AIDS a koronakrize: „Strachy mnoha lidí jsou překvapivě stejné“

AIDS a koronakrize:

Fóbie, hypochondrie, paranoia: rovněž v 80. letech měla pandemie AIDS za následek psychické poruchy. Psychoanalytik Hans-Jürgen Wirth během současné koronakrize rozpoznává mnohé stejné vzorce.

Na infekci zemřelo podle odhadů kolem 770.000 osob, zhruba 1,7 milionů se nově infikovalo, vir má celkem 37,9 milionů lidí.

To jsou čísla za rok 2018 a samozřejmě není řeč o koronaviru, ale o HIV a nemoci AIDS. Ta se rozšířila v 80. letech a zpočátku představovala téměř rozsudek smrti. V Německu dnes dostává více než 80 % infikovaných léky, takže u více než tří čtvrtin již není vir prokazatelný. Německo je privilegovanou zemí.

Riziko, že se nakazíme HIV, je ze statistického hlediska ve srovnání s novým koronavirem daleko menší, protože se vir přenáší při sexuálním styku nebo krví. Infekční riziko SARS-CoV-2 je vysoké, ale vede – ve srovnání s HIV – jen v relativně málo procentech ke smrti.

Přehnaný strach z nakažení

Mezi oběma pandemiemi však existují paralely: psychické reakce a formy zpracování, které jsem pozoroval u pacientů, když se objevilo AIDS, mají nápadnou podobnost se strachem, který někteří lidé pociťují v souvislosti s koronakrizí – a v obou případech se to týká především osob, které se samy virem neinfikovaly.

Navíc tu byla fobie z AIDS. Trpěli jí lidé, kteří se cítili zdravě, ale vyvinuli přehnaný, částečně groteskní strach z nakažení. Ačkoliv jim bylo kognitivně jasné, že se HIV přenáší především homosexuálním, ale také heterosexuálním pohlavním stykem nebo krevním kontaktem, např. infikovanými jehlami, měli panický strach mít jakýkoliv kontakt nebo být jen v blízkosti infikovaného s HIV.

Jejich homofobní strachy nebo i strachy z vlastních pudových tužeb se podvědomě mísily se strachem ze smrtelné „epidemie chtíče“, jak se tenkrát choroba, v kombinaci fascinace a strachu z potrestání, nazývala. Fóbie z AIDS má tu psychickou funkci, že dokáže vázat sexuální strachy, držet je v podvědomí a legitimizovat úhybné fobické chování.

Přehnané obavy z infekce mohou vzniknout i z nového koronaviru. Lidé, kteří beztak trpí zvýšenou hladinou strachu, se mohou vystrašenými náladami ve společnosti a na veřejnosti cítit dodatečně znejistěni. To vede k zesílení jejich stávajících strachů, které se mohou vzedmout až k panice. Zákaz kontaktů dodatečně vyvolává pocit uvěznění a ztráty kontroly nad vlastním životem.

Nejlépe se přizpůsobí sociofobikové

Zvláštní situace nastává u osob, které trpí sociální fobií. Pro ně může dokonce skutečnost, že jsou momentálně povinni dodržovat odstup a výrazně omezit přímý kontakt s jinými lidmi, představovat úlevu. Sociofobikové jsou odlehčeni, protože mohou své pracovní a přátelské kontakty udržovat z bezpečné vzdálenosti z domova. A vědomí, že se v současné době sociálního kontaktu bojí i všichni ostatní, umenšuje pocit, že by nemuseli být nějak normální. Již přítomná sociální fobie nalézá své ospravedlnění a ukotvení v realitě. Na sociálního fobika působí pravidla dodržování odstupu jako kolektivně sdílený psychosociální obranný mechanismus.

Samozřejmě není snadné rozpoznat, kdy má strach z nákazy vztah k realitě a kdy je patologicky přepjatý. I sami na sobě můžeme pozorovat, že jsme někdy příliš bojácní a přehnaně opatrní a při jiných příležitostech naopak neopatrní a lehkovážní a nebezpečí podceňujeme. V kontaktu s cizími lidmi budeme možná hodně opatrní, když potkáme přátele a známé, budeme naopak lehkovážní, protože se budeme domnívat, že od důvěrně známých lidí nehrozí žádné nebezpečí. Racionální to samozřejmě není.

Hypochondři nevěří žádnému testu

Dalším klinickým obrazem, který v souvislosti s pandemií AIDS vznikl, je AIDS hypochondrie. AIDS hypochondr trpí pevným, nutkavým přesvědčením, že je infikován a nenechá si to vymluvit, ani když se ho jeho lékař a rodina snaží argumenty přesvědčit, že nebyl vystaven žádným situacím, ve kterých se mohl nakazit.

Lidé, kteří trpí rozvinutou hypochondrickou poruchou, mohou pandemii korony prožívat jako dodatečné ohrožení jejich zdraví. Objektivně přítomné nebezpečí a jeho ustavičná tematizace ve veřejné diskuzi zesiluje a umocňuje jejich beztak přítomný strach z nemoci a ze smrti. Takoví lidé ve zvýšené míře vyhledávají lékaře, kliniky a zdravotní zařízení, aby se nechali testovat. Test jim však přináší pouze krátkodobé uklidnění, nebo je ihned zpochybněn, protože možná nefungoval správně, nebo se dotyčný infikoval těsně před otestováním.

Paranoia je sociálně nakažlivá

Nakonec se u pandemie AIDS objevila třetí forma úzkostné poruchy, totiž AIDS paranoia, kterou v r. 1992 zevrubně popsal Horst-Eberhard Richter ve své knize „Umgang mit Angst“ (Jak zacházíme se strachem, pozn. PQ). O skutečné paranoie z AIDS můžeme mluvit tehdy, když se strach z nakažení spojí s nenávistí proti nositelům infekce a tzv. „rizikovým skupinám“. Pojmem „riziková skupina“ byli ovšem v dobách AIDS myšleni lidé se zvýšeným rizikem infekce HIV, čímž by se stali přenašeči nemoci. „Riziková skupina“ tedy představovala nebezpečí pro zdravé. V době koronaviru došlo k významovému posunu. Za rizikovou skupinu jsou považováni lidé, u nichž v případě nakažení hrozí vysoké riziko, že nemoc bude mít těžký průběh.

V případě AIDS je zlo, které lpí na viru, podvědomě přesunuto na osobu nositele viru. Homosexuálové, prostitutky, drogově závislí, ale i cizinci byli stylizováni do podoby extrémně nebezpečné skupiny. Paranoiou nabité obrazy nepřítele, které na vrcholu pandemie AIDS ovládly velkou část populace, ale i některé politiky, odpovídají svou sociopsychologickou dynamikou přesně tomu, co v dobách korony označujeme pojmem spiklenecké teorie.

Tehdy, stejně jako nyní, vychází z fantazií o pronásledování tajemná fascinace a tím pádem je doprovází i sociální nákaza. Ta spočívá v tom, že nám všem vlastní projekce na obětní beránky nám dává možnost psychické úlevy a je aktivována obzvlášť v krizových situacích. K tomu je potřeba přičíst to, že okolí paranoika, ať už to jsou rodinní příslušníci nebo přátelé, cítí, že pocit pronásledování musí převzít a sdílet, aby se neznepřátelili.

Vnější ohrožení odpoutává pozornost od vnitřních konfliktů

Ten, kdo je posedlý paranoidními spikleneckými teoriemi, vyvíjí na své okolí obrovský tlak, aby se přidalo k jeho přesvědčení, neboť by mu jinak vypověděl přátelství. Takové osobě se často podaří kolem sebe vybudovat zástup stejně smýšlejících stoupenců, kteří se ve své ideologii zazdí jako v pevnosti. Horst-Eberhard Richter takové konstelace charakterizoval jako „paranoidní opevněné rodiny nebo opevněné skupiny“ (paranoide Festungsfamilie oder Festungsgruppe). Svět je rozdělen jen na „dobré“ a „zlé“, existuje jen přítel nebo nepřítel.

Individuím, rodinám, větším i menším skupinám nebo i celým společnostem přináší projekce vlastního nitra popřípadě interních konfliktů na vnější nepřátele úlevu. Na vsugerované vnější ohrožení lze směřovat a vybít agresi, která by se jinak vybila v interních konfliktech.

Když už se paranoidní nálada zmocnila částí společnosti, šíří se nejabsurdnější lži, fake news a stihomam jako plevel a trumfují se navzájem ve stále šílenějších, zákeřnějších a zlomyslnějších představách. V 80. letech vznikla teorie, že HIV pochází z vojenské laboratoře ministerstva obrany USA ve Fort Detricku, jiná teze tvrdila, že HIV byl rozšířen úmyslně, aby vyhubil homosexualitu.

Strach může být i zdravý

Paranoidní konspirační teorie v souvislosti s koronavirem následují stejný vzorec, totiž že byl virus cíleně vyroben, nebo že úmyslně unikl z laboratoře (podle záměrů buď z Číny nebo z USA). Protože mnoho lidí, kteří jsou přívrženci více spikleneckých teorií, jim věří, i když si logicky odporují, věří někteří z nich současně tezi, že politikové spolu s virology riziko pandemie nafukují, nebo si ho zcela vymysleli, aby upevnili svou moc a manipulovali občany.

Úzkost se může patologicky stupňovat a pojit se s iracionálními myšlenkami. Zpravidla však má signální funkci a vyústí v postoje, související se starostlivostí, péčí o jiné i o sebe a ochranným chováním. „Afektivní vnímání rizika“ (Affektive Risikowahrnehmung) – o kterém mluví psycholožka Cornelia Betschová ve svém týdenním dotazníku ke koronakrizi (Cosmo) – tedy strach, starost, věčné nutkání myslet na nebezpečí, má centrální význam pro aktivaci ochranného chování a má za úkol doplnit či případně posílit „kognitivní vnímání rizika“, tedy vědomí o možnosti nákazy.

Ve zdravé míře je strach základní složkou našeho normálního emočního vnitřního světa. V nejlepším případě to znamená, že jen pokud máme strach z nemoci COVID-19, jsme skutečně ochotni nosit otravné roušky a dodržovat odstup od jiných lidí.


Hans-Jürgen Wirth69letý Hans-Jürgen Wirth je psychoanalytikem a spoluvydavatelem knihy „Hraniční zkušenosti. Migrace, útěk, vyhnanství a německé poměry“ (Grenzerfahrungen. Migration, Flucht, Vertreibung und die deutschen Verhältnisse). Vystudoval psychologii a sociologii na univerzitě v Giessenu. Je spoluzakladatelem Psychosociálního nakladatelství. V médiích vystupuje mj. jako odborník na narcismus v politice. V r. 2002 vydal knihu „Narcismus a moc„, která vyšla v r. 2011 v 5. vydání. V současné době je Hans-Jürgen Wirth profesorem na Institutu sociologie Goetheovy univerzity ve Frankfurtu nad Mohanem.



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: