Mnoha lidem – nejen v Německu – připadá, že se o ně společnost nezajímá. Fakt, že se do německého parlamentu dostala populistická AfD, nepovažuje izraelsko-švýcarský psycholog Carlo Strenger za tragédii. Se skupinami jako AfD je třeba hledat dialog, ale je také nutné proti nim daleko ostřeji vystupovat, když vytasí své pseudoargumety. Rozhovor pro stanici Deutschlandfunk vedla Birgid Beckerová.
Birgid Beckerová: Tři z pěti voličů AfD, jak nám sdělují volební analytici, pro stranu nehlasovali proto, že by byli přesvědčeni o straně samotné nebo o jejím programu, ale protože byli zklamáni z jiných stran a mají plné zuby kancléřky Merkelové. Jasně: 12 let je dlouhá doba. Ale můžeme mít plné zuby překonané finanční a hospodářské krize, hladce zvládnuté eurokrize a uprchlické krize, která překročila svůj vrchol?
Spisovatelka Juli Zehová se po těchto volbách bezradně zeptala: „Jak se tedy naší zemi má ještě dařit? O kolik víc svobody a bezpečnosti a blahobytu a demokracie a vzdělání a kultivovanosti ještě musíme dosáhnout, aby se lidé nenechali rozeštvávat xenofobními scénáři?“
Možná v tomto stavu bezradnosti potřebujeme radu psychoanalytika. Možná patří volič na jeho pohovku.
Požádala jsem o dálkovou terapii izraelsko-švýcarského psychologa Carlo Strengera. Co je v nepořádku, pokud ve většinovém blahobytu roste zahořklost?
Carlo Strenger: Myslím si, že důvody jsou mnohovrstvé. Začíná to tím, že globalizace vedla k tomu, že souvislosti, ve kterých všichni žijeme, jsou stále méně průhledné. A mnoho lidí (nejen v Německu) se cítí opuštěně, ne nutně v nějakém konkrétním smyslu, jak sama říkáte. Četl jsem několik komentářů, které říkají, že největším problémem Německa vlastně je, že žádné problémy nemá.
Druhou věcí je, že samozřejmě stále více lidí (po celém světě, nejen v Německu) cítí, že se politika odehrává tam někde mezi elitami, které nemají nic společného s lidem, což vytváří místo populistům, kteří tvrdí, že jsou hlasem lidu, ať už lid znamená cokoliv. To je fikce.
Četl jsem několik komentářů, které říkají, že největším problémem Německa vlastně je, že žádné problémy nemá.
Extrémním příkladem jsou samozřejmě Spojené státy, které si zvolily absolutně nekompetentního muže za prezidenta jednoduše proto, že mluvil tak syrovým jazykem, že jím oslovil určitou vrstvu americké společnosti: nyní přichází někdo, kdo je stejný jako my, žádný politik z povolání, ustavičně zaměstnaný pouze sobě rovnými ve Washingtonu.
„Merkelová vlastně vedla nekampaň“
Birgid Beckerová: Populista v USA nakonec vyhrál volby. Pravicoví populisté v Německu stále ještě čelí většině 87 % voličů, kteří se rozhodli jít jinou cestou. Šel byste tak daleko, abyste prohlásil, že nám USA předvádějí, co nás ještě čeká?
Carlo Strenger: Velmi doufám, že k tomu nedojde. V USA je ještě druhá část, a tou je, že se bílá nižší střední třída cítí naprosto vyloučená. Protože ve Spojených státech na rozdíl od Německa už vlastně neexistuje žádná dělnická třída ve starém slova smyslu. V USA tvoří výroba už pouze 8,7 % HDP. To v Německu neznáme. V Německu je nadále silná výroba a řemeslníci jsou hrdí na svou práci a nemyslí si, že by systém jejich status zničil. Proto doufám, že je stimulace naslouchat populistickým hlasům v Německu nižší, než v USA.
Je důležité, aby umírněné strany vysvětlovaly, co jsou západní hodnoty, proč jsou nepostradatelné.
Birgid Beckerová: Pane Strengere, ve vašich knihách zdůrazňujete, že demokracie není samozřejmostí, že demokracie, nebo – s rizikem, že to bude znít pateticky – svobodný řád potřebuje své obránce. Nyní se ale právě pravicoví populisté prohlašují za ochránce svobody nebo strážce práva, a podkopávají tak právě ty hodnoty svobody, které údajně chtějí chránit. Jak rozpoznáme falešné obránce od skutečných, demokraticky etablovaných, proč zní často tak sklíčeně?
Carlo Strenger: Věřím, že mimo jiné proto, že se tímto tématem vůbec nezabývali. Když se podíváte na velké strany, především na CDU a SPD, které jsou zároveň velkými poraženými těchto voleb, tak zjistíte, že třeba Merkelová vlastně vedla nekampaň. Německo, ve kterém dobře a rádi žijeme. To zní zhruba jako reklama restaurace na dobré německé jídlo, které rádi a dobře jíme. Přitom by právě dnes bylo hodně důležité lidem zdůraznit, jak vzácného daru si užíváme, jak je křehký, jak komplexní je tato stavba z institucí a kulturních norem, umožňující, že si lidé na Západě nebo ve svobodném světě mohou život uspořádat tak, jak chtějí a že jejich právo na to je chráněno a zároveň jsou i oni chráněni před vnějším nebezpečím, ať už by přicházelo od státu nebo jednotlivců.
V posledních letech jsem neustále zdůrazňoval, jak je důležité, aby umírněné strany vysvětlovaly, co jsou západní hodnoty, proč jsou nepostradatelné, proč by každý ve společnosti něco zásadního ztratil, pokud by byly narušeny. A také proč je podfukem – pokud mi dovolíte tento poměrně nesofistikovaný výraz – pravicově populistický diskurz hlásající „my jsme zástupci Západu a svobody“, například proti islámu.
„Většina muslimů je celkem dobře integrovaná“
Birgid Beckerová: Ale pane profesore Strengere, jak to udělat? Když zde právem poukazujete na trhlinu mezi objektivní situací a subjektivní nevolí, tak se zdá, že toho nelze silou argumentů a silou slov dosáhnout.
Carlo Strenger: Jsem natolik realistou, že si také nemyslím, že slova, ať už slova politiky, nebo slova komentářů nebo komentátorů nebo intelektuálů či bůhví koho vše změnila. Věřím, že nejistota, kterou s sebou přinesla globalizace, znamená: jak to půjde dál, jaké jsou síly, které proměňují hospodářství, které najednou produkují migrační vlny takové velikosti, s jakou jsme se ještě nikdy nesetkali – a pokud byste se mě zeptala, tak to, co jsme doposavad zažili, byla jen malá předehra toho, co teprve přijde.
Populisté mají tu velkou výhodu, že mají vždy po ruce jednoduché černobílé odpovědi.
Populisté mají tu velkou výhodu, že mají vždy po ruce jednoduché černobílé odpovědi: problémem je islám. Což je samozřejmě vtip, protože celkový podíl muslimů v Evropské unii je kolem 5 %. Mluvit v této souvislosti o islamizaci je opravdu pavlačovým vtipem. A demografické projekce ukazují, že tato tendence dosáhne kolem let 2030 nebo 2035 s 8 % svého maxima.
Birgid Beckerová: O převálcování cizinci tedy nemůže být ani řeč.
Carlo Strenger: Stejně jako mluvit o zániku západní kultury. Nesmíme také zapomínat, že právě v Německu je většina muslimů celkem dobře integrována. Mimo jiné to souvisí s tím, že velká část pochází z Turecka nebo z Balkánu. To znamená, že Německo jistě nemá žádný problém s islamizací.
Základní strach před jinakostí máme v genech
Birgid Beckerová: Zatímco to teď říkáte a při tom sázíte na sílu argumentů, zároveň přiznáváte, že je tato síla velmi omezená a možná příliš slabá vůči těm argumentům, které jsou daleko nemotornější a jednorozměrnější.
Carlo Strenger: Ano, myslím si to právě jako psychoanalytik, který do svých úvah zahrnuje i evoluční teorii. Nesmíme zapomenout, že se svými bratranci šimpanzi máme společných 98 % genetického materiálu. A pokud na sebe narazí dvě skupiny šimpanzů, dojde k bitvě, po které vítězná tlupa zabije všechny samce i mláďata poražené skupiny a vezmou si samičky, aby je znovu oplodnili. Tento základní strach před jinými je něco, co vězí v našich genech.
Je třeba si uvědomit, že tolerance, porozumění světu, schopnost chápat rozsáhlé souvislosti je něco, co nám není vrozené. Je to něco, co získáme pouze tvrdým civilizačním tréninkem. Dříve se to v němčině nazývalo humanistické vzdělání; já mám rád anglický pojem „liberal education“, který bych doslovně přeložil jako vzdělání ke svobodě.
Je třeba si uvědomit, že tolerance, porozumění světu, schopnost chápat rozsáhlé souvislosti je něco, co nám není vrozené.
Vzdělání ke svobodě jsme však obětovali na oltář hospodářské hyperefektivnosti. Už se neptáme, jestli vzdělávací systém, ať už se jedná o střední nebo vysoké školy, přispívá k výchově kompetentních občanů, kteří si váží svobody a také chápou, proč je důležitá. Že být svobodným je složitý systém a není to něco, co je nám jednoduše dáno do vínku, ale je to věc tréninku. Jedná se o selhání našeho vzdělávacího systému, i ten je za tento stav spoluzodpovědný.
Dialog s AfD ano, ale „s plnou vahou argumentů“
Birgid Beckerová: Mohl byste náš rozhovor ukončit jakousi závěrečnou tezí k současné situaci? Co by nyní bylo na místě? Co by se mělo stát, abychom šimpanze v nás potlačili?
Carlo Strenger: Možná vám to bude připadat paradoxní. Nemyslím si, že je špatné, že se AfD dostala do Spolkového sněmu. Z dlouhodobých výzkumů na základě politologických srovnávacích studií víme, že skupiny, které nejsou zastoupeny v parlamentu, jsou postupně vytlačeny do okrajového spektra. Tam pak snadněji dochází k násilí a jevům, které vůbec nemají základ ve společnosti.
Musíme svým soupeřům dát jasně najevo, kde jejich argumentace, myšlení a výrazové prostředky nesplňují minimální standardy moderní západní civilizace.
Věřím, že je třeba se skupinami jako AfD vést dialog. Ale také věřím, že je nutné použít plnou váhu argumentů. Pokaždé, když pravicoví populisté přijdou se svými pseudoargumenty, je třeba je daleko tvrději napadnout. To se zatím neděje. Musíme mluvit se svými soupeři, ale musíme jim také naprosto jasně dát najevo, kde jejich argumentace, myšlení a výrazové prostředky nesplňují minimální standardy moderní západní civilizace.
Na jednu stranu to znamená vtažení druhého do hry, na druhou stranu nesmíme jednoduše zaujímat obranné pozice. To přece byl velký problém. CDU měla neustále strach, že jim voliči utečou k AfD, a proto neustále ustupovala. A to je podle mého názoru špatně. Musíme se naučit s populisty zacházet ostřeji.
Carlo Strenger, ročník 1958, je švýcarsko-izraelským psychologem, filozofem, existencionálním psychoanalytikem, autorem a profesorem psychologie a filozofie na univerzitě v Tel Avivu. Kromě toho zastává pozice vedoucího výzkumného pracovníka v Centru pro studia terorizmu na John Jay College v New Yorku, člena vědeckého poradního sboru Nadace Sigmunda Freuda ve Vídni a člena Semináře existencionální psychoanalýzy v Curychu. Jeho badatelská činnost se zabývá dopadem globalizace na myšlení a osobní a skupinovou identitu. Jako přispěvatel izraelského deníku Haaretz a švýcarského Neue Zürcher Zeitung se věnuje převážně středovýchodnímu konfliktu a evropské politice a kultuře z pohledu své politické a filozofické liberální perspektivy.
