Donald Trump v těchto dnech odpaluje ohňostroj kulturního boje osmašedesátých let – jen ve své extrémně pravicové variantě. V jeho loučení vězí mnoho momentů pravdy, i o nás pozorovatelích. Analýza Nilse Minkmara pro magazín Der Spiegel.
Nejnovější video amerického prezidenta je pozoruhodné – pokud ho posuzujeme aspektem politické kreativity. Kde se všichni odcházející prezidenti snažili o důstojný odchod, než když to nebylo možné – jako v případě Richarda Nixona – alespoň o historicky vypadající fotografii, tam zvolil Donald Trump vlastní cestu: tu nejhorší možnou. Lže, útočí, vypouští domněnky a výhrůžky, omilostňuje ty nejhorší zločince a v posledních několika dnech se ještě snaží ukořistit každý možný zisk.
Během několika minut vypustil mimo jiné spiklenecké teorie a ohrozil statut USA jako otevřené společnosti tím, že de facto zpochybnil princip pokojného předání moci.
Vypadá to, jako by se vsadil předvést nejhorší, nejtrapnější, do očí bijící, v každém ohledu nechutný odchod. Barack Obama natočil během posledních dní v úřadě vtipné video, které ho ukazovalo při karetní hře s bývalým republikánským většinovým vůdcem Johnem Boehmerem – elegantní gesto nadstranického humoru.
Trump oproti tomu přichází se zárukou nechápajícího údivu. Přitahuje tak pozornost celého světa, neboť jeho značka narcistní krutosti je jedinečná. Volitelé již dávno potvrdili Joe Bidena jako vítěze voleb, jeho stranický přítel Mitch McConnell uznal porážku republikánů a Nejvyšší soud zamítl všechny protivolební žaloby – ale uznat fakta Donaldu Trumpovi prostě nevyhovuje.
Zná své publikum: nadstranický, rozumný a zkušený státník jménem Trump by je nudil. Znovu a znovu používá dramatická gesta profesionálního wrestlingu. Když se tam do ringu dobelhá zápasník se zavázanou nohou a hlasatel vysvětlí, že na to soupeř určitě bude brát ohled, netrvá dlouho, než ho přesně a plnou silou udeří do obvázaného místa. Diváci zadrží dech, stejnou měrou zděšením jak pobavením.
Tato inscenace podlosti je poznávacím znamením a žádným skutečným útokem proti lidskosti, to je třeba rozlišit – je ale symbolickým jeho předstupněm. Trump své „proud boys“ a další pravicové skupiny nepodněcoval k tomu, aby mezi svými krajany páchali masakry. Mnoho ale nechybělo. A chápeme starost, se kterou se pozorovatelé jako Bill Kristol snaží popsat politickou dynamiku posledního Trumpova měsíce. Zkrátka si nemůžeme být jisti, zda přece jen najednou nespustí zatýkání, nebo zda si někteří z jeho slov nevyvodí návod k masovým vraždám.
A pokud dříve či později, po dalších skandálech a eskalacích zmizí alespoň z prezidentského úřadu, splyne jeho groteskní osobnost v paměti světa velmi rychle s celou obrovskou generací, s životním stylem i růstovým modelem, jehož doba už dávno uplynula.
I když teď některé čtenářky a čtenáři nebudou souhlasit: se svým pohrdáním pravidly, excesivním narcismem a radikálním konzumismem je Trump posledním, i když jinak politicky přepólovaným osmašedesátníkem. Jejich přesvědčením je, že se poměry přizpůsobí jejich světonázoru a že – od manželství přes školu až po média – žádná instituce nezůstane taková, jako před jejich příchodem.
Práce, jež čeká
Ve světle této generační zkušenosti agituje i Trump: kolabuje klima pod emisemi CO2? Trump letí na golf a v posledních rezervacích postaví těžební věže. Moc ve světě se přerozděluje do více regionů a lidi touží po konci rasismu? Trump je personifikací rasismu, je to jeho značka. Pokud by někdo jiný než bílý muž vyjádřil své s násilím koketující převratové fantazie, rozpoutalo by se již dávno peklo. Federální rozpočet se kvůli jeho absurdním daňovým darům ocitl na šikmé ploše? Trump žádá více peněz pro všechny a vychází z vlastní zkušenosti: ať udělal sebevětší blbost, byl stále bohatší. Umíněnost, antikonformismus, anarchistická energie – Trump v těchto dnech odpaluje poslední ohňostroj kulturního boje osmašedesátých let – jen ve své extrémně pravicové variantě.
Trump je naše obsáhlá růstová ideologie skrytá pod žlutým účesem. Proto jsou tyto poslední dny, šílené tweety a zoufalé výstupy tak důležité: v jeho pomalém odcházení je plno momentů pravdy, nejen o Trumpovi, ale také o logice mediální pozornosti, o korupci a především o nás, naší závislosti na růstu – jednou po více penězích a krámech, ale i po dramatičtějších zprávách, jednoduchých odpovědích a velkolepé show. Po nekončícím politickém cirkusu, který nás baví, aniž by po nás hodně vyžadoval.
Proto Trump také osvobozuje: kdokoliv se mu může cítit nadřazen, nevyžaduje po nás nic jiného, než ho sledovat. A do této hry postupně sází vše, co udělalo poválečné uspořádání Západu tak výjimečným: svobodné volby, ochranu lidských a občanských práv, nenásilné předání moci.
Krátce před koncem roku se tak ještě jednou nacházíme v extrémním bodě: show nebo život? Donald Trump bude brzy historií, děsivým příběhem – ale to, co symbolizuje, bohužel ještě nezmizí. Tato práce na nás ještě čeká.
Dění v USA je věnována samostatná rubrika, případ jako Trump si vysloužil také svou vlastní.
