Svět zažívá politický převrat. Proto je konfrontace s dějinami důležitější než kdykoliv jindy. Co se můžeme naučit od Roberta „Bobby“ Kennedyho?
„Ne, ne! Nedělejte to! Nezvedejte mě.“ To byla poslední slova Roberta Francise Kennedyho, zvaného „Bobby“ nebo RFK, než 42letý senátor a kandidát na prezidenta Spojených států amerických krátce před půlnocí 6. června 1968 upadl v kuchyni hotelu Ambassador do kómatu. Z něho se neměl nikdy probudit.
Stejně jako jeho starší bratr, v r. 1963 zavražděný John F. Kennedy, byl zabit ranami vypálenými atentátníkem. V konferenčním sále hotelu právě dokončil svou řeč, ve které svým podporovatelům poděkoval za vítězství v primárkách kalifornských Demokratů pro prezidentské volby v r. 1968, když padly výstřely.
Pro mnoho Američanů té vlahé letní noci nezemřel pouze RFK, ale i část americké víry v pokrok a v politickou nevinnost USA. Následovala aféra Watergate, Richard Nixon, zesílení vietnamské války a přiostření rasového konfliktu ve Spojených státech.
„We can do better“
Rok 1968 byl annus horribilis (strašným rokem, pozn. překl.) americké společnosti. V žádném jiném okamžiku od skončení občanské války v r. 1865 nebyla společnost tak hluboce rozdělená. Po ofenzívě Tet v lednu 1968, která definitivně zničila sen o vítězství ve Vietnamu, následovalo zavraždění v dubnu Martina Luthera Kinga, které mělo za následek největší rasové nepokoje v amerických dějinách. A konečně srpnové nepokoje kolem Demokratického národního konventu v Chicagu, v jejichž důsledku byla demokracie před běžícími kamerami státní moci doslova zadupána do země.
Uprostřed těchto turbulentních událostí se Bobby Kennedy pro mnoho liberálů stal personifikací progresivní politiky, která se pokoušela stavět mosty mezi jednotlivými vrstvami společnosti. Senátor a bývalý ministr spravedlnosti bojoval proti rasové diskriminaci, zasazoval se za občanská práva všech Američanů a z boje proti chudobě udělal svou největší prioritu.
Kennedy byl během své dřívější politické kariéry známý především svou bezohledností. Byl považován za chladného válečníka, konzervativce, který podporoval Joe McCarthyho a který se s pomocí CIA pokoušel zabít Fidela Castra. Jako ministr spravedlnosti nechal také odposlouchávat Martina Luthera Kinga juniora. Soukromě částečně projevoval homofobní a antisemitská stanoviska. Kennedy polarizoval.
Pozitivní populismus
Podle v r. 2018 zveřejněné studie politologa Richarda D. Kahlberga se ale RFK v r. 1968 povedlo sjednotit bílé zaměstnance, kteří předtím hlasovali pro zastánce rasové segregace George Wallaceho, s černými zaměstnanci, hispánskými voliči a původními obyvateli Ameriky do jedné volební koalice. Bobby Kennedy těmto rozličným skupinám ukázal společný cíl: inklusivní hospodářskou politiku, která byla zaměřena především na boj proti chudobě, kterou RFK považoval za skutečnou příčinu sociálních nepokojů v zemi. V primárkách např. Kennedy, který byl sám multimilionářem, vehementně atakoval hospodářskou nerovnost ve Spojených státech a zasazoval se za přísnější daňové zákony a vyšší zdanění velkých podniků a nejbohatších vrstev. Kromě toho se přimlouval za hospodářský vývoj v černých ghettech a zaostalých venkovských oblastech.
Kennedy současně několikrát zdůraznil, že ačkoliv se zasazoval za občanská práva menšin, nebude tolerovat žádné násilí a nepokoje: oproti jiným liberálům sázel Kennedy na law-and-order politiku. Zastával také názor, že sociální podpora sama o sobě chudobu v zemi dlouhodobě nevyřeší. „Potřebujeme pracovní místa, důstojnou a dobře placenou práci“, prohlásil Kennedy na jaře r. 1968. Stát je tu však jen od toho, aby nastavil vhodné rámcové podmínky. Sociální pomoc několikrát nazval „ponižující“ – hodnocení, které s ním dle tehdejších průzkumů veřejného mínění sdílela většina bílých i černých zaměstnanců včetně příjemců sociální pomoci. „We can do it better“ – můžeme to udělat lépe – byla Kennedyho mantra.
Aby získal také konzervativní a patriotickou střední vrstvu, RFK zdůrazňoval, že není žádným „mírovým kandidátem“ a, byť se několikrát otevřeně vyslovil proti válce ve Vietnamu, nechtěl jednostranně stáhnout americké jednotky z jihovýchodní Asie. Expandující komunismus jako obraz nepřítele byl v Kennedym vždy pevně ukotven. Současně silně kritizoval možnost vysokoškoláků odložit svůj nástup k armádě, zatímco pracující takovou možnost neměli. Žádný Američan by se na základě sociálního postavení nebo vzdělání neměl těšit zvláštnímu zacházení. Ačkoliv byl RFK v liberálních kruzích považován za revolucionáře, v primárkách důsledně volil moderátní střední cestu. „Kennedy byl liberál bez elitismu a populista bez rasismu“, píše Kahlenberg.
Jaké poučení může dát RFK progresivním liberálním politikům v dobách Donalda Trumpa? Trumpova Amerika a Amerika RFK je v mnoha ohledech jiná. Dnešní společnost je silněji integrovaná, menšiny mají více práv, současně ale hodně vzrostla sociální nerovnost. Velké části společnosti se vede hůře než ještě před 20 lety. Životní očekávání klesá, populisté a nacionalisté jsou na vzestupu.
Kompas pro americké demokraty
Robert Kennedy svou kampaní během primárních voleb v první polovině r. 1968 ukázal, že moderátní, inklusivní populismus, kázající sociální rovnost bez toho, aby útočil na menšiny nebo jiné obětní beránky, může být kladně přijat širokými voličskými vrstvami. To by mohlo být vodítkem pro americké Demokraty, až budou nastávající podzim v doplňovacích volbách kandidovat do Senátu a Sněmovny reprezentantů.
RFK chtěl také vést zásadní debatu o tom, jakou roli mají hrát Spojené státy americké ve světě a co to znamená být Američanem. V době, kdy jsou liberální demokracie ohroženy hned na několika frontách, je pokračující debata o roli občana a jeho vztahu k demokratickému státu nejen v USA, ale kdekoliv na Západě, nezbytná.
Franz-Stefan Gady je politickým poradcem a vedoucím spolupracovníkem EastWest Institutu v New Yorku a vedoucím redaktorem zahraničněpolitického a bezpečnostního magazínu „The Diplomat„.
