Američané slaví 243. Den nezávislosti. Mezitím čekají na hranicích s Mexikem děti v internačních táborech. Navzdory prezidentovi se doba starých rozzlobených bílých mužů chýlí ke konci.
4. července r. 1852 byl Frederick Douglass pozván, aby ve městě Rochester pronesl v den amerického národního svátku řeč. Douglass patří k nejdůležitějším osobnostem 19. století. Byl sociálním reformátorem, nadaným mluvčím, politikem, šéfredaktorem – především ale skvělým spisovatelem.
Jeho autobiografie, ve které líčí, jak jako mladý muž utekl z jižanské plantáže na svobodu, se stala bestsellerem a je dnes považována za klasiku. Zůstává otázkou, kdo ho v r. 1852 pozval jako slavnostního řečníka: ten člověk musel být buď idiotem nebo géniem.
Frederick Douglass začal velmi zdvořile. Mluvil o zásluhách amerických otců zakladatelů, o boji proti Angli, o svém respektu k Prohlášení nezávislosti americké republiky. Při tom ale neustále používal zájmena „vy“ a „vaše“, nikdy neřekl „my“. Vaše republika. Váš státní svátek.
A zhruba v polovině svého projevu se Frederick Douglass náležitě rozjel: „Tento čtvrtý červenec patří vám, nikoliv mně“, řekl. „Vy se můžete radovat, já si musím stěžovat. Přitáhnout muže v řetězech do zářivého velkého chrámu svobody a nutit ho, aby s vámi zpíval nadšené hymny, je nelidským výsměchem, je rouhavou ironií. Chcete se mi posmívat, občané, když mě prosíte, abych k vám dnes promlouval?“
Mezi vším tím jásotem a slavnostním rykem slyšel řinčení řetězů, úpění černých mužů a žen a dětí na plantážích. „Co znamená pro černého otroka váš čtvrtý červenec?“, položil Frederick Douglass rétorickou otázku. „Pro něj je vaše slavnost obrovským podvodem; vaše svoboda bezbožným svolením; vaše národní velikost zákeřnou marnivostí; vaše radostné tóny prázdné a bezcitné; vaše obžaloby tyranů vytrubováním nestoudnosti. Na tomto světě dnes není národ, který by byl vinen hrůznějšími a krvavějšími činy než národ Spojených států.“
4. července 2019 slaví Američané 243. Den nezávislosti jejich republiky. A zatímco budou všude na nebi vybuchovat ohňostroje, zatímco budou kapely hrát „The Star Spangled Banner“ a prezident přednese ze schodiště Lincolnova monumentu svou řeč k americkému národu, spí děti samy na betonové podlaze internačních táborů na mexické hranici.
Nejméně 2.654 dětí z Hondurasu, Guetamaly, El Salvadoru bylo americkými pohraničními úředníky odtrženo od svých rodičů – to jsou zdokumentované případy, ve skutečnosti bude jejich počet ještě daleko vyšší. 1.000 z těchto dětí ještě nebylo ani 10 let.
Nejmladším dítětem bylo čtyřměsíční miminko. Otec byl naložen do letadla; bylo mu řečeno, že své dítě za chvíli spatří; následně byl deportován a dítě skončilo u pěstounské rodiny. Matce u Hondurasu bylo miminko doslova vyrváno od prsu. Pohraničník nutil desetiletou dívku, aby vyhodila šaty, do kterých balila malinké miminko – jednalo se o předčasný porod.
Soud rozdělování rodin zakázal; existují očitá svědectví, že k němu přesto denně dochází. Kromě toho existují svědectví o krutém ponižování, o hladu, o špíně – děti nedostanou ani mýdlo, aby se umyly – a ustavičný beznadějný pláč. Šest dětí je mrtvých, zemřely v péči amerických úřadů. Zde jsou jejich jména: Carlos Hernandes Vásques (16 let). Juan de Leon Gutiérrez (15 let). Darlyn Cristabel Cordova-Valle (10 let). Felipe Gomez Alonzo (8 let). Jakelin Caal Maquín (7 let). Wilmer Josué Ramírez Vásquez (2 a půl roku).
Toto jsou Spojené státy americké roku 2019
Stále ovšem existuje onen dokument, který byl před 243 roky vytištěn na papír a rozmnožen – dokument, který začíná větami: „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí.“
Tyto důležité věty již v amerických dějinách několikrát narazily na krutou realitu: během válek s Indiány, v dobách otroctví a poté za éry lynčování a rasové segregace; během První světové války, kdy prezident Wilson prohlásil Američany německého původu za volné k odstřelu a nechal socialisty zavřít jen proto, že šířili pacifistické letáky; během Druhé světové války, kdy nechal prezident Roosevelt zavřít Američany japonského původu do internačních táborů; ve vězeňských mučírnách CIA. Ale všechna zvěrstva, která byla v rozporu s duchem americké Deklarace nezávislosti, jí nikdy nezničila.
„Genialita amerických institucí“
Frederick Douglass svou řeč v Rochesteru ukončil – poté, co svým spravedlivým hněvem starozákonného proroka horoval proti svým bílým spoluobčanům – závanem naděje. „Nezoufám nad touto zemí“, prohlásil. Čerpá odvahu z ducha Deklarace nezávislosti „a z geniality amerických institucí“.
Především se dnes už nemohou národy od sebe navzájem izolovat: „Města s hradbami a impéria už nejsou v módě. Městské brány obrousily paže obchodníků. Informace pronikají do nejtemnějších míst koutů zeměkoule. Hledají si cesty po zemi, nad mořem i pod ním. Vítr, pára a blesk jsou nájemnými pomocníky. Oceány už národy nerozdělují, ale spojují je.“ Dny otroctví jsou sečteny.
A stejně jsou sečteny i dny semiautoritářského vládnutí, otupělosti a rasismu. Příliš mnoho Američanů všech barev kůže, vyznání a společenských tříd pohrdá tím, co se v jejich jménu děje.
Regiment starých rozzlobených bílých mužů existuje v USA už jen ve formě menšinové vlády, už dávno není většinovým projektem. Ostatně, Spojené státy zůstanou navždy zemí, která osvobodila Evropu od nacistů a která během Studené války držela v šachu komunismus. A pokud o Americe téměř před 170 lety nezapochyboval Frederick Douglass, jaké právo k tomu máme my?
