože ani demokraté, ani republikáni obvykle nemají v Senátu takovou nadpoloviční většinu, je třeba v každém případě získat senátory z opačné strany. To je téměř vždy obtížné, a proto mohou být obstrukce úspěšné zejména u kontroverzních návrhů zákonů. Pokud je jasné, že nadpoloviční většiny nebude dosaženo, stačí často pouhé oznámení o plánovaném obstrukčním hlasování, aby byl návrh zákona stažen.
Poslední úspěšné obstrukce provedli republikáni. Prezident Barack Obama například předložil návrh zákona, který zvyšuje zdanění příjmů nad jeden milion amerických dolarů na 30 % („Buffett Rule„). Republikáni tomu v roce 2012 zabránili prostřednictvím prostřednictvím fulibusteringu. V roce 2014 také obstrukcemi zmařili celostátní zvýšení minimální mzdy ze 7,25 na 10,10 amerických dolarů.
Přestože však obstrukce skutečně omezují akceschopnost Senátu, lze je vnímat i pozitivně.
Proto se proti této formě námitky ozývají kritické hlasy. Přestože však obstrukční projevy skutečně omezují akceschopnost Senátu, lze je vnímat i pozitivně: Pravidlo totiž vyžaduje – viděno prakticky – v případě kontroverzních návrhů zákonů nadstranickou shodu.
Maratonský projev trvající více než 192 hodin
V německém parlamentu nejsou obstrukce v americkém stylu možné, protože řečnická doba poslanců Bundestagu (Spolkového sněmu) je omezená. Zdržování je možné pouze při zpochybnění usnášeníschopnosti, protože ve Spolkovém sněmu je často přítomno příliš málo poslanců. Ve Spolkové radě není řečnická doba omezena, ale i zde je zdržovací taktika neobvyklá. V jihokorejském parlamentu je naopak filibustering povolen. Jihokorejci v loňském roce dokonce vytvořili světový rekord: skupina 38 poslanců uspořádala od 23. února do 2. března 2016 přibližně 192hodinový maraton projevů, aby se pokusila zablokovat kontroverzní protiteroristický zákon. Tento pokus však nebyl úspěšný.
Roberto Calderoli (Lega Nord) chtěl zabránit plánované ústavní reformě a pomocí speciálně naprogramovaného algoritmu předložil 82 730 460 pozměňovacích návrhů.
Kromě sáhodlouhých projevů existují i další zadržovací taktiky, které se také běžně označují jako obstrukce. Oblíbenou taktikou ve Francii je podávání nesčetných procedurálních návrhů, které mají zablokovat usnášeníschopnost parlamentu. V roce 2006, kdy měla být státní energetická společnost Gaz de France privatizována prostřednictvím fúze s francouzskou společností Suez Environnement S.A., podala socialistická opozice celých 137 449 návrhů. Protest nebyl úspěšný. Podobnou taktiku zvolil v roce 2015 i místopředseda italského Senátu Roberto Calderoli (Lega Nord). Ve své snaze zabránit plánované ústavní reformě předložil dokonce 82 730 460 pozměňovacích návrhů, vytvořených pomocí speciálně naprogramovaného algoritmu. I to bylo nakonec marné.
Japonské „gyûho senjitsu“
Další obstrukční taktiky jsou ještě zjevněji určeny k pouhému vyjádření protestu. Na Novém Zélandu předložili odpůrci návrhu zákona o pracovním právu pozměňovací návrhy v maorštině, které pak musely být přeloženy do angličtiny. Navíc se o nich hlasovalo postupně, čímž tento proces trval několik hodin. Originálnější jsou už pouze Japonci, kteří při hlasování používají protestní taktiku „kravské chůze“ („gyûho senjitsu„). „Při kravské chůzi trvá často hodiny, než se delegát přesune ze svého místa na hlasovací místo.“
Na rozdíl od Spojených států již tyto druhy obstrukcí nevedou k úspěchu opozice. Jako projev legálního protestu jsou však projevem vášnivé parlamentní práce. Bohužel neexistují žádné komplexní studie s mezikulturním srovnáním těchto neobvyklých metod parlamentních obstrukcí. Jsou tedy další výzvou vědě!
