Země se nyní definuje jako židovská – to je rána pro arabskou menšinu a odklon od izraelského prohlášení nezávislosti. Je nyní na Nejvyšším soudu, aby znovu hájil liberálnost státu.
Izrael je demokracie – jediná na Blízkém východě. Schválením národnostního zákona by však mohla přijít o atribut „liberální“. Tím, že se Izrael označil za „vlast židovského národa“ a výstavbu židovských komunit definuje jako „národní hodnotu“, zákon arabskému obyvatelstvu signalizuje: „Nejste vítáni!“ Že je nyní oficiálním jazykem pouze hebrejština, má větší, než jen symbolickou hodnotu. I když získá arabština zvláštní statut, bude mít toto odstupňování dopad na běžný život, například při popisu cedulí nebo ve styku s úřady.
Zákon je políčkem pětině obyvatelstva. Arabští Izraelci se cítí tímto uzákoněným odmítnutím právem vyloučeni. Diskriminace je nyní povolena, práva menšin už nadále nemusí být respektována. Zákon je také zradou na prohlášení nezávislosti, které bylo schváleno před 70 lety. V něm je uvedeno, že stát zaručuje „všem svým občanům bez ohledu na náboženství, rasu a pohlaví sociální a politickou rovnoprávnost“. Tento slib je nyní porušen.
Tímto zákonem je nacionalistické snažení převedeno do praktické politiky; symbolem této politiky se stal pravicově konzervativní premiér Benjamin Netanjahu. Rok před plánovanými volbami se díky výsledkům průzkumů veřejného mínění cítí natolik silný, aby prosadil léta plánovaný záměr – s těsnou většinou 62 hlasů ze 120 členného Knesetu. Ostrá kritika, která se na zákon snesla – od prezidenta Reuvena Rivlina až po vrchního státního zástupce Avichaie Mandelblita – přinesla aspoň jeden výsledek: z návrhu byl odstraněn článek, který umožňoval zakládat osady pouze komunitám stejného vyznání nebo původu. To by byl skutečně krok směrem k apartheidu; naštěstí je však v zemi ještě několik odvážných politiků, kteří jsou ochotni zakročit.
Ano, každý si smí určit vlajku, hlavní město, hymnu a státní svátky. Okolnosti, za kterých se tak v kontextu Blízkého východu děje, jsou zcela vědomým aktem exkluze.
Právo na existenci Izraele je nesporné a nedotknutelné. A Palestinci nevyužili mnoha šancí. Je však provokací, označit „Jeruzalém jako sjednocený celek“ za hlavní město Izraele. Je to signál mezinárodnímu společenství, že Izrael nemá zájem na řešení dvou států s Palestinci, kteří považují východní Jeruzalém za své hlavní město. Proč také, když nechal Donald Trump do Jeruzaléma přesunout americké velvyslanectví?
Hodně závisí na výkladu a dopadech zákona v praxi, jestli nyní nebude arabským Izraelcům povolena koupě nemovitostí v židovských oblastech, nebo bude zakázána stavba mešit a jestli bude omezeno právo pobytu arabských občanů. To je výzva pro Nejvyšší soud. Ten byl v Izraeli již několikrát poslední baštou obrany liberálních hodnot.
