V amerických volbách se nehlasovalo jen o Donaldu Trumpovi a Joe Bidenovi, ale i o samotné demokracii. S rozechvěním a obavami země v testu obstála. Komentář pro týdeník Die Zeit od Matthiase Naße.
I zápas plný obav může skončit triumfem. Po dlouhých probdělých nocích, kdy bylo člověku střídavě k pláči a nebo k vzteku, kdy ale nakonec přece jen vše vyšlo, chválíme pomalu a těžkopádně fungující demokracii za to, čím ve skutečnosti je: sice nejnamáhavější, ale přece jen nejspravedlivější formou vládnutí. Všechna tíha rázem opadne.
Byl to dobrý boj. Taková nálada zřejmě panuje mezi americkými demokraty. Jejich kandidát, Joe Biden, bude příštím prezidentem Spojených států amerických, byť ne tak pompézně, jak doufali. Na konci je však důležité jen to, že Biden 20. ledna nastoupí do Bílého domu jako nástupce Donalda Trumpa.
Jako bychom nejen v USA, ale po celém světě zaslechli úlevné oddechnutí. I když stále ještě nebyly spočítány všechny hlasy. I když v Bílém domě Donald Trump zuří a porážku nechce uznat, úkoluje své právníky a podněcuje příznivce: rozhodnutí padlo. A můžeme jen doufat, že ho bude poražená strana respektovat a že republikáni nakonec zatím ještě uřadujícího prezidenta přesvědčí, aby svou porážku uznal.
Do Bílého domu se vrací slušnost
Velká část světa čekala na tyto volby jako na osvobození. Na osvobození ze čtyři roky trvající noční můry. Že se do Bílého domu dostal šarlatán jako Donald Trump, otřáslo důvěrou mnoha lidí v rozum Ameriky. Jeho prezidentství nejhorší obavy jen potvrdilo. Trump po sobě zanechává rozdělený, nenávistí a pochybnostmi naplněný národ. A jako by nestačily jeho neustálé lži, narcismus, ignorance, naložil na sebe v koronakrizi ještě vinu za smrt 230.000 amerických občanů. Je vlastně neuvěřitelné, že se i dny po uzavření volebních místností zdálo jeho znovuzvolení možné.
Nyní se tedy Amerika osvobodila. S Bidenem – a to je hlavní politický triumf – se do Bílého domu vrací slušnost. V těchto volbách šlo o program jen okrajově; kandidáti se přeli o daně, reformu zdravotnictví, dostupné vzdělání a lepší silnice jen na povrchu. Šlo, jak napsal Simon Shama ve Financial Times, „o všeobjímající, nelítostný boj na život a na smrt mezi dvěma navzájem se vylučujícími vizemi, čím má Amerika být“.
Bylo bolestivé pozorovat, jak si v předvečer voleb v amerických velkoměstech, i v centru Washingtonu, majitelé ze strachu z nepokojů zabedňovali výlohy svých obchodů. Trump svým varováním před hrozícím „chaosem“ při sčítání hlasů doslova připravil půdu pro násilí.
Navzdory několika zastrašujícím pochodům Trumpových příznivců a navzdory několika menším protidemonstracím zatím obávané násilí nepropuklo. Zůstává však zděšení z toho, že mírové předání moci, podstata jakékoli demokracie, se ve Spojených státech najednou ocitlo v nebezpečí. Před nástupem Trumpa by nás taková myšlenka ani nenapadla.
O Bidenově integritě nejsou pochyby
Reputace USA během posledních čtyř let bezpochyby dosáhla svého dna. V průzkumu Pew Research Institute pouze 10 % Němců a 11 % Francouzů uvedlo, že důvěřují politice Donalda Trumpa. U Baracka Obamy to v roce 2016 bylo ještě 86 % Němců a 84 % Francouzů. V dalších zemích byly výsledky podobné. Mnoho důvěry ztratily Spojené státy právě u svých starých přátel. Joe Biden bude muset prokázat, že je na spojence nadále (nebo znovu) spolehnutí. První kroky by byly, jak již během předvolebního boje oznámil, návrat k Pařížské dohodě o klimatu, k nukleární smlouvě s Íránem a do WHO.
Ale ještě důležitější, než že budou Spojené státy opět hrát roli spolehlivé a důvěryhodné světové mocnosti je, aby Biden těžce zraněnou zemi vyléčil. Mohlo by se mu to podařit, neboť je od základu slušným člověkem. Chybí mu intelektuální brilance a rétorické kouzlo Baracka Obamy, ale o jeho integritě nejsou sebemenší pochyby. Jako muž středu se mu může lépe podařit usmířit znepřátelené tábory než kandidátovi z levého okraje Demokratické strany. Povídačky o socialismu, který hrozí USA za jeho vlády, neberou vážně ani ti, kteří s tímto sloganem vedli předvolební kampaň. Levicový kandidát nebo kandidátka by oproti němu v ideologicky nabitém klimatu neměli šanci.
Thomas L. Friedman, sloupkař New York Times, začátkem tohoto týdne napsal, že na volebním lístku tentokrát stojí sama Amerika. V r. 2016 se ještě někteří lidé mohli v Trumpovi mýlit. „Pokud si ho však znovu zvolíme, přestože víme, jaký normy rozbíjející, rozdělující a zkorumpovaný lhář je, pak svět nezjistí, že jsme za poslední čtyři roky poučili, ale že jsme se změnili.“
Skutečně, k volbě byla sama demokracie a v tomto testu obstála. I když jen o vlas. Jako osvobození to zatím ještě nevnímáme. A přece to přesně jím je. Ucítíme to nejpozději 20. ledna, kdy vítěz voleb Joe Biden složí na schodech Kapitolu přísahu. A ne podruhé Donald Trump.
