Není to tak dávno, co ztroskotal ambiciózní projekt německých bank a společností na výstavbu obřích solárních elektráren na Sahaře. Projekt s názvem „Desertec“ měl neokoloniální pachuť. Vzhledem k současné energetické krizi nyní zažívá své znovuzrození.
Před 13 lety vyvolala euforii myšlenka přenosu solární energie přes Středozemní moře do Evropy. Konsorcium, které si dalo název „Desertec“ a na němž se podílely hlavně německé banky a velké společnosti jako Siemens, však projekt nerealizovalo. Nyní se tato myšlenka v pozměněné podobě vrací. V pozadí je snaha snížit závislost na ruských dodávkách energie. Nové plány se již netýkají elektrických kabelů z pouště, ale vodíku vyráběného pomocí solární energie, který by se mohl vyrábět ve slunné severní Africe a Španělsku. Hovoří se o novém „vodíkovém světovém řádu“.
Vše o ruské válce proti Ukrajině najdete ve zvláštní rubrice
Tato myšlenka se nyní prosazuje na úrovni Evropské unie. Podle místopředsedy Komise Franse Timmermanse by se měla závislost Evropy na fosilních palivech z Ruska minimalizovat „mnohem dříve než v roce 2030“. Válka Ruska proti Ukrajině potvrdila, že je třeba urychlit přechod na novou energetiku, přičemž vodík, který se vyrábí elektrolýzou ze sluneční, větrné a vodní energie, je „ústředním prvkem“ této transformace. Zástupci průmyslu hovoří o průlomu pro vodíkové hospodářství, který je podmíněn válkou: „Hradby byly prolomeny,“ říká Jorgo Chatzimarkakis, předseda „Hydrogen Europe“, předního sdružení evropského průmyslu vodíkových technologií: „Průmysl dostává ‚silný impuls‘.“
Desertec: větrná a solární energie je nyní konkurenceschopná i bez dotací
Podle EU by se do roku 2030 mělo v Evropské unii spotřebovat 20 milionů tun vodíku, aby se nahradila polovina zemního plynu dováženého z Ruska; k tomu by bylo třeba investovat přibližně 80 miliard eur do rozvoje odpovídající vodíkové infrastruktury. To má být financováno především zvýšením cen za emise CO2. Neoficiálně se hovoří o „Desertecu reloaded“ a za ním stojí nové vodíkové uspořádání světa.
Ekologii, energetice a životnímu prostředí se věnujeme ve zvláštní rubrice
Experiment vede Africká rozvojová banka a má velkou podporu. Oficiálně se iniciativa nazývá „Desert to Power“: elektřina se má vyrábět levně v Africe a zachránit evropskou energetiku pomocí vodíku. Jeden z největších rozdílů oproti prvním verzím ambiciózního projektu: od roku 2015 je větrná a solární energie plně konkurenceschopné i bez dotací. Na současné průmyslové iniciativě Desertec se podílí saúdská energetická společnost Acwa Power, největší čínská síťová společnost State Grid a Innogy, dceřiná společnost německé energetické společnosti EON. Jako poradní partneři nebo akcionáři se na projektu podílí celkem 25 velkých společností. Všichni si uvědomují, že Blízký východ, severní a západní Afrika mají něco, co evropským zemím chybí: dostatek volného prostoru. V posledních letech se v důležitých regionech iniciativy Desertec již mnohé událo. Největší solární elektrárna na světě se nachází v Abú Dhabí a největší solární tepelná elektrárna se staví v Maroku.
Čínské dimenze: 300 000 tun zeleného vodíku ročně.
V Namibii, která byla 30 let kolonií bývalého Německého císařství a od té doby je s Německem spojena těsněji než jiné africké státy, má být na místě bývalého dolu na diamanty vybudován jeden z největších vodíkových projektů na světě. Společnost Hyphen Hydrogen Energy byla v listopadu vládou vybrána jako „preferovaný uchazeč“ a nyní má všechny šance na realizaci projektu.
Součástí konsorcia je braniborská společnost Enertrag. Od roku 2026 se odtud bude do světa místo diamantů vyvážet zelený vodík. Po dokončení zde bude vyrábět pět gigawattů zelené elektřiny, což odpovídá výkonu pěti jaderných elektráren. K dispozici je také zařízení na elektrolýzu pro výrobu vodíku a zařízení na odsolování mořské vody, které zajišťuje potřebné množství vody v suché oblasti. Kromě toho přibude zařízení na přeměnu vyrobeného vodíku na snadněji přepravitelné deriváty, jako jsou e-paliva nebo čpavek. V nedalekém přístavu Lüderitz bude zřízen nový nakládací terminál pro přepravu plynných nebo kapalných produktů. Cílem je roční produkce 300 000 tun zeleného vodíku pro regionální a mezinárodní trhy.
Objem investic do projektu činí 9,4 miliardy amerických dolarů. To jsou rozměry, které jsme u afrických obchodů dosud viděli pouze u Číňanů. „Investiční portfolio německého hospodářství v Africe jako celku dosahuje dvanácti až třinácti miliard dolarů,“ říká Stefan Liebing, předseda Afrického sdružení německého obchodu v deníku Frankfurter Rundschau.
100 krát 100 kilometrů saharské pouště pro zásobování celého světa energií
Namibie, Blízký východ, Maroko: V loňském roce vypracovalo německé Spolkové ministerstvo pro vzdělávání a výzkum „analýzu potenciálu“ pro získávání energie z pouště. Výsledek: „Jen v západní Africe by se mohlo ročně vyrobit maximálně 165 000 terawatthodin zeleného vodíku. Pro srovnání, toto množství odpovídá 110násobku množství zeleného vodíku, které bude muset Německo v roce 2050 pravděpodobně dovážet. Co vědci jménem ministerstva také zjistili: „Je možné uspokojit místní energetické potřeby západní Afriky – bez výrazného omezení energie potřebné k výrobě zeleného vodíku.“
Právě tento bod je klíčový, protože celá věc silně připomíná rozruch kolem prvního projektu pouštní energetiky „Desertec“. Na začátku tohoto století fyzik Gerhard Knieshttps://www.european-environment-foundation.eu/en-en/laureates-convention/past-events/6th-convention-2017/participants/knies-1937-2017-gerhard klepal na dveře německých zasedacích místností a kanceláří politiků, aby přesvědčil průmysl, politiky a veřejnost o své myšlence. Představil graf s červeným čtvercem, který by ve skutečnosti měl rozměry asi 100 krát 100 kilometrů, zakresleným na mapě v severoafrické saharské poušti. Tato malá barevná skvrna na zeměkouli by stačila k zásobování celého světa čistou energií – to byl velký příslib Kniese a projektu Desertec. Když byla založena průmyslová iniciativa Desertec DII, mluvil tehdejší šéf Siemensu Peter Löscher o „projektu Apollo 21. století“. DII se však nedostal za hranice plánů.
Otec projektu Gerhard Knies mezitím zemřel. Na saharský písek nadále každý den dopadá nevyužité sluneční záření místo aby vyrábělo elektrickou energii. Problémem je, že se projekt nikdy nezbavil své neokoloniální pachuti. „Když bílí Evropané umístí na mapu Afriky pravítko, rozezní se vždy mnoho poplašných zvonů“, píše rakouský deník Der Standard, který nedávno přesně popsal vznik a pád projektu. Právě tomu se chtělo ministerstvo pro výzkum tentokrát vyhnout svým prohlášením, že energie je pro všechny dost.
