Mor byl jednou z největších katastrof lidských dějin. Přesto z dlouhodobého pohledu hospodářskému vývoji pomohl. O paradoxních následcích epidemií zauvažoval pro deník Süddeutsche Zeitung autor Nikolaus Piper.
Vše zřejmě začalo v Číně. V r. 1332 tam vypukl mor, extrémně nakažlivá epidemie, jejíž příčina tehdy nebyla známa a proti které nebyl žádný prostředek. Z Číny se rozšířila na západ a nakonec zasáhla Evropu a to přes obchodní galéru z janovské obchodní kolonie Kaffa na Krymu (dnešní Feodosija), která koncem r. 1347 připlula do sicilské Messiny. Posádka byla napadena epidemií a nakazila lidi na pevnině, kteří ji napřed pohostinně přijali.
Z Messiny se mor rozšířil po celém kontinentu. Pandemie, později pojmenovaná „černá smrt“, se stala jednou z největších katastrof dějin. Zemřela při ní zřejmě třetina obyvatel Evropy, nejméně 25 milionů lidí. Některé země jako třeba Francie a Itálie nejspíš ztratily polovinu obyvatel. Původcem moru je bakterie Yersinia pestis; tzv. krysí blecha, která přenáší nákazu na krysy stejně jako na člověka. Kdo tehdy onemocněl morem, dostal černé hnisavé záněty a často zemřel během několika hodin po nákaze.
Po moru následoval zlatý věk práce
Současná epidemie koronaviru, které už padlo za oběť přes 100.000 lidí, nedosahuje ani přibližně rozměrů středověké morové pohromy. Ale v jednom důležitém bodě se srovnání přesto vyplatí. Epidemie mají často dlouhodobé a překvapivé ekonomické důsledky. Mor je obzvlášť dobrým příkladem. Krátkodobé dopady byly hospodářsky a společensky hrozné. Básník Francesco Petrarca v r. 1350, poté co navštívil Řím, napsal: „Domy zejí prázdnotou, hradby se rozpadají, chrámy se řítí k zemi, svatyně zanikají, zákony jsou pošlapávány.“ Na rozdíl od koronaviru zasáhl mor především mladé lidi, což ekonomické škody ještě zvýšilo.
Dlouhodobě ale vedla katastrofa paradoxně k tomu, že se přeživším začalo vést podstatně lépe a evropské hospodářství se začalo vyvíjet rychleji. Ve středověku, kdy ještě neexistoval žádný průmysl, bylo blaho lidí závislé na tom, kolik a jak kvalitní půdu měli k dispozici pro zemědělství. Méně lidí znamenalo více a lepší půdy – tedy i méně hladu a vyšší reálné mzdy. Historik ekonomie Hans-Joachim Voth z Curyšské univerzity říká: „Morová epidemie byla jedním ze spouštěčů velké divergence mezi Evropou a zbytkem světa.“ Velkou divergencí mají historikové na mysli, že evropské hospodářství začalo být nejpozději po r. 1700 daleko výkonnější než další kultury jako Čína nebo Arábie. Spolu se svým kolegou Nico Voigtländerem (Univerzity of California) zveřejnil Voth studii, která tuto souvislost popisuje: úbytek obyvatelstva způsobený morem byl tak masivní, že nemohl být rychle vyrovnán ani vyšší porodností. Pracovní síla se stala nedostatkovým zbožím a zdražila: „Po několik generací zažil kontinent zlatý věk práce“, uvádí studie.
25 milionů lidí nebo více
padlo mezi lety 1347 a 1353 za oběť moru. To byla minimálně třetina tehdejšího evropského obyvatelstva. Ve Francii, Itálii a v dalších zemích dokonce zemřela polovina obyvatel. Přeživší ale z vylidnění kontinentu těžili. K dispozici bylo více půdy na obyvatele, lidé měli najednou více jídla. Bohatší vrstvy si mohly dovolit více luxusního zboží, což podpořilo hospodářský vývoj. Příkladný pro dobu po morové epidemii je vzestup rodiny Fuggerů ve starém říšském městě Augsburg.
Vyšší mzdy nezajistily jen přežití, mnoho lidí si nyní mohlo dovolit i luxusní zboží. To se vyrábělo ve městech, proto začala kvést urbanizace, oběh peněz a objem daní. Příkladný je vzestup Fuggerů. Začal krátce po konci morového období, když se v r. 1367 Hans Fugger, syn zemědělce z Grabenu v Lechfeldu, vydal do svobodného říšského města Augsburgu, kde se nechal najmout u tkalce plátna. Z jemné, importované bavlny a lnu začal tkát luxusní barchet a založil tak rodinné impérium, které přetrvalo staletí.
V Evropě se snížila i inflace, jak poznamenává historik Paul Schmelzing v pracovním dokumentu pro Bank von England: z 1,58 % ročně na pouhých 0,65 % od r. 1360 do r. 1460. Nedocházelo tedy ke zdražení, kterého by se lidé museli bát. Mor změnil i vztah ke konzumu. Traumatizující zkušenost, že život může náhle skončit, vedla podle Schmelzinga k přání užívat si ho aspoň plnými doušky. To mělo za následek, že podíl majetku určeného na konzum mezi lety 1350 a 1450 silně vzrostl. Důkazem jsou i zákony proti přehnanému luxusu, které zavedla mnohá italská města. Například Benátky stanovily v r. 1430 maximální hranici pro výši dámských podpatků.
Tato spotřeba luxusu byla podle názoru některých vědců předpokladem pro vznik renesance a konec středověku. Vyšší mzdy ale nutně neznamenaly, že se v té době začalo lidem vést lépe. Šlechtici a králové ve skutečnosti vyšší daňové příjmy využili k vedení válek. Města se zvětšovala, ale život v nich byl extrémně nezdravý: lidé žili na těsném prostoru společně se svými zvířaty, občané vyprazdňovali své nočníky jednoduše na ulici a městské hradby omezovaly prostorový růst. Války, urbanizace a importované epidemie doprovázely evropský růst jako tři „jezdci apokalypsy„, píší vědci Voth a Voigtländer v narážce na Zjevení svatého Jana v Biblickém Novém zákoně.
Jak před morem tak i po něm čelilo lidstvo vražedným epidemiím. I jejich hospodářské a politické dopady byly nepředvídatelné. V r. 542 propukla v Konstatinopoli epidemie dýmějového moru. Tento po východořímském císaři Justiniánovi nazvaný „justiniánský mor“ zničil celý středomořský region a mohl usnadnit vzestup islámské říše o 100 let později.
Zvláštní roli v kolektivní paměti Evropanů a Američanů hraje španělská chřipka, která vypukla ke konci První světové války. Absolutní počty obětí byly horší než u černé smrti: minimálně 500 milionů lidí – čtvrtina tehdejšího světového obyvatelstva – bylo nakaženo, více než 50 milionů lidí zemřelo, daleko více, než jich padlo v samotné válce. Ekonomické následky ale byly zanedbatelné. Podle odhadů kanadského ministerstva financí stála španělská chřipka 0,1 % hospodářského růstu. To zřejmě souvisí s tím, že jako důsledek demobilizace po válce stejně vypukla hospodářská recese.
V průmyslových společnostech ovšem odpadá dlouhodobý růstový efekt vylidnění, který nastal po morové epidemii ve středověku. Když je většina zboží vyráběna v továrnách, jsou reálné mzdy v poměru méně závislé na tom, kolik půdy je k dispozici pro produkci potravin.
Na příkladu španělské chřipky se můžeme učit, jak důležitý je social distancing během pandemie. Podle zprávy Wall Street Journal vyčkávala městská správa ve Filadelfii 16 dní, než omezila svobodu pohybu svých občanů. Dokonce se ještě konala přehlídka. Cena byla vysoká: na vrcholu epidemie byla úmrtnost ve Filadelfii pětkrát vyšší než v St. Louis, který zavedl social distancing po dvou dnech.
To tu ještě nebylo: celý svět riskuje recesi, aby zastavil pandemii
Dnes víme, že během pandemie stojíme před jasnou volbou: buď společnost krátkodobě akceptuje ekonomické ztráty, aby utlumila nákazu, nebo za ni zaplatí mnoha mrtvými v budoucnu. Co odlišuje dnešní pandemii od všech ostatních v dosavadních dějinách, je skutečnost, že většina světa tyto ekonomické náklady akceptuje. Že připouští těžkou recesi, aby zabránil kolapsu zdravotních systémů a zachraňuje lidské životy. V jiných zemích, především v Trumpově Americe, přišla tato reakce opožděně, ale nakonec přece jen přišla. Zároveň politika a centrální banky vydávají biliony dolarů a eur za programy, které ještě před několika týdny byly těžko představitelné.
Nic z toho tu doposud nikdy nebylo. Až bude epidemie pod kontrolou a bude existovat vakcína, bude se muset politika zabývat dlouhodobými důsledky záchranných programů. Bude kvůli následku obrovského množství vytištěných peněz opět hrozit inflace? Zesílí těžkosti s dodáním ochranných masek a dýchacích přístrojů přání mnoha zemí po autokracii? Zvýší se obliba experimentů, jako je nepodmíněný příjem? Vydrží to vše Evropská unie?
Jen jedno je jisté: po koronakrizi bude svět vypadat jinak než dříve.
