Dnes jsem v Reportermagazinu četl článek o ex senátorovi a nově zvoleném poslanci panu Hlavatém, který vyšel pod výstižným titulkem Muž, který nevěděl vůbec nic. Posledních několik let opravdu nemohu uvěřit, že to co děje, většině národa nevadí. Vždyť situace, které dnes a denně zažíváme, jsou čím dál absurdnější a před ne tak dávnou dobou naprosto nepředstavitelné.
Pořád je tu ještě možnost, že jsem upadl do komatu a tohle všechno se mi zdá. Těším se, až mě lékaři probudí.
Úplně to vidím: „Áááá, dobrý den, Honzo. Věděli jsme, že se dnes vzbudíte“, přivítá mě klidný a empatický doktorův hlas. „Je 6. listopadu roku 2017. 20 let jste byl po dopravní nehodě ve spánku“, pokračuje. „Mezitím se toho samozřejmě dost změnilo, tak se nelekněte. Někdo z toho může mít i šok. Jste teď občanem Země, doklady neexistují, jsme jedineční na základě biodat, ty na rozdíl od dokladů nikdo nezfalšuje“, zasměje se. „Státy už dávno zanikly. A s nimi i většina problémů. Už ani neničíme krajinu získáváním energie, tak jako kdysi. Vše je maximálně účinné, efektivní a šetrné. Jo, a po zavedení bezpodmíněného příjmu postupně zanikly i peníze. Nesoustředíme se už na věci jako kdysi, baví nás zlepšovat život kolem sebe, kvůli tomu věci přece původně vznikly, ne?“, usměje se.
Pak si všimne mého údivu. „Nějaké nesouvislé fragmenty k vám asi pronikly. Občas jsme vám pustili televizi“, mávne rukou za sebe, kde se po celé stěně míhají tiché obrazy. Už víme, jak to všechno funguje, myslím psychika a tyhle věci… Ale teď si odpočiňte a rozkoukejte se. Až budete fit, určitě vás napadne, co užitečného byste mohl udělat“, dokončí rozvážným, ale přesto optimistickým hlasem svůj monolog a odchází z velké vzdušné místnosti.
Vybavil jsem si na svůj sen. Moje počáteční překvapení pomalu odchází: „No jasně: takové blbosti by se přece v normálním životě nikdy nemohly stát.“ Až mi to přišlo vtipné. Bezděky jsem se začal usmívat. „Létající sny, černobílé sny, sny, kde vše jde nebo ještě častěji nejde vůbec nic – to vše jsem už zažil. Ale sen, kde by šel čas pozpátku? Kdo to kdy sylšel?“ To už jsem se začal smát na celé kolo. „Taková blbost!“ A jak jsem jí věřil. Tak skutečný ten sen byl. „To jsem teda vůl“, nemohl jsem přestat. Představoval jsem si, jak by vypadalo, kdyby lidé ve skutečnosti jednali stejně, jako v tom šíleném snu. To už jsem pomalu dostával křeče. Břicho mi cukalo. „Za to asi mohou nějaké léky“, pokoušel jsem si situaci racionalizovat. S každým dalším záchvatem smíchu, s každou další absurdní asociací se ale noční můra vzdalovala do nenávratna.
Pomalu jsem se posadil na obrovskou postel a pohlédl z okna sahajícího přes celou čelní stěnu. Nad sluncem zalitou krajinou se bezhlučně vznáší létající talíře, průzračně čistým vzduchem zní zpěv ptactva, po jasně zelené louce vlní sličná děvčata v bílých přiléhavých oblečcích své boky.
„Konečně zase doma“, prolétne mi hlavou, když pomalu vstávám. Přede mnou se potichu odsune okno a já vycházím na terasu. Trochu se rozkoukám, co všechno jsem zaspal.
Krásný den vám přeje
Honza
