Jít na věc, ochota k riziku, impulzivnost: bez těchto vlastností dosáhnete v podnikání jen málo. Ale jsou vrozené nebo naučené? Vědci se domnívají, se jedná o infekci zákeřným patogenem.
Filosof Thomas Hobbes měl jasno: „Homo homini lupus.“ Člověk člověku vlkem. Při této větě nemálo z nás souhlasně pokývá hlavou, protože se nám homo sapiens jeví jako dravec. Ale možná to vůbec neleží v jeho přirozenosti, ale je nemocný – infikován toxoplasmou gondii.
Tento prvok, blízký příbuzný plasmodií způsobujících malárii, má jeden problém: jeho jediným hostitelem jsou kočkovité šelmy – od domácího mazlíčka po tygra. Ale aby se dostal z jednoho exempláře na druhý, potřebuje mezihostitele, například ptáky, myši nebo také člověka.
Aby se dostal tam, kde se opět může rozmnožovat, musí je parazit přimět k tomu, aby se nechali sežrat kočkou. Proto musí změnit chování svých mezihostitelů – což zvládá s neuvěřitelnou přesností.
Parazit v mozku
Tak přicházejí myši o svůj přirozený strach; jakmile jsou infikovány toxoplazmózou, začínají se chovat lehkomyslně. Podobné chování bylo pozorováno u opic a lidí: infikovaní jedinci mají daleko větší ochotu riskovat a jsou impulzivnější než předtím, ztrácí dokonce svou původní pachovou averzi na kočičí moč.
„Dnes se předpokládá, že tyto faktory dříve zvyšovaly pravděpodobnost, jak se stát obětí dravé šelmy“, vysvětluje Manfred Spitzer z Psychiatrické a psychoterapeutické univerzitní kliniky v Ulmu, který je i mimo svůj obor znám svými sebevědomými i jednostrannými publikacemi, jako např. Digitální demence (v něm. originále Digitale Demenz) o následcích mediálního konzumu.
Vědci univerzity v Magdeburgu a Leibnitzova neurobiologického institutu nyní přišli na to, jak parazit chování svých mezihostitelů manipuluje. Podle jejich zjištění se poté, co se dostane do mozku, začne následně měnit molekulární složení synapsí, tedy kontaktních míst mezi neurony.
To už zní samo o sobě strašidelně. Ještě horší ale je, že se jedná o neměnný stav. Parazit zůstává v mozku, aby svého mezihostitele už navždy přeměnil v lehkomyslně impulzivní oběť pro kočkovitou šelmu.
Paralely k podnikání
Změny chování jsou tedy trvalé. Proto se také začal mezinárodní tým vědců zabývat otázkou, jestli je jen náhoda, že se některé firmy ve světě velkého byznysu chovají podobně jako myši, opice a lidé, infikovaní toxoplazmózou. Aby to zjistili, provedli několik studií.
Prozkoumali vzorky slin zhruba 1.300 studentů na přítomnost protilátek na toxoplazmózu a výsledky zasadili do relace se studijními obory probandů. Výsledek: mezi studenty obchodně administrativních oborů (v angl. „business administration“, v něm. „Betriebswirtschaftslehre„, pozn. překl.) byla kvóta infikovanosti 31 %, zatímco u ostatních studijních oborů činila jen 22 %.
Vědci poté provedli přesnější rozlišení uvnitř skupiny obchodně administrativních oborů podle jejich studijního zaměření. A naskytl se jim následující obraz: kdo se zajímal o účetnictví a finance, byl infikován ve 29 % případů; kdo se zajímal o management a podnikání, byl oproti tomu infikován v 42 % případů. „To je téměř dvakrát tolik než u jiných studijních oborů“, zdůraznila vedoucí výzkumu Stefanie Johnsonová z Coloradské univerzity.
Majitelé firem jsou infikováni více
V další studii vědci odebrali během podnikatelských konferencí krevní vzorky úspěšným podnikatelům a porovnali je se vzorky těch, kteří se sice chtěli také postavit na vlastní nohy, ale ještě to neudělali. Výsledek: infikovanost toxoplazmózou byla mezi etablovanými majiteli firem 1,8× vyšší.
Psychiatr Spitzer si myslí, že tyto nálezy legitimují otázku: „Není podnikání a tím podstatná část hnacího motoru našeho hospodářského systému ničím jiným než důsledkem infekce?“ Aby to zodpověděli, porovnala Johnsonová a její spolupracovníci míru infekce v kapitalistických a nekapitalistických zemích.
Celosvětový průměr míry infikovanosti toxoplazmózou činí 34 %, ale promoření infekcí se ve světě výrazně liší. Nejnižší míru, pouhých 8,6 %, najdeme v Norsku. Tedy v zemi známé svým silným sociálním systémem. Německo se se svými necelými 42 % nachází ve vyšším středu, na stejné příčce s Belgií a Tureckem.
Obzvlášť zajímavé však je, kdo vede seznam výskytu toxoplazmózy: totiž Brazílie s 60,4 %, těsně následovaná Maďarskem, Indonésií, Jamajkou a Kolumbií. Silně kapitalisticky a podnikatelsky orientovaná země jako USA se oproti tomu nachází s 16 % daleko za průměrem.
Možným vysvětlením tohoto trendu by bylo, že země s vysokou mírou infikovanosti toxoplazmózou kladou zároveň velký důraz na patriarchální společnost, což by se shodovalo s dalším efektem parazita: zvyšuje totiž úroveň hladiny testosteronu.
Dalším vysvětlením by ale také mohlo být, že vliv parazita přece jen není dostatečně velký, aby nutně uvrhl celé společnosti do kapitalismu á la „Homo homini lupus“. Do určité míry to má člověk ve vlastních rukou.
